Klub psychotroniky a UFO

KPUFO Domažlice

To bylo tak: v 18. století patřil svobodný dvůr ve Věvrově staršímu manželskému páru. Tito lidé žili tiše a spokojeně, nemuseli robotovat, ani neměli žádné poddanské povinnosti jako jejich sousedé, a proto jejich majetek vzkvétal. Neměli ale děti.

Když zjistili, že jim docházejí síly, adoptovali jednoho selského synka, dali mu vychování, a když dospěl, odkázali mu dvůr. Dochoval je k smrti a teprve když osaměl, začal se ohlížet po nevěstě.

Jednou měl Jiří — tak se jmenoval, jakési řízení ve městě. A hned u brány mu padlo do oka sličné děvče, které kamsi spěchalo i se svou matkou. Hned při příští návštěvě se na dívku vyptal a dozvěděl se jen samé dobré věci o ní i o její rodině. Pak ji teprve navštívil.

Uviděl pěkný, i když chudý byt. Marii se Jiří zalíbil na první pohled. Řekla však, že musí oba počkat na matku a na její rozhodnutí. Když se matka vrátila, vyslechla Jiřího a dovolila, aby se o Marii ucházel. Dívka si však vyžádala nějaký čas na rozmyšlenou. Jiří se nemohl dočkat a posílal alespoň dopisy. Konečně mu posel přinesl Mariino svolení.

Brzy byla svatba a mladý pár žil šťastně ve svém dvoře ve Věvrově. Jenže jejich štěstí netrvalo dlouho. Marie se zalíbila jednomu selskému synkovi ze vsi. Nic nedbal, že je vdaná. Umínil si, že ji musí získat za každou cenu.

Stále vyhledával příležitost, jak s ní promluvit. Jednou na ní číhal v její vlastní zahradě. Marie byla tak překvapená, že se nezmohla na odpověď. Jenže on vytrval.

Znovu a znovu na ni čekal, až jednou služka zaslechla jeho vyzvání, ale na paninu odpověď nečekala, a hned to oznámila svému pánovi, Mariinu muži. Ten se nerozmýšlel. Ani neslezl z koně, na kterém právě přijel a vřítil se do zahrady. Nedal si nic nic vysvětlit, přivlekl vyděšenou Marii do světnice, surově s ní mrštil na podlahu a nechal ji zde jejímu osudu. Těžce zraněné ženě neposkytl žádnou pomoc, ani nepozval lékaře. Ta, když cítila, že se blíží její poslední hodinka, dala si ho zavolat. „Nebudu ti nic vysvětlovat. Sám poznáš pravdu. A jsem-li vinna, zjevím se ti po smrtí jako černá paní, nenesu-li vinu žádnou, přijdu v bílém.“

Následující noci pak zemřela. Teď teprve její muž začal bědovat. Zavřel se do světnice a nikoho k sobě nepustil. Když pak sousedé dali třetí den vylomit kováři dveře, našli jen otevřené okno a
velký nepořádek. Už ho nikdy nikdo neviděl. Několik let pak vídali lidé bloudit zahradou bílou paní. Báli se a utíkali před ní. Až jednou získal dvůr statečný chlapík.

I když mu bylo úzko, šel do zahrady v měsíční noci a čekal na bílou paní. Když ji spatřil, hluboce se uklonil.

„Co si přeješ, paní?“ „Už nic. Díky, že ses zeptal. Nyní jsem vykoupena,“ odpověděla nešťastnice a rozplynula se v měsíčním světle. Od těch dob ji pak už ve Věvrově nikdo nespatřil.