Kde a jak v Chrudimi strašilo

Bezhlavý kapucín

Nejvýznamnějším chrudimským strašidlem a zjevením, dnes bychom řekli, že mezi nimi chrudimskou jedničkou, je beze sporu bezhlavý kapucín. Byl to bratr laik v roce 1656 založeného zdejšího kapucínského kláštera, který při vstupu do řádu přijal klášterní jméno Fortunát, což po latinsku znamená štěstím obdařený. Jak ukázal jeho další osud, jméno si příliš šťastně nevybral. Se složením řeholních slibů pravděpodobně neodložil všechny touhy a přání světského života, a tak se stalo; že se seznámil s paní Voršilou, manželkou zámožného řezníka Petra Myslivečka, bytem kdesi v dnešní Střelecké ulici. Když se jednou pan řeznický mistr vracel domů, zahlédl oknem ze zápraží, že nešťastný Fortunát klečí před sedící paní Voršilou a pravděpodobně jí vyznává city svého srdce. Řezník byl prudké povahy, a poněvadž v jeho domě nebylo pro širočinu daleko, vpadl s ní do místnosti a jedním rázem a rozmachem usekl kapucínovi hlavu. Zatím co poděšené paní Voršile se podařilo zachránit se útěkem, její manžel, již značně zchladlý, zabalil useknutou hlavu do kusu látky a hodil ji do nedaleké řeky. Bezhlavou mrtvolu pak odnesl na blízké "kapucínské" valy a šel se udat. Jaký byl jeho konec, říci nedovedeme, zato víme, že kapucín bez hlavy, pohřbený v klášterní kryptě, nenalezl ani po smrti pokoje a občas se na valech zjevoval, když klášteru nebo celému řádu hrozilo nějaké neštěstí nebo pohroma. Kráčíval prý vzpřímen, s kapucí zdviženou, s krvavým okrajem zohaveného krku - bez hlavy.

Tak prý se zjevil roku 1698, načež druhý den klášterní zřízenec spadl do studny, kde se utopil, roku 1746, kdy se zjevil samotnému řediteli městských úřadů, syndiku Josefu Melhardovi, načež vypukl hned další den v klášteře požár a naposledy - na den přesně - zjevil se v sobotu dne 14. května 1827 na valích sekretáři Horreusovi, načež hned druhý den, v neděli večer, se propadlo klenutí klášterního refektáře, bohužel i s přítomnými tam hosty. Ti se tak dostali rychle do klášterního sklepa, odnesli toto dobrodružství však toliko úlekem a několika odřeninami. Zaráží toliko, že si zjevení vybíralo pro svůj výstup osoby ctihodné, a to při jejich odchodu z hostince Na trávníčku, jistě po příslušné pivní posile.

Zjevení zaživa pochovaného

To však nebylo jediné zjevení v kapucínském klášteře. Jeden z řeholníků prý byl pochován zdánlivě mrtvý. Sice obživl, ale nemohl se nikoho dovolat, a tak zemřel, tentokráte doopravdy a definitivně. Ani on nenalezl v kryptě pokoj a zjevoval se na chodbách a v celách kláštera. Když prý takto jednou řádně polekal řeholníka Reginalda, byla cela vyděšeného kapucína vysvěcena a strašení poté ustalo.

 Zjevení v kostele

 Ani hlavní chrudimský chrám nebyl prost tajemného zjevení. Kdysi zpozoroval chrámový kostelník, že kostel je v noci jasně osvětlen. Když se to opakovalo, upozornil děkana a třetí noci vstoupili oba do zářícího kostela, kde u hlavního oltáře spatřili nepohnutě klečící modlící se bílou postavu. Oba sami poklekli, pomodlili se a odešli. Zjevení - prý duch chrudimského děkana a zakladatele salvatorského kultu, Václava Samuela Hataše - se pak již neopakovalo.

 Strašidelný dům

 Z městských stavení byl zvlášť zlopověstný dům čp. 127/I v tehdejší Široké ulici (je tam nyní prodejna domácích potřeb a elektrospotřebičů). Budova, dříve prý označovaná jako dům "fišmistrovský“, si své zvlášť špatné renomé vysloužila nikoliv proto, že tam v druhé polovině 19. století dlouho sídlil chrudimský berní úřad, nýbrž že tam skutečně strašilo. V popisu tamních strašidelných rejdů se vypráví o krvavé postavě na chodbě, o ohnivých hlavách, zírajících ze sklepa nahoru, o příšerách, které se proháněly po pokojích. Zvlášť překvapen byl kdysi cizí návštěvník domu, který večer ve vstupu, prý při návratu z hostince, narazil na rakev, kolem níž stály ve dvou řadách hořící svíce. Domníval se, že v domě někdo zemřel, a byl velice překvapen, když nahoře zjistil, že se tam koná domácí ples a rakev že je jen mámením pekla. Také ulice před domem byla občas dějištěm strašidelných dějů: zastavil tam kočár, na jehož kozlíku seděl ohromný kozel ohnivého jazyka a z kočáru do domu si zamířili dva naprosto nefalšovaní pekelníci.

Když v druhé polovici 19. století navštívila Chrudim kočovná divadelní společnost ředitele Pavla Švandy ze Semčic, ubytovala se členka společnosti Eliška Pechová s manželem a synem Jaroslavem v tomto domě. Na pobyt tam vzpomínala s hrůzou. Ve dne prý bylo v bytě veselo, ale noci bývaly hrozné. Jednou ji, manžela i syna probudila střelná rána, až všichni s postele vyskočili, jindy bylo slyšet tajemné zvuky, jindy opět jakoby s okna, stolu či skříně skočila kočka, jindy zase bylo slyšet pobíhání po zemi a třepání se, jako by velký pes z vody vyběhl. Polekána vstala, rozžala lampu a nechala ji hořet celou noc, ale pokoj nenastal a cosi neviditelného dále řádilo. Když je jednou opět probudila střelná rána, chystala se u postele rozsvítit svíčku, ale v tom syn Jaroslav zvolal, že je v místnosti dosti světla od měsíce a není třeba rozsvěcovat. On že dobře vidí sedět u matky ženu zahalenou bílým závojem. To už nebyla herecká rodina ochotna snášet a po 9 dnech či spíše nocích se druhého dne z bytu vystěhovala. Pro pořádek musíme konstatovat, že v domě již delší dobu vůbec nestraší, a domníváme se, že je to škoda.

Obcházející Smrt

Z ostatních chrudimských strašidel uvedeme několik dalších, která jsou ve srovnání s předchozími dosti jednoduchá. Tak hrozila-li v Chrudimi epidemie, zjevovala se v uličce kdesi mezi domy smrt.

Procházka po smrti ?

Se záhrobím měl co dělat další, bohudíky jen jednorázový případ. V domě čp.114/I kdosi zemřel a mrtvola byla uložena do rakve v bílých punčochách. V noci bylo na schodišti domu a po půdě slyšet záhadné kroky a druhého dne zjištěno, že chodidla nebožtíkových bílých punčoch jsou zašpiněna, jak zemřelý v noci po domě obcházel. K údivu okolí odložili domácí lidé již určené datum pohřbu o den, aby mohli vyšetřit, zda se bude nebožtíkova procházka opakovat. Ta se však nekonala a mrtvý byl v novém termínu řádné pohřben.

Krvavá čísla

Ďábel se prý zjevoval také v domě čp. 66/I. Jednou tehdejší majitelce ustřihl kratiknotem v noci nos a napsal jim na stěnu krvavá čísla 7, 17, 77 a 87. Když se zohavená nešťastnice ráno probrala z mdlob, zjistila, že má nos celý, ale krvavá čísla na bílé stěně zářila. Byl to zřejmý pokyn osudu, či spíše pekla: sázka na tato čísla přinesla fantastickou výhru 7 000 zl., jež však nebyla pro lutristku žádným požehnáním. Spustila se, utratila brzy nejen vyhrané peníze, nýbrž i kupní cenu za stavení, které v bláhové pýše prodala, a zemřela v naprosté chudobě. Nebo ji odnesl čert?

Milotovo naříkání

Na hlavním náměstí - na místě barokního sousoší, naříkal v noci dlouho zrádce Milota, který prý po dobytí města Žižkou v roce 1421 prozradil úkryt mnichů - dominikánů, takže ti pak byli, docela prý zatlučení v sudech, v místě sochy upáleni. Je však již zbaven dávno svého prokletí.

„U utopeného“

Tam, kde se k dnešnímu sportovnímu stadionu sestupuje úzkým stezníkem z Václavské ulice, bývalo dnes již zasypané rameno řeky Chrudimky s jezem zvaným "U utopeného", na památku toho, že se tam den před svatbou nešťastně utopil Vojtěch Komárek, z bývalé hospody Na bumbálce. Den nato ho v smrti následovala nevěsta Marie Konvalinková, dcera krejčího ze Střelecké ulice. Jez, či spíše tůň pod ním, nabyla v Chrudimi na dlouhou dobu nedobré pověsti. Byla prý zvlášť nebezpečná mladým mužům ve věku, kdy se zpravidla uzavírá manželství; při koupání je prý cosi jako ženská ruka nebezpečně stahovalo do vodní hlubiny. Jez nyní zrušen a nebezpečná tůň zavezena, a zřejmě jen tak kouzlo zlomeno.

Prokletí a ohnivý pes

Abychom zůstali dole u řeky. Byla prý v Chrudimi ještě jedna strašidelná nemovitost, kdesi pod Slepičími schody. Tři dcery punčocháře Adama Moučky se nemohly dočkat, až nemocný otec zemře, a napomohly tomu jídlem z otrávených hub. Nemocnému však upadla mísa s pokrmem na zem, odkud ji rychle sežral velký černý pes v domácnosti chovaný a v krátké době zcepeněl. Nešťastný otec poznal, co mu hodné dcerušky chystaly a proklel je s tím, že pes bude hlídat i domek i zahrádku a vyžene odtud každého, kdo by se tam chtěl usadit. Když otec zemřel, dcery rychle prodaly dům a z Chrudimě se odstěhovaly, dříve než se příliš rozkřikne, že se vždy o půlnoci pod okny stavení objeví ohnivý pes, jehož vytí bylo přímo nesnesitelné. Stavení prošlo v krátké době několika rukama a poslední vlastník by se byl rád domku zbavil třeba i darem, ale ani zadarmo jej prý nikdo nechtěl.

Tajná chodba

A konečně - a na konec strašidelných historií - tajná chodba. Vedla prý z domu kdysi Modestinova (dnes zrušené čp.54/I na místě parčíku vedle hlavního kostela) a ústila na Pumberkách kdesi proti Vestci v lukách dnes regulací řeky zaniklých a přeměněných v pole. Luka ta náležela ke Kalousovskému mlýnu, jehož vlastník, mlynář Jan Netřebal, se zadlužil u tehdejšího vlastníka Modestinova domu, bývalého sládka Hyksy. Tomu se krásná luka velmi líbila a podařilo se mu zmocnit se jich na úhradu mlynářova dluhu. Poněvadž mlynář chtěl louku zachovat pro své děti a byl o ni Hyksou připraven, na smrtelné posteli svého věřitele proklel. Hyksa přišel o všechen majetek, jen louka mu zůstala a stala se mu peklem. Po smrti pobíhal po přilehlé stráni (nyní nad železniční tratí) v podobě ďábla a strašně naříkal a křičel. Louka si tak vysloužila jméno "Hyksovo peklo". Kdy byl vysvobozen z těchto muk, nedovedeme říci. Snad to bylo po postavení železniční trati a regulaci řeky, kdy už vlastně žádná louka nebyla.

A to je o strašidlech ve staré Chrudimi všechno.

 Z knihy : Charvát, J.: Stará Chrudim. Vlastivědné vyprávění o minulosti českého města. Okresní muzeum Chrudim, Chrudim, 1991, s. 285 – 288

(Mezititulky KPU CR)