|
Dvě předtuchy
Pan Rudolf není duchovně založen, přesto se dvakrát krátce po sobě stal příjemcem zvláštních představ. A nedá se říci, že by z toho byl
odvázaný.
Stalo se to už dávno, když jsem byl mladý, žil jsem v naší vesnici spolu s dvěma bratry u rodičů a čerstvě jsem se stal členem dobrovolného hasičského sboru. Udržovali jsme se ve formě nejen cíděním výstroje a občasným hasičským cvičením, ale také jsme čas od času pomáhali obci drobnými brigádami.
PRVNÍ VIDĚNÍ
Jednoho dne jsme pomáhali zpevnit břehy rybníka nad vesnicí kameny a vysazováním vrbových šlahounů, když se u nás stavil tehdejší předseda národního výboru na bicyklu, aby se
podíval, jak nám to jde. V tu chvíli jsem pocítil chvění, jaké jsem nikdy nezažil, a před očima se mi rozevřel jakýsi temný tunel. Směřoval do vesnice a já jím ve své hlavě prolétl až k restauraci U Škvařilů. Věděl jsem naprosto přesně, že se děje něco zlého. Tak honem!
SKRČENÝ OTEC
Překvapenému představiteli obce jsem sebral kolo a uháněl oním imaginárním tunelem jak Olaf
Ludwig, vítěz Závodu míru. Před hospodou jsem z bicyklu seskočil a vletěl dovnitř. Široko daleko známý opilec a rváč tam tiskl k pultu mého otce, který byl malého vzrůstu, nadával mu a škrtil ho, že sotva chroptěl. Kolem poskakoval hostinský a marně se pokoušel ožralu krotit. Využil jsem toho, že mě agresor vůbec neregistruje a vrazil mu — poprvé v životě, nikdy jsem se nepral - ránu, že se svalil a porazil dvě židle. Pak jsme s otcem raději honem mazali pryč. Maminka nám doma ještě vynadala, že do hospody vůbec lezeme. Tatínek měl na obličeji ještě pár dní několik oděrek a sousedé se shodli, že mohl s tím rabiátem dopadnout mnohem hůř.
Neuběhla dlouhá doba a maminka se rozhodla, že by nebylo špatné nechat zabřeznout kozu, abychom měli malá kůzlátka. Ke kozlovi se chodilo k pánovi na druhém konci vesnice, a tak jsem tam byl s naší Lížou vyslán. Přivítala mě jeho manželka s tím, abych počkal, že muž odešel na hřbitov pokropit rodinný hrob a bude brzo zpátky. Nabídla mi švestkový koláč a kávu a chvíli jsme si zdvořile povídali o všem možném.
ZA KOZLEM
Jenže její manžel nešel a já pocítil cosi velmi podobného jako před pár dny u rybníka. Najednou se kolem setmělo a já viděl úzký světelný koridor směrem ven, kterým jsem v duchu proletěl až na hřbitov, kde jsem uviděl ležícího manžela. K dovršení všeho náhle spadl ze zdi jeho obraz a přistál na pohovce v kuchyni, aniž by se rozbil. Soused na něm hrdě třímal dvouhlavňovou kozlici nad zastřeleným divočákem.
Jeho paní byla úplně klidná a požádala mě, abych výtvarné dílo pověsil zpátky na zeď.
Udělal jsem to (skobička byla naprosto neporušená), ale byl jsem strašně neklidný, rychle jsem se rozloučil a mazal na hřbitov. Jejího chudáka manžela jsem našel ležet tam, kde jsem ho už viděl ve své představě. Už se nad ním skláněl hrobník a snažil se ho přivést k životu. Pán nevypadal vůbec dobře a dobře také nedopadl. Než jsem doběhl k telefonu a než přijela sanitka, zemřel. Byl to dost nepříjemný zážitek.
JEN DVAKRÁT!
Měl jsem od té doby už několikrát nepříjemný pocit o tom či o onom, ale podobný „průlet" temným tunelem ani nějakou další přesnou představu o tom, co se stane, jsem už nikdy nezažil. A vlastně jsem docela rád. Fungovat takhle pravidelně jako nějaké médium, přišel bych asi brzy o nervy!
| 
