Strašidelné pověsti o lidech zemřelých

(Na Chrudimsku sebral Ant. Blažek)

Pověra, že mnozí ani po smrti kýženého odpočinku ve hrobě nenacházejí, čas od času na určitých místech se zjevují a pozůstalé děsí, je dosud tu a tam mezi lidem naším na venkově rozšířena. Snahy a tužby, kterými mysl člověka za jeho žití byla proniknuta, chová zesnulý i po smrti. Tak dle našich pověr lakomec opouští noční doby svůj těsný byt, vykopává skrytý poklad a těší se z něho. Žena - šestinedělka navštěvuje svoje robátko, celuje a ošetřuje ho. Svárliví sousedi, na jednom hřbitově odpočívající, jsou často viděni, jak tu si vzájemně spílají, ano i mezi sebou zápasí. Hospodář, který za živa rád meze oborával a mezníky přesazoval, chodívá s mezníkem pod paží a hlasitě volá: Kam ho dám ?

Takových a podobných pověrečných látek zmocňovali se rádi nejen národní básníci, ale i potulní jarmareční pěvci, a tak pověry znovu do lidu vnikaly a tu zase znovu se přemílaly. Byli pak to jmenovitě t. zv. lidé světem jdoucí, jako krajánkové, vandrovní, podomní obchodníci, peciválové a j., kterým hospodář druhdy ve svém příbytku útulku buď přes noc, neb zuřila-li nepohoda, i na delší dobu rád poskytnul.

Lidé ti pak za takovou laskavost odměňovali se vyprávěním různých tajemných a pověrečných příhod, pro něž našlo se na venku vždy hojnost nadšeného poslucháčstva. Lví podíl ovšem připadl podivným posmrtným pověrám. Poněvadž pak tyto pro poznání smýšlení lidu našeho nejsou bez ceny, uvedu tu z nich některé, jak jsem je z úst starších lidí sebral: 

Žena zabila muže a mrtvolu jeho zakopala doma prostě pod pečinou. Po 7 letech zjevoval se jí zesnulý a to třeba v pravé poledne. Žena měla se k němu vlídně a lichotila se k němu: „Aj, ty milý muži, jak máš pěkné oči." Ten na to: „Sedm let jsem v zemi hnil, nikdy jsem neshnil. Jmenuj, co jmenuj, jen zuby nejmenuj." To řekl a zmizel. Když se zjevil po druhé, uvítala ho žena podobně jako poprvé a jmenovala jinou část těla. Když takto po čase vše vyjmenovala, pojmenovala přece jednou zuby. Jak vyřkla slovo zuby, chopil se jí nebožtík a na kusy ji roztrhal.

V Bitovanech zemřel sedlák, jehož statek sousedil se hřbitovem. Pozůstalou vdovu nemohli ničím upokojiti. Ustavičně zírala zaslzeným okem ke hřbitovu, a plačíc a naříkajíc volala bolestně: „Vrať, ó vrať se ke mně zpět." Jednou, když podobně opět činila, otevřely se náhle dvéře a zvěčnělý muž vstoupil do světnice. Bledý jeho obličej byl zasmušilý a takto bolně naříkal: „Ach, kdybys věděla, jak zlá je ta cesta zpáteční a jak hrozné útrapy mi svým rouhavým a pošetilým nářkem působíš, jistě bys ustala v marném volání mne na tento svět. Zanech tedy toho a raději se modli za spásu mojí duše." 

Stará dohazovačka Vacková z Rosic dává hospodářům, kteří strhují čeládce dříve umluvenou mzdu, tento odstrašující příklad: Václav B. sloužil v jednom statku v Rosicích 9 let za čeledína. Tu se mu naskytla výhodnější služba v Horce. I dal hospodáři výpověď ze služby a žádal ho, aby mu vyplatil mzdu za celou tu dobu, co u něho sloužil. Hospodář mu hned peníze na stůl vysázel, ale za každý rok mu 1 zlatý strhl. Václav shrábl peníze, ale vyčítavě domlouval skrblíkovi: „Pantáto, jsem chuďas, a proto nebudu se s vámi advokátovat. Nechte si těch několik zlatých na světlo, až zemřete." Nedlouho na to, když Václav již novou službu nastoupil, bývalý jeho hospodář jda v noci v podnapilém stavu z Chrasti domů, utopil se v rozvodněném potoce. 

Zesnulý nemaje v hrobě pokoje, zjevoval se každé noci Václavovi. Václav nemyslil nic jinak, než že je to sen, i umínil si jednou, že nebude spáti a vyčká, zda tentokráte se nebude zjevení opakovati. Avšak i tentokráte, jak udeřila dvanáctá, zjevil se bdícímu čeledínovi zase hospodář a takto ho oslovil: „Milý Václave, nemám pro těch devět zlatých, které jsem ti strhl, ve hrobě pokoje. Prosím tě, dojdi si k mé ženě, ať ti ty zadržené peníze vyplatí." — "Půjdu tam zítra ráno," na to Václav, „panímáma mi ale neuvěří." — „I uvěří, budu tam s tebou," pravil zase hospodář a po těchto slovech zmizel. 

Čeledín jak slíbil, šel ráno do Rosic a vyřídil vdově vzkaz zesnulého hospodáře. Když ta slovům jeho víry dáti nechtěla, vstoupil náhle sám zvěčnělý do světnice a smutně se na ženu svou zadíval. Ta nyní ovšem uvěřila a Václavovi na krejcar zadrženou částku vyplatila. 

Jednou vsadil se jakýsi srdnatý chasník v hospodě s jinými, že půjde o půlnoci na hřbitov a tu ve zvonici třikráte že udeří na zvon. To se mu sice podařilo, ale právě když vycházel ze zvonice, vkročil mu do cesty duch, který měl na hlavě bílou čepičku. Smělý mladík ani toho se nezalekl, rychle sňal duchovi s hlavy čepičku a uháněl ze hřbitova. Když se přihnal s odcizenou čepičkou do hospody, vyprávěl tu na něho čekajícím hostům o své příhodě. Přítomní se toho zděsili a čepičku nikdo přijmouti nechtěl. Chasník si tedy čepičku ponechal sám a doma ji prostě za okno pohodil. 

Od té doby pak každé noci přicházel do stavení duch a žádal za navrácení uzmuté věci. Tu ji však přijmouti nechtěl, nýbrž si vymiňoval, že mu musí býti na hřbitově doručena. Náš chasník byl tedy přinucen jíti v noci s čepičkou na hřbitov. Tu ji duch od něho přijal, ale smělý mladík zaplatil svůj nevčasný žert životem, neboť ho duch na kusy roztrhal.

Kdyby někdo i nevědomky zmocnil se nějakého předmětu, který nebožtíkovi náleží, neb i nepatrné částečky těla jeho, zle toho také pyká ! 

Poslyšme, co se stalo jinému chasníkovi z Vlčnova! Týž účastnil se ještě s jinými druhy svatojirské pouti u Tří Bubnů. (Tři Bubny je samota východně od Chrudimě. Kromě hospody a hájenky je tu starobylý kostelík se hřbitovem. První jarní pouť se tu odbývá velmi hlučně.) Tu mu mstivý soudruh jeho vhodil pokradí do kapsy zub, který na hřbitově nalezl. Chasník přinesl si zub domů a také jemu zjevoval se v noci nebožtík, kterému zub onen patřil, a žádal za vrácení odcizené věci. Zjevení to opakovalo se kolik nocí po sobě. Ubohý hoch ledva se vždy rána dočkal, a veta bylo po někdejší jeho veselosti! Když tak sklíčený a celý utrápený chodil a stěžoval si kde komu, co ho tíží a děsí, smiloval se nad ním sám pachatel, který toho byl příčinou, a vyznal se skroušeně, co mu způsobil. 

Tu chasník, kterému se nebožtík zjevoval, s prvním soumrakem vsedl na kůň a cválal ? bubenskému kostelíku. Ke hřbitovní ohradě hnal koně po zpátku, vyňal osudný zub, přes hlavu přehodil ho na hřbitov a pak úprkem ujížděl ze smutného tohoto zákoutí. Pak měl již pokoj od příšerných nočních vidin. 

Zlí lidé používají i hlíny z rovů zesnulých k svým úkladům. Zvláštní tajemná moc přičítá se hlíně z hrobu, v němž odpočívá žena - šestinedělka. U nás v Rosicích chodíval, jak mi stará žena jedna vypravovala, po žebrotě schudlý řezník Bahenský. Týž na své obchůzce přišel do jistého statku, kde mu služebná dívka poskytla odvárky z připálených švestek Takovým obdarováním pohněvaný žebrák pohrozil děvčeti: „Počkej, děvko, budeš na mne pamatovat! Já ti musím zkazit svět!" Hrozbu svou také vyplnil. Opatřil si hrstku hlíny z výše označeného hrobu, tou pak při nejbližší příležitosti přehodil nebohou. Ta se neprovdala a v bídě a nouzi se až do smrti světem plahočila. 

V Luži na podloubí měl řezník svůj krámek. Řezník ten šidil lidi tím, že jim dával malou váhu. Proto, když zemřel, nenašel také ve hrobě pokoje. Každé noci ubíral se ze hřbitova městem do svého krámku, tu pak sekal do špalku jako míval za živa v obyčeji. Okolní, jsouce tím ze svého klidu vyrušeni a ustrašeni, dlouho tu a tam ohlíželi se po pomoci. Konečně se tu vytýčil jakýsi stárek z blízkého mlýna, který se odhodlal ? tomu, že strašidlo nadobro zažene. I vzal si kropenku se svěcenou vodou a posvěcenou křídu a šel s večerem na hřbitov. O jedenácté hodině otevřel se náhle hrob, zesnulý řezník vyšel z něho, ale dříve košili, kterou měl na těle, svlékl a na hrobě zanechal. Zatím co nebožtík dle svého obyčeje putoval ? svému krámku, zmocnil se statečný stárek té košile a teď vyčkal návratu řezníkova. Jak týž, vykonav obvyklou svou noční pouť k hrobu svému se vrátil, zpozoroval hned ztrátu a hnal se za milým stárkem. Ten uchýlil se do zvonice a lezl vzhůru k zvonům. Mrtvý za ním nahoru, že pak ho hned nedostihl, měl co děkovati jedině posvěcené křídě a svěcené vodě, kterou kol do kola stříkal. Když došplhal se první až ke zvonu, zabušil prudce srdcem na outor tohoto, nebožtík pak střemhlav padl k zemi, kde zůstal bez pohnutí ležeti. Ráno byl znovu do svého hrobu pohřben a více strašit nepřicházel. 

Před dávnými lety byl povolán krucemburský pan farář k těžce nemocnému. Nemocný hned po přijetí nejsvětější svátosti skonal. Byl to veliký hříšník.

Nedlouho na to bylo ve příbytku kněze v noci někým prudce zabušeno na okna, že se až země otřásla. Spící kněz tím jsa probuzen, slyší hlas: „Co's mi dal, to si vem." To se opakovalo několik nocí po sobě. Tu se kněz rozpomenul na člověka, kterého nedávno zaopatřoval, a napadlo ho, že by to mohlo býti ve spojení s tajemným nočním zjevem. I nechal vykopati tělo zesnulého hříšníka, a aj! Ten měl velebnou svátost na bradě. Kněz mu ji tedy vzal a dal pak tělo znovu zakopati. To však přece neprospělo. Hříšník prý zjevoval se ještě později, nosil však hlavu pod paží. 

Rozárka sloužila ve velkém městě. Chytla se tu světa a dala život několika nemanželským dítkám. Jak se které narodilo, hned je matka sprovodila se světa. V domě, ve kterém vraždy novorozeňátek byly páchány, zazníval noční doby pláč a nářek. Bědovaly to dušičky zavražděných dítek. Jednou zjevily se majiteli domu toho, daly se mu znáti a naříkaly, že nemají pokoje proto, že je matka svátostí sv. křtu neopatřila. Druhého dne šel pán na úřad a tu oznámil, co se v jeho domě děje. Rozárka byla uvězněna. Tu se přiznala ke všem vraždám a byla odsouzena ku trestu smrti provazem. Jak ji vedli ? šibenici, kráčely všechny dušičky za matkou a hořce plakaly. To viděli všichni přítomní. Jak bylo po popravě, vzneslo se 7 bílých holubiček do výše; tolikéž měla ta matka dítek. 

Lakomá hospodyně nerada dávala almužnu. Přišel-li do statku žebrák, tu ona peníz, který mu měla dáti, schovala do truhly. Po čase, když byla truhla takovými penězi naplněna, otevřela hospodyně víko. Než jaké bylo její překvapení, když v truhle uzřela plno hadů a štírů. Toho se velice zhrozila, i šla ke známé nábožné stařeně prositi za radu. Ta jí byla tou radou, že jí nezbývá jiného, leč aby sama do té truhly se položila. I zachovala se, jak jí bylo poraděno, a když domácí po dlouhém čase truhlu otevřeli, vyletěla z této — bílá holubice. 

V Bělé u Luže ležela stařena jakási na smrtelném lůžku. Ráda by se ještě smířila se svojí dcerou, se kterou žila již delší dobu v nevůli. I poslala si pro ni. Dcera, kterou ještě muž její více proti matce popuzoval, ani teď nepřála si smíru, vyzvání matčina neuposlechla, ba ani na pohřeb se nedostavila. Trest následoval brzy v zápětí. Každé noci o jedenácté hodině vznášel se od oken k lůžku, na němž manželé odpočívali, černý stín, který padl na oba, je tížil a dusil, tak že na nich smrtelný pot vyvstával. Aby se těchto útrap sprostili, povolali k sobě zpěváky, kteří před pohřbem u mrtvoly smuteční své písně prozpěvují.

Ti pak tu dlouho do noci zpívali, jako by v domě byla mrtvola. Jak donotovali: amen, ozvalo se po chvíli zvenku tajemně a žalostně ,amen' po každé dozpívané písni. Zpěváci tím se poděsili tak, že vícekráte do smutného a zakletého toho stavení vstoupiti nechtěli. Poněvadž pak tajemný stín nad lůžkem nešťastných manželů dále určitou dobu se vznášel a je děsil, vyprodali se, opustili svoje rodiště a odstěhovali se daleko až za moře, kde v bídě a nouzi skonali. 

V márnici u chrasteckého hřbitovního kostelíka sv. Martina visí starý obraz Ukřižovaného, který sem, jak z nápisu vysvítá, darovala paní Kateřina Miillerová, manželka hejtmana panství chrasteckého, a to na upomínku úmrtí své matky Rosiny Weirichovy, r. 1674 v 95. roce věku svého zemřelé. Před obrazem tím často prý se modlívala jakási stařena. Ta jedenkráte zpozorovala po svém boku stín cizí osoby ženského pohlaví. Stín onen pozorovala potom vždy, kdy tu trvala na modlitbách. Stín ten ? ní jednou také promluvil, a sice prosil ji, aby se zaň modlila, že nemůže v hrobě pokoje nalézti. Nesmí však se při modlitbě, děj se co děj, na zad obrátiti. Stařena měla upřímnou vůli nešťastné duši pomoci, činila tedy dle přání jejího a ani se neohlédla, když uzřela hada, proti ní sršícího, a jiná hrůzná zjevení. 

Doma ovšem vyprávěla, co se v kostnici dalo, než nikdo jí nechtěl uvěřiti. Druhého dne tedy, když se jí opět stín zjevil, žádala ho, by jí dal nějaké znamení, by jí spíše uvěřili. I dotkl se stín oné duše třemi prsty ruky její, a na tom místě, kde prsty na ruce spočinuly, kůže uschla. Na to duše prosila, aby dala za spásu její na tři mše svaté, které měl ale odsloužiti kněz, mající černé vlasy. Toho času byl v Chrasti mladý kněz jakýsi, u kterého dala vskutku žena ta na tři mše svaté. Když kněz mše sloužil, znamenal vedle ženy jakýsi matný stín jiné osoby. Jak třetí mši dosloužil, stín zmizel, mladý kněz však do roka zemřel. 

Druhdy stávaly ve venkovských márnicích kostry t. zv. fekstů („festů"). O lidech takových se bájilo, (viz Zíbrt, Č.: Myslivecké pověry a čáry za starých času v Čechách, v Písku, 1889, str. 47) že přišli na svět v jakémsi obalu. Obal ten musil s nich býti opatrně sňat a pak jim uschován. Když pak novorozenec odrostl, musil obal ten, dobře usušený, pod levou paží nositi, člověk takový vynikal obrovskou silou a byl i v boji nezranitelný, neboť se ho kulka ani netekla, toliko skleněná kule mohla mu ublížiti. Podal jsem již v chrudimském „Českém Východu" několik zpráv o těchto fekstech; poněvadž však věc sama je dosti pozoruhodná a v dosud vyšlých sbírkách lidového podání dosud málo o předmětu tom vyšlo na světlo, dovolím si tu stručné ještě se zmíniti, co mi o těchto fekstech je známo. 

Ve Voleticích u Luze stojí dosud v márnici dva podobní kostlivci. Jeden z nich pochází, jak se tam povídá, z obra Danka ze sousedních Lozíc. To byl prý takový silný chlapík, že mu bylo hračkou přehodit si křížem přes bedra 4 pytle, obilím naplněné, a nésti je na trh do Luze. Povídá se dokonce, že si ještě cestou prozpěvoval a sbíral jahody. Jednou, když kamsi jel na voze, přišel mu do cesty vozka s nákladem dlouhého stavebního dříví. Poněvadž vozka nemohl se dlouho uhnouti, aby Daněk mohl projeti, slezl týž s vozíku, chopil svalnatýma rukama vůz za nápravu a sám ho odsadil. Toho však zděsil se neznámý vozka tou měrou, že opustil náklad a ubíhal jako šílený do polí. 

V Losenici (okr. Chotěboř) zanášívala slepice jakéhosi hospodáře, který se hřbitovem sousedil, do kostry z podobného feksta. Hospodář vyčíhal jednou slepici a vybral vejce. Tu se však kostlivec ozval a přihlásil se, že si přijde také ? večeři. Milý hospodář se sice zarazil, ale odvětil, jen aby si tedy přišel. Jak vejce byla uvařena, přihnal se skutečně kostlivec, a ničeho si nevšímaje, uvelebil se za stůl a strojil se hned k- jídlu. Než tu pantáta mu připomenul, že u něho je ten obyčej, že každý před jídlem se musí pěkně pomodliti, a on, chce-li jísti, že nesmí činiti výjimku. Kostlivec se tedy pomodlil a s chutí pustil se do jídla. Než jak se najedl, strojil se ? odchodu. Tu však hospodář zase mu připomenul, aby i po jídle vzpomněl si na Boha. Ten i nyní tak učinil a pak srdečně děkoval hospodáři, a doložil, že za živa nikdy si na Boha nevzpomněl a proto prý nemá ani po smrti pokoje. Prosil také hospodáře, aby šel ke knězi a vymohl na něm dovolení, aby jej do lůna posvěcené země vložili; tím prý mu bude pomoženo. Tomu ovšem hospodář s radostí vyhověl. 

Starý hrobař Slavíček v Chrašicích při zmíněném již kostele sv. Martina vyhrabal prý na hřbitově také takovéhoto feksta, i hodil ho dolů do kostnice a zahrabal ho celého do kostí. Fekst však, ačkoli ho Slavíček znovu a znovu zahraboval, vždy z rána objevoval se na vrchu. 

Pan Karel Krob, správce školy v Kladnu u Hlinská, sděluje se mnou toto: „Od Skutče k Lažanům stojí o samotě chalupa, kde se dosud říká „v rasovně". Tam byl před lety rasem člověk, který byl také fekstem. Týž za své mladosti sloužil ve vojsku, bil se statečně ve válkách a vysekal v jedné šarvátce samého generála. Proto se mu také nic nestalo, když později v hádce zabil vrchnostenského drába. Míval jakési tušení a velmi dobře věděl, kde kdo se oběsil. Jednou dozvěděl se o oběšeném v Hesinách (Hesiny je les blíže Rychmburka), i poslal tam pro něho své dva pacholky. Když tito se dlouho nevraceli, vyšel jim sám naproti a zastavil, se na cestě v lažanské hospodě na sklenku pálenky. Sotva se tu usadil a zavedl hovor s hostinským, zaskřípěla kára pod okny a ras vyšel před hospodu, kde vyplísnil čeládku, že se tak dlouho nevrací. Pacholci se vymlouvali, že oběšenec je nepokojný a že celou cestu sebou zmítá a lomcuje. Ras odhodil pokrývku, kterou příšerně znetvořené tělo bylo zakryto, udeřil oběšence v obličej a ten sebou potom ani nepohnul. Na to mu poručil, aby vylezl z vozíku a šel za nimi dovnitř. Oběšený vstal, slezl poslušně dolů a kráčel za nimi. Jak vstoupil na práh hostinské jizby, přikázal mu ras, aby tu u dveří rovně stál na stráži. Ten stál tu nepohnutě tak dlouho, pokud ras popíjel, a pak na jeho příkaz vyšvihl se na káru a zde pokojně ulehl. 

To byl jedenáctý oběšenec, kterého si ras ten domů přivezl; ještě potřeboval jednoho, aby se stal katem. Stal-li se jím skutečně, nevím. Leží pochován na hřbitově skutečském, kde tělo jeho, prý úplně neporušené, dosud odpočívá."

Feksti. „To sem slýchával dycky, že byli feksti. Dyž se narodil, tak byl v takovej kůži, bába musela nechat pod paždí kousek a von vobrost celej. Žádná rána se ho nedotkla, jen cihly. Pak dostaly báby zákaz, že se to nesmí dělat. Tak sem to slýchával." 

(Srv. o fekstech Zíbrt, Myslivecké pověry, 1897 (ě. 6.). Na str. 177 vyobrazení „Z domácnosti potštýnské" od Dr. Viktora F a 11 i s a. Cena 1 zl. 50 kr., postou o 10 kr. více. 306. Materyały antropologiczno-archeologiczne i etnograficzne, wydawane staraniem Komisyi antropologicznej Akademii Umiejętności w Krakowie, Tom II. w Krakowie 1897. O prvním svazku záslužné této publikace, vydávané redakcí předsedy Komise Antropologické prof." Dra. Lucyana Malinowského, podal jsem referát v Českém Lidu VI. 206. Český lid VII.)

Literatura:  

Český lid IX.