Zjevení v bouři


Kristýnina babička měla té bouřlivé noci vlastně štěstí. Kdyby nepotkala onu tajemnou ženu, kdo ví, co se mohlo stát.

Když mi bylo kolem deseti let, jezdívala jsem každé léto s celou svojí rodinou rodiči, sestřenicemi a babičkou - na chatu v osadě Bouzov. Prázdninový čas jsme si tam užívali beze zbytku. Vymýšleli jsme různé hry, chodili na výlety do přírody. Nutno dodat, že ta je tam opravdu krásná, v okolí je hned několik rybníků. Vůbec mi nevadily téměř polní podmínky našeho ubytování, bez vody a televize.

V nedalekém městě Třemošnice, odkud pochází většina našich příbuzných, bydlí taky babiččina sestra, které říkáme teta Věra. Babička se ji jednoho dne rozhodla navštívit. Chtěla nás vzít s sebou, ale my děti se už viděly u rybníka! Po slibu, že na sebe dáme pozor, se tedy vydala na cestu.

U své sestry se zdržela až do večera. Než se nadálý, byla tma a hodiny ukazovaly čtvrt na jedenáct. „Teď v noci tě přece nemůžu nechat jít samotnou!" namítala teta Věra. Ale babička že ne, odmítla jak doprovod, tak i nabídku na přespání. „Jsi hodná, Věrko, ale měli by o mě strach. Radši půjdu."

Opravdu jsme se o ni začali bát, protože na obloze nebyla jediná hvězdička, za hradbou lesů se blýskalo a z dálky bylo slyšet dunění hromu. Vypadalo to na pořádnou melu!

CESTA HRŮZY

Cesta do chatové osady vede lesem okolo staré vyhořelé továrny s vymlácenými okny. Prý tam kdysi dávno při požáru zahynula mladá žena. Na mě v těch místech padá tíseň ve dne, natož v noci! Ale babička měla vždycky dost kuráže. Přímo k naší chatě pak vedou dvě trasy. Jedna delší, která se vine Pekelským údolím podél potoka, a druhá kratší — té říkáme „držkopád". Strmou pěšinou do kopce po kluzkých kamenných schodech se totiž odváží jenom fyzicky zdatní a obratní jedinci.

ÚTĚK LIJÁKEM

Babička se rozhodla, že to vezme tou delší cestou. Doufala, že ji bouřka nezastihne. Přicházela právě k továrně, když před sebou uviděla ženu. Měla rozpuštěné tmavé vlasy a dlouhou bílou sukni, která jí ve větru mírně vlála. Babička se zaradovala, že aspoň nepůjde sama, a zrychlila, aby ženu dohnala.

Zabočila za roh zdi, jenže po neznámé ani vidu, ani slechu. Kam se ale mohla ztratit? Okna byla vysoko, dveře žádné. Les za továrnou se rozprostíral na kopci, těžko by tam za tu chvilku stačila vyběhnout. A přestože měsíc nesvítil a bylo zataženo, bílou sukni by přece musela vidět!

Tohle babičku, jinak nebojácnou osobu, vyděsilo. Na nic nečekala a změnila trasu - uháněla k „držkopádu", jen aby byla co nejrychleji v bezpečí naší chaty. My v tu dobu už doslova trnuli hrůzou, protože se spustil šílený liják.

Babička přiběhla do chaty celá promočená a nám spadl kámen ze srdce! Jen co se převlékla do suchého, začala nám vyprávět o tom podivném setkání a nám hrůzou vstávaly vlasy na hlavě.

DIVOKÝ POTOK

Vše mělo druhý den ještě dohru. Ráno jsme museli do Třemošnice pro pitnou vodu. Nechtěli jsme jít „držkopádem" a riskovat cestu po kluzkých kamenech, a tak jsme se vydali přes údolí. Jaké bylo naše překvapení,
když jsme zjistili, že z můstku přes potok zbylo jen pár prken a pod nimi proudila pořádně rozvířená hladina! Lijákem stoupla voda a můstek strhla.

A nám to došlo - kdyby totiž babička v noci neviděla onu tajemnou ženu, určitě by se vydala do údolí - a tam by ji zastihla bouřka. Pokud by tam most už nebyl, v té velké tmě by si toho nemusela všimnout. Mohla se v rozbouřeném potoce i utopit! Všichni jsme záhadné ženě, ať už to byl kdokoliv, děkovali, že babičce vlastně zachránila život.


Podle Kristýny S. z Havlíčkova Brodu napsala J. Buršíková. Chvilka pro tebe č. 30/2008