Záchvěv hrůzy

Věřit snům a předtuchám? Někdy jde jen o představy, ale jindy se mohou drasticky splnit.

Bylo mi dvaadvacet a pracoval jsem jako horník v Karviné. Byla to pekelná práce, ale cítil jsem se při ní jako chlap a navíc byla na tehdejší dobu velmi slušně placená.

SNY O ZASYPÁNÍ

Blížily se Vánoce - a tím i starost pro mistra, kdo zůstane přes svátky v práci. Tou dobou všudypřítomný rámus sbíječek a dopravníků v šachtách utichal, horníci se rozjížděli ke svým rodinám, ale nebylo možné nechat důl opuštěný. Chodbami musel neustále procházet někdo, kdo kontroloval, zda je vše v pořádku. Nikomu se do této osamělé práce nechtělo - Vánoce jsou Vánoce - a tak černý Petr obvykle padal na benjamínky, které doma nečekala rodina. Toho roku přemluvili mě. Hloupé bylo, že mě už dva týdny trápily nepříjemné sny, ve kterých jsem viděl řítící se kamení. Valící se hlušina mě mačkala k zemi, tlačila se mi do úst, dusila mě. Probouzel jsem se jako zmlácený.

Po šesté hodině večer mě předák plácl po rameni a já jsem s kahanem, přilbou a svačinou sjel výtahem do šestisetmetrové hloubky. Dole jsem se sice jakžtakž orientoval, přesto na mě temnota opuštěných chodeb a také absolutní ticho, rušené jen vrčením čerpadel, působilo přízračným dojmem.

Vyrazil jsem na obchůzku. Měl jsem trasu dobře uloženou v hlavě, a tak mi ani nevadilo, že tmu rozhání jen můj kahan a že dopředu vidím sotva na tři metry. Napadlo mě, že když se přírodě uráčí, zamáčkne mě ta strašná masa jako mizerného červa.

Z temnoty ke mně přibíhali světlem vyplašení potkani, aby se podívali, kdo to ruší jejich hájemství, a zase se obraceli a utíkali pryč. Po nějaké době jsem se začal bavit tím, že jsem jim házel kousky chleba ze své svačiny. Vrhali se po nich jako diví. Nebyla to zrovna oduševnělá zábava, ale alespoň jsem zahnal tísnivé pocity.

SÁM V DOLE

Ušel jsem tak čtyři sta metrů a podle plánů zabočil vpravo. Opustil jsem koleje na hlavním porubu a zamířil směrem k nedávno vykutanému překopu. Končily tu ocelové výztuhy a začínala provizorní výdřeva. Svítil jsem jsi nahoru kahanem, vše vypadalo normálně - a po padesáti metrech jsem dorazil k čelu překopu. Všude klid jako v hrobě, nic podezřelého. Otočil jsem se na zpáteční cestu. Ale něco divného tu přeci jen bylo. Chybělo pištění potkanů, kterým jsem házel kousky chleba. A vtom mi sevřela srdce ledová ruka. Četl jsem, že zvířata mají čich na katastrofy a utíkají jako první. Ovládl jsem se jen s vypětím všech sil a posvítil na strop. Uslyšel jsem slabé, slaboulinké zavrzání výdřevy...

HONEM PRYČ!!!

Vyrazil jsem jako zběsilý ven z překopu, cítil jsem jen čirý děs. Za mnou se snad za pouhé tři vteřiny rozlehl hromový rachot závalu, padajícího kamení, uhlí a dřeva. Vyletěl jsem z ústí překopu, tlak vzduchu za mnou vyfoukl neprostupný oblak prachu. Byl jsem úplně vyřízený, klepaly se mi nohy a zvedal žaludek. Mazal jsem pryč, nahoře předákovi nahlásil zával a hned na ubytovně napsal rukou výpověď.

Dnes žiji v jižních Čechách, jsem v důchodu. I po letech mám nepříjemný pocit z těsných prostor. A věřím na sny. 

Podle dopisu Alana J. ze Seče zpracoval J. Pinkava. Chvilka pro tebe č. 37/2008