Strašení v Červeném Dvoře

Když na podzim vrchnosti odjely, osiřel zámek i park a všude se rozhostilo ticho. Na všechny  padla podivná tíseň a nikdo si netroufal po soumraku ze zámku moc vycházet, protože se tam prý děly mnohé nepříjemné úkazy. Když se šlo po cestách v parku, kroky doprovázela vždy vzdálená ozvěna a člověku se zdálo, že za ním kdosi neviditelný pospíchá. Když člověk propadl strachu a začal utíkat, bylo to prý ještě horší, protože se zdálo, že pronásledovatel ho
co nejdříve dostihne.Po roce 1947 zaznamenal zámeček, ale i park četné změny. Později se celý areál dostal do rukou státních statků, a to byl prakticky konec všem krásám. Park byl prohlášen za zemědělskou půdu a začaly se tam kácet stromy, a také se tam prováděla tzv. rekultivace půdy a v bývalém parku byly pěstovány obiloviny.

V době velkých změn v Červeném Dvoře, tam byla také umístěna internátní zemědělská škola. A v té době se datuje zvláštní zjevení. Jednou v noci jedna studentka se probudila a před postelí uviděla vojáka v německé uniformě. Měl obvázanou hlavu a ruku na pásce. Nic neříkal, jen stál. Dívka se zprvu jen dívala, ale pak se nadechla a zakřičela. V tu chvíli se voják obrátil a odcházel, ovšem u dveří se rozplynul. Přivolaný vychovatel studentce nevěřil a vysvětlil jí, že se jí to určitě jenom zdálo, že to byl jenom živý sen, i přesto, že dívka si stála na svém, že vojáka viděla a byla vzhůru a vůbec nespala! Všichni si mysleli, že má jen velkou fantazii. Ovšem sám vychovatel se měl přesvědčit, že dívka mluví pravdu. Stalo se to tak. Jednou procházel kolem půlnoci zámkem a najednou z pokoje dívky vycházel voják v německé uniformě. Vychovatel hned za ním utíkal a chtěl mu zastoupit cestu, ale voják šel dál, jako by ho vůbec nevnímal. Vychovatel na něho volal, ale voják nedbal, a najednou přesně tak, jak vyprávěla dívka, se zase rozplynul. Bylo to krátce po válce, a to tu žili ještě lidé, kteří si dost věcí pamatovali. V době druhé světové války byl v zámku zřízen vojenský lazaret pro doléčení německých vojáků po zranění. Jeden voják však měl velkou smůlu, i když se tu měl jen doléčit, měl velké potíže, protože jeho zranění se mu vůbec nehojila, a hodně hnisala, a on tu po několika týdnech zemřel. Byl pochován na hřbitově ve Chvalšinách. Moc prý trpěl, a lidé za něho nechali vždy sloužit zádušní mši svatou. Pak všechna jeho zjevení ustala. Prý o takovou mši tímto způsobem lidi prosil...

Ovšem se strašidlem druhým to bylo jinak. V zámku se děly podivné věci. Ozývaly se tu prapodivné zvuky a děsily lidi. Na druhé straně zase tyto jevy přitahovaly hodně lidí, kteří si přáli přijít věci na kloub. Chtěli se se strašidlem setkat. Pověst o neznámém strašení na zámku se rozšířila nejen do blízkého okolí, ale přijížděli sem také lidé z daleka, aby zažili nevšední zážitky. Někdy na strašidlo lidé čekali marně, jindy si strašení užívali ažaž. Pobíhali po zámku, vždy tam, kde se ozývaly strašlivé zvuky. O strašidlo se také začala zajímat kriminálka tehdejší veřejné bezpečnosti. Dlouho se jim nedařilo nic zjistit. Až jeden kriminalista, který byl stálým návštěvníkem zámku a strašidelné produkce, se přestal zajímat o strašidlo a spíše sledoval bývalého kastelána zámku, který tam tehdy působil. Vždy se totiž kastelán záhadným způsobem ztratil a zase se objevil, když strašidlo přestalo strašit. A jednou byl úspěšný. Našel ho na zámecké půdě, jak pouští desku, na kterou si nechal kníže nahrát zvuky pralesa z Nairobi. Ke strašení použil zámecké zařízení, které sloužilo pro knížecí rodinu, protože v pokojích byly skrytě nainstalovány mikrofony a sloužily k tomu, aby bylo možno si cokoliv u sloužícího personálu objednat, a ti aby mohli svým pánům odpovědět, že jejich přání okamžitě vyplní. Toto zařízení kastelán využil k tomu, že do různých pokojů pouštěl hlasy pralesa a návštěvníci vždy za skřeky utíkali, sotva však k místu doběhli, už se zase ozvaly zvuky z jiné strany. Kastelán tedy, dalo by se říci, dostrašil. Byl zatčen a musel se zodpovídat ze svých činů..

Dnes je na zámku psychiatrická léčebna specializovaná na léčbu závislostí, zejména na alkoholu.

Podle: zpráva M. Zacha Kučera (http://www.jesen.cz), 2009