Bylo to dávno, při turistickém pochodu Chodská bůta, který je pořádán každoročně v Chodské Lhotě. V cíli pochodu za mnou přišla skupina turistů z Klatov a ptali se mne, proč je u cesty z Orlovic svatý obrázek. (Jedná se o turistickou tzv. Strážní stezku z Tanaberku přes Štefle, Orlovici na Nýrsko - červená značka). Začal jsem jim tedy vyprávět příběh, který se vskutku stal a který je svým obsahem tak drastický, že přehlušuje i mnohé horory. Ale žel, tak někdy život sám vše nastrojí.

Poslyšte proto i vy vyprávění o jedné zhrzené lásce a jejím tragickém konci. Poslyšte vyprávění, ve kterém  není vymyšleno ani místo činu, ani nejsou zkreslena jména všech aktérů, ba je spíše ubráno na tragičnosti a hrůznosti při líčení děje a to pouze do té míry, aby čtenář sám seznal onu děsivost události.

Je tomu více jak jedno sto šedesát pět let. Psal se rok 1829. V dnešním lhoteckém obecním lese, kde se doposud říká V mrchovišti, stával dřevěný srub jako obydlí pro rodinu pohodného. Tento rod měl za úkol likvidovat veškeré mršiny dobytka ze

širokého okolí. V té době vykonával pohodného jistý Knůodl a jeho synové Rolf Franz a Sepl. Sepl byl nejmladší a od něj se také bude odehrávat náš příběh.

Tento mladý a statný muž, jak už to bývá, se zamiloval do služebné dívky Marie, která sloužila jako posluhovačka u tehdejšího fořta Althemsse ve vsi Silberbergu, dnešních Orlovicích. Ona služebná dívka a milenka Sepla pocházela z nedaleké vesničky Friedrichsthalu, Klaubenu, nyní Chalup u Hyršova, proto jí také její pán, fořt Althemss posílal často s výslužkou na hyršovskou faru, aby se mohla cestou stavit u svých rodičů. V té době se již stavěl v Hyršově nový kostel Dobrého pastýře.

Toho zářijového dne, na svátek Marie poslal fořt služebnou Marii opět na onu faru s bažanty a dovolil jí, když má svátek, že se může až do večera zdržet u svých rodičů. Marie tedy s radostí pospíchá z Orlovic k Hyršovu, když zanedlouho potkala povoz, který kočíroval její milenec Sepl, jenž jel do Orlovic pro zdechlou jalovici. A co víc scházelo, než aby se oba mladí milenci domluvili na schůzce tento den. Sepl slibuje, že se v Orlovicích nezdrží a že na svoji milou počká. Marie pospíchá, aby odevzdala výslužku a brzy se mohla vrátit.

Ale stalo se, že Sepl se zdržel v Orlovicích o mnoho déle, než předpokládal. Pan fořt jej požádal, aby, než naloží mršinu, mu ještě přivezl z pole u Výrova fůru žita. Sepl toto nemohl odmítnout a odjíždí splnit uložený úkol. Přiváží kvapem obilí a až toto smetal ve stodole, nakládá mršinu na vůz a v očekávání radovánek se svojí milou se vrací směrem k domovu.

Co se však mezitím stalo? Marie přišla zpět dříve, než se Sepl stačil vrátit a tak se rozhodla, že na něj počká nedaleko odbočky k mrchovišti. Usedla proto poblíž cesty pod dub a čeká naplněná rozkoší z nastávajících radovánek se Seplem.

Neodpočívala však dlouho. Jako zjevení se k ní přiblížil cizí mnich a usedl k ní, řkouc, že je z cesty velmi unaven, že byl s poselstvím z Nových Kostelů až v Loučimi a že se vrací domů. Dívka nabízí unavenému mnichu buchtu, kterou dostala od své matky. Mnich buchtu s chutí přijal a začal vést prapodivné řeči. Vykládal jí, že sama boží prozřetelnost tomu chtěla, aby se setkali, že on sám byl vysvěcen samotným převorem mnichovským a že vše, co on činí, jakoby sám Bůh činil. Vyzvěděv na ní jméno, počal vykládati o Panence Marii i o Duchu Svatém, o jejím početí, až onu neznalou dívku, která byla tak zmámena a ohlupena, přiměl k povolnosti. Došlo k tomu, oč usiloval.

V tom divokém reji ani nezpozorovali, že k nim přijel povoz a před nimi nestojí nikdo jiný, než zhrzený milenec Marie - Sepl. Ten sundal koni opratě a v hrůzném mlčení přistupuje ke strachy zkoprnělým aktérům. V mžitku přivazuje opratí ke stromu a bez rozmyšlení, jako ve zlém snu se vrací k vozu, sundavá z něj silný provaz, se kterým vytahuje zdechliny na vůz a přistupuje před oba hříšníky přivázané opratí ke stromu.

Nikdo ani slova nepromluvil. Sepl jako smyslů zbavený přistupuje blíže k mnichovi a obratně mu přivazuje provaz kolem krku, druhý konec provazu přehazuje přes větev a jíž jako šílený táhne za provaz. Ani si neuvědomil, že mnich je ještě připoután ke stromu. Pouští mnicha ještě k zemi, odpoutává jen od stromu, Marii nechává přivázanou a již opět zběsile táhne provaz i s mnichem vzhůru. Mnichovy nohy v posledním vypětí kopají do obličeje Marie, která snad již v polovědomí vůbec nechápala, co se vlastně stalo a co se děje. Sepl stojí mlčky u svého díla a snad si začal uvědomovat svůj čin a ze zuřivosti začal ještě větší silou škubat provazem oběšence, když tu náhle mu přejde zrak na zneuctěnou Marii.

Uvědomuje si, že už není a ani nemůže být láska a že všeho je svědek Smrt! Rozhoduje se hned! Motá si druhý konec provazu kolem svého krku, vyskakuje na nízko položenou větev nešťastného stromu, přidržuje se za něj za jednu ruku a druhý konec provazu domotává volnou rukou. V tom již jeho ruka, držíce se ještě stromu polevuje pod vahou Seplova těla a tělo padá vší vahou k zemi. Nedopadlo. Oběšený Sepl zůstal viset hlavou u tváře své milenky.

Seplovy koně tímto dějem se sami rozjely k domovu. Otec Seplův spatřiv koně s potahem bez kočího, svého syna, ve zlé předtuše se vydává po stopě vozu. Tak také objevuje tu strašnou tragédii. Mnichu ani jeho synovi již nebylo pomoci a tak Seplův otec odvazuje položivou, polomrtvou Marii, která jen lomí rukama a zběsile utíká do lesů. Nikdo v životě už onu nešťastnici nespatřil.

Starý drnomistr spěchá však na Orlovice, aby o všem podal fořtovi zprávu. Fořt pak jako zástupce šlechty zařizuje ostatní.

Šetřením se ale později zjistilo, že údajný mnich z Nových Kostelů vůbec žádným mnichem není a nikdy nebyl. Jednalo se o obávaného a dávno hledaného zločince Jacoba Hoppa, který si za vraždu své matky odpykával doživotní trest, a který při transportu do Brna strážím utekl. Na útěku podřezal žebravého mnicha, vzal si jeho kutnu a ubíral se k místu, kde zavraždil svojí matku, nedaleko Červeného Dřeva. Proto tak dobře znal okolní kraj.

Na místě oné strašné události, na dub, který byl svědkem, otec Seplův pověsil svatý obrázek Josefa, pěstouna Ježíšova, aby připomínal všem kolemjdoucím onen příběh lásky, nevěry a zklamání.

Dnes již ani strom, ani původní obrázek dávno není, ale vypráví se, že strom byl zasažen bleskem a rozštípnul se na tři díly, jakoby sám Bůh dal rozřešení těmto nešťastníkům. Obrázek byl pak dán jako upomínka vedlejší strom, kde je snad doposud.

 Vypravovalo se ještě dlouho, že člověk, který kolem prochází, nesmí udělat tři křížky, ale jen dva. A to na čela a na srdci, jinak prý své cesty nedojde. 

Faktem zůstává, že se k tomu místu váže ještě jeden příběh, který vypráví o tom, že zde byl zasažen bleskem dřevorubec, nebo byl zasažen padajícím stromem, ale žádné podklady pro toto tvrzení jsem nezjistil, třebaže se tato událost snad traduje až do třicátých let tohoto století.

Ale pověst o splašených koních a převráceném kočáře jednoho z potomků Stadionů a tehdejšího pána této oblasti, maltézského rytíře Františka Serafínského není ničím doložena, třebaže takováto událost by jistě neunikla pozornosti některého kronikáře, zvláště, když se jednalo o šlechtu.