Klub psychotroniky a UFO

KPUFO Domažlice

Podle svědectví dobových záznamů to byla sestra Ferdinanda Františka z Vrtby - Marie Františka - podruhé provdaná za hraběte Jana Kristiána z Heisensteinu, kdo se rozhodl jako první v Čechách nechat vystavět věrnou kopii jeruzalémského Božího hrobu. V té podobě, jak o něm vyprávěli poutníci vracející se ze Svaté země. Proto roku 1658 vyslala z kláštera ve Voticích do Jeruzaléma dva mnichy františkány, Innocence Maryšku a Elevata Wienera, aby odtamtud přinesli nákresy a přesné rozměry kaple Božího hrobu. Na zpáteční cestě ale byli mniši přepadeni a o plány stavby oloupeni. Podobu kaple a její hlavní rozměry si však pamatovali natolik, že bylo možné její stavbu uskutečnit. Ne však zcela věrně podle jeruzalémské předlohy.

Tím se vysvětlují shodná architektonická ztvárnění a rozměry následně vybudovaných Božích hrobů na našem území, ale také odlišnosti v detailech stavebního provedení. Zajímavá je také skutečnost, že klášter ve Voticích si musel na svůj Boží hrob počkat. Nejdřív byla kaple roku 1665 postavena u města Slaného, roku 1667 u Mimoně a teprve v letech 1685 až 1688 na klášterním pozemku ve Voticích. Legenda zcela mlčí o tom, kde získali plány stavitelé kaple Božího hrobu v Praze na Zderaze, která byla vystavěna u kostela sv. Václava již v roce 1643. Tedy o celých patnáct let dříve, než měli být vysláni votičtí františkáni do Jeruzaléma. Skutečností ale zůstává, že v průběhu padesáti let druhé poloviny 17. století bylo na území Čech vystavěno kolem dvou desítek kaplí Božího hrobu jeruzalémského typu. Jednalo se tenkrát jen o nějakou dobovou „módní vlnu"? Extravaganci vrcholného baroka? Nebo šlo o projev hlubšího duchovního významu, zašifrovaný do podivných a pro tehdejší dobu ne zcela typických stavebních miniatur?

Biblický Boží hrob v Jeruzalémě byl a i nadále zůstává pro celý křesťanský svět významným místem zázraku vzkříšení Ježíše. Po sejmutí z kříže bylo jeho tělo Josefem z Arimatie uloženo do skalního hrobu. V té době se jednalo o běžný způsob pohřbívání. Třetí den byl hrob nalezen prázdný. Anděl zvěstoval vzkříšení Ježíše. Každé z evangelií popisuje tuto mimořádnou biblickou událost poněkud jinak, ale hlavní fakta jsou shodná. Kristus se obětoval za spasení lidstva, byl umučen na kříži a pak božím zázrakem vstal z hrobu. Bylo pochopitelné, že již na úsvitu křesťanství se objevily snahy najít posvátné místo Kristova posmrtného spočinutí a opětovného vzkříšení. Skalních hrobů z té doby ale bylo v okolí Jeruzaléma mnoho. Který byl ten pravý?

Vyvrácení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu a založení římské osady Aelia Capitolina na jeho zříceninách dokonale vymazalo město, které znal Ježíš za svého života. V roce 326 matka Konstantina Velkého, svatá Helena, podnítila proces budování kostelů na poutních místech ve Svaté zemi. A také nechala pátrat po skutečném Kristově hrobu. Jeruzalém byl důkladně prokopán a hrobů se našlo hned několik. Nad tím nejpravděpodobnějším byl pak vybudován první chrám Svatého hrobu. Jeho vzhled se v průběhu staletí několikrát změnil. V raně středověké podobě je vyobrazen na rytině Eduarda Reuxicha z roku 1483. Podstatnou část stavby vybudovali ve 12. století křižáci. Součástí kostela je i kaple Božího hrobu, která se stala v 17. století historickou předlohou pro budování co nejvěrnějších stavebních kopií na území Čech.

Obr. 2) Motiv zobrazující svědectví o zázraku zmrtvýchvstání Krista najdeme na několika našich barokních replikách kaplí Božího hrobu. Nejzřetelněji se zachoval na překrásně kamenicky zdobených sloupech střešního altánu v Drahorazi. 

Kaple Božího hrobu tak, jak si je můžeme prohlédnout na zhruba desítce zachovaných objektů u nás, představují podivnou směsici barokní architektury a orientálních stavebních prvků. Stavby byly zakládány vždy některými z příslušníků místní feudální šlechty. Na průčelí některých kaplí se zachovaly kamenné tesané kartuše s rodovými erby a jmény zakladatelů stavby. Ve Voticích hrabat z Vrtbu a Heisensteinů, ve Slaném rodu Martinků, v Horšovském Týně Trauttmansdorffů a Lichtensteinů. Majitelé panství tedy neplnili funkci pouhých mecenášů, jak to bylo běžné při budování kostelů a jiných církevních staveb, ale přímo se hlásili k vlastnictví jimi vystavěných drobných bizarních objektů. Kaple Božích hrobů tedy ve své době nebyly chápány jen jako výhradně křesťanské obřadní prostory, l když na poutních místech plnily běžně právě tuto funkci. V převážné většině byly budovány na terénních vyvýšeninách poblíž již mnohem starších a rozsáhlejších kostelů a kaplí. Boží hroby představovaly a i v současnosti jsou věřícími uctívány jako součásti posvátných poutních míst na konci křížových cest. Krásnými příklady jsou Jiřetín pod Jedlovou, Římov, Úštěk či Svatá Anna u Horšovského Týna. Boží hrob se stal posledním zastavením na symbolické cestě Kristova utrpení. Věřící se na konci své poutě poklonili symbolickému místu biblického zázraku Ježíšova vzkříšení.

Všechny stavby kaplí Božích hrobů na našem území mají přibližně stejný půdorys a rozměry. V podélné ose nepřesahují deset metrů a jejich šířka bývá kolem pěti metrů. Udivuje síla stěn, v některých částech až kolem jednoho metru. Vnitřní prostory kaplí Božího hrobu jsou zásadně u všech těchto staveb rozděleny do dvou částí. Přední prostorná klenutá místnost je nazývána andělská kaple. Vstupuje se do ní z průčelí polygonální stavby dveřmi s hranatými kamennými zárubněmi. Je osvětlena okny v protilehlých bočních stěnách. Kaple pokračuje menší zadní prostorou znázorňující původně skalní hrobku. Je vybavena kamennou lavicí, na níž bylo v biblickém hrobě uloženo tělo Ježíše. V kaplích Božích hrobů je prostora prázdná, tak jak to popisuje Bible v okamžiku svědectví osob vstupujících do jeruzalémského hrobu, z něhož byl Ježíš vzkříšen. Obě prostory jsou předěleny zdí, v nichž je pouze nízko u země malý čtvercový vstupní otvor. Snad proto, aby věřící při nahlédnutí do pohřebního místa musel pokleknout. Spíš se však jedná o znázornění nízkého vstupu do jeruzalémského skalního hrobu, který byl uzavírán zavalením mohutným kulatým kamenem. Ten je naznačen kamenným kvádrem zapuštěným do podlahy každé andělské kaple našeho Božího hrobu.Zásadní význam v konstrukci staveb kaplí Božích hrobů lze přisuzovat protilehlým oknům ve stěnách andělské kaple. Jedno z oken je pravidelně směrováno k severu, a to i přes skutečnost, že u Božích hrobů na našem území nenajdeme shodu v orientaci půdorysů staveb ke světovým stranám. Severní okno je tedy jediným shodně orientovaným stavebním prvkem našich kaplí. Protilehlé okno na jižní straně je již řešeno různě a u jednotlivých staveb je do stěny zasazeno pod různými úhly. Směřuje tedy do okolní krajiny, jako by sledovalo určité významné místo. Orientace osy okenního otvoru je individuální a u každé stavby kaple Božího hrobu jiné, od jihovýchodního až po jihozápadní směr. Bylo proto obtížné pochopit význam právě takového stavebního řešení. Jeho rozluštění je klíčem k pochopení esoterického smyslu těchto podivných drobných staveb baroka v Čechách.

Obr. 3) Okna v jižní stěně kaple Božího hrobu u Slaného jsou do zdí usazena šikmo a směřují na jihozápad v linii k blízkému prehistorickému pohřebišti. Spolu s ostatními stavebními prvky kaple tvoří důležitou součást skrytého mystického plánu, jehož význam sahá až k samotným kořenům křesťanské víry. 

Na exteriéru kaplí Božího hrobu nacházíme řadu stavebních prvků hlásících se k orientální předloze. Nezvykle působí obvodové sloupy lišící se tvarem, provedením hlavic i jejich výzdobou. Spirálovité tvary nezapřou orientální architektonický vzor. Také další stavební prvky se vymykají vžité podobě barokních forem a tvarů, tak jak je známe z tvorby Matyáše Bernarda Brauna nebo Kiliána Ignáce Dientzen-hofera. Klenby a tvar oken připomínají orientální modlitebny. Nad plochou střechou je na vysokých sloupech vztyčen stánek poly-gonálního půdorysu se zvonovitou střechou. Tato vysoce čnící „lucerna", nazývaná odborně též „střešní altánek", bývá bohatě zdobena dekorem východního vzhledu.

Vliv biblického Orientu musel být v době baroka velmi výrazný a není patrný jen na stavebním řešení a výzdobě kaplí Božího hrobu. Zasáhl mnohem hlouběji do filozofie své doby a symboliky křesťanské liturgie, než si v současnosti dokážeme představit. Musíme se vrátit až do starého Egypta, který výrazně ovlivnil historii izraelského národa. Léta porobení a otroctví učinila paradoxně z Hebrejců vzdělané a vysoce kulturní etnikum, a to v době, kdy se Evropa teprve probouzela ze své prehistorie. Egypt se stal pro izraelský národ studnicí poznání a vědění, který využil při svém exodu zakončeném založením Jeruzaléma. Z tohoto lidu vzešel Mojžíš, Šalomoun a také Kristus.

Po řadě rozporuplných teorií o účelu úzkých průchodů ve stěnách pyramid v Gize se názor egyptologů ustálil na mystickém významu této staroegyptské architektonické zvláštnosti. Úzké dlouhé chodby měly umožnit duši zesnulého vystoupat z pohřební komory do nebeských sfér a dál žít věčným životem. Zdá se, že výsledky průzkumu pyramidových průduchů pomocí Gatenbrinkova robota v Chufuově pyramidě těmto závěrům neuškodily. Představa o volném pohybu duše zesnulého člověka byla odpradávna součástí nejrůznějších náboženských nauk. Zádušní kult přetrval i gnostické pojetí filozofie. Posmrtná duchovní existence prolíná všemi náboženskými směry a byla respektována nejen liturgií, ale i kultovním zázemím. Dokladuje to stavební řešení a vybavení staroegyptských zádušních chrámů, antických svatyní i prehistorických přírodních obřadních míst Evropy. Křesťanská víra v posmrtné duchovno je zvlášť silně zdůrazněna nejen liturgií, ale i architektonickým a výtvarným projevem. Kaple Božího hrobu nemohou být výjimkou. Zdá se, že jdou dokonce ještě dál. Do samotného záhrobí v té podobě, jak bylo chápáno v 17. století.

Úvahy o významu barokních replik kaplí Božího hrobu jeruzalémského typu v Čechách jsou založeny na směřování osy jednotlivých okenních otvorů vedoucích z interiéru andělských kaplí těchto staveb. Na severní straně jsou okna obrácena vždy k nejbližšímu významnému křesťanskému kostelu. Například u Horšovského Týna je to kostel Všech svatých v blízkém Horšově, ve Voticích raně barokní konventní kostel sv. Františka z Assisi, ve Slaném to byl v době vybudování kaple Božího hrobu dnes již zaniklý kostel ze 14. století na Lounském předměstí. Naopak, v protější jižní stěně kaple jsou okna překvapivě směrována na nedaleká místa prehistorických pohřebních areálů. U Horšovského Týna to bylo rozsáhlé mohylové pole u Podhájí, zcela zničené již v polovině 19. století. Okno kaple ve Slaném ukazuje na nedaleký areál prehistorického pohřebiště u obce Pchery, archeologickou lokalitu, která byla předmětem výzkumu ještě koncem minulého století. U Votic je z okna kaple možné spatřit prehistorikům známý vrch Deboreč. 

Pravěká pohřebiště byla v 17. století, tedy v době budování kaplí Božího hrobu, jistě v popředí zájmu především církve. Bylo to období nástupu pokrokovějších metod zemědělství, zejména většího využití tažného dobytka. To umožňovalo rozšiřování ploch obdělávaných polí, při kterém docházelo často i k likvidaci mohylových pohřebišť. Zemědělci nacházeli prastaré hroby s pravěkou keramikou, a hlavně lidské kosti. Pro své nálezy požadovali vysvětlení. Dozníval středověk a znalosti o prehistorii nebyly v té době žádné. Jak nejsnadněji objasnit někdy velmi masivní nález lidských ostatků? Rozhodující slovo měl místní pan farář. Tvrzení církevních autorit, že se jedná o pohanské, tedy zatracené bezvěrče, pohřbené do neposvěcené země, se zdálo být přesvědčivé. Odpovídalo liturgickým představám o temnotách záhrobí. Taková místa pak nepochybně získala obecně zlověstný charakter podsvětí. Stala se symbolem protipólu víry i pro budovatele kaplí Božího hrobu.

Okna kaplí Božího hrobu, procházející neobyčejně silným zdivem, mohla být záměrně budována tak, aby představovala vstupní linie dvou světů. Světa zbožného křesťanského života z jedné strany a temného podsvětí pohanských hrobů ze strany druhé. Obě pomyslné duchovní dráhy dobra i zla se střetávají v symbolickém místě Kristova pohřbení. V tom místě, kde se odehrál zázrak Spasitelova vzkříšení. Prostor kaple Božího hrobu tak symbolizuje křižovatku života a smrti. Současně nabízí východisko v podobě zázraku vzkříšení Ježíše. Vzbuzuje naději, že duše člověka po smrti nemusí být zatracena, ale vedena vírou v Boha vystoupá z hrobu, jak tomu bylo u Spasitele. Do stavebního řešení kaplí Božích hrobů byla jejich tvůrci zakomponována idea řešení věčného dilematu pomíjivé pozemské existence a posmrtné duchovní věčnosti. Kaple Božího hrobu se tak u nás staly architektonickým svědectvím duchovních rozměrů víry, esoterických představ své doby a také především zdrojem naděje pro věřící. V té podobě si uchovávají svůj význam až do dnešních dnů.