Dvanáctého července 1571 byla tak hrozná vichřice, že si ji obyvatelé pletli se zemětřesením. Na dnešním Karlově náměstí, (původně se nazývalo Dobytčí trh), lidé najednou viděli zástupy jízdního vojska, jedoucího ze Spálené ulice k Emauzám. Koně vlekli těžký vůz bez kol po zemi, za vozem šlo celkem osm bezhlavých mužů v těžkých botách. Celé procesí příšerně dupalo a dělalo veliký hluk. U kaple Božího těla se ukázal velký oheň, hořelo tam mnoho sudů naplněných střelným prachem. Muži bez hlav je naložili a odvezli, zůstala po nich jen záře v povětří. To všechno neviděl pouze jen jeden člověk, byly jich desítky. Všichni se po této vidině buď rozstonali nebo dokonce zemřeli.

Proč, když se žádná tragédie později nekonala?

V Praze se také zjevovalo mnoho služebných. Jedna, která se utopila ve sklepě ve studni, se zjevovala v Karlově ulici. Klid neměli ani v okolí svatého Nastala. Tam se ukazovala mrtvá služebná, kterou hraběnka obvinila z krádeže šperků. Služka byla mučena, až nakonec zemřela. Šperky byly nakonec nalezeny na stromě, kam je zatáhla straka. Chtěla snad služebná upozornit na to, že ji nespravedlivě obvinili?

V Anežském klášteře se zjevovala novicka, kterou její otec zabil, protože nemohl vystát muže, s nímž se scházela. Udělala dobrý skutek i po smrti, když vytrhla velmi chudé dívce z ruky sklenici s jedem a opatřila jí peníze pro muže, kterého její otec odmítal.

V dnes již neexistujícím kostele svatého Jana Na zábradlí sloužil každou noc mši kněz, který ji zapomněl odsloužit za zemřelého.

Dnes je pro nás tak trochu nepochopitelné, proč se na zemi zjevují mrtví, ale kdysi to lidem připadalo celkem přirozené. Zjevovali se nejen lidé, ale i zvířata. Pod Slovany bylo možné spatřit velkého psa s červenou tlamou a očima, ve Václavské ulici se zjevovali rovnou tři ohromní černí psi. Jednalo se o duchy tří mnichů, které zaklel ve zvířata opat, protože za života házeli vykopané kosti z pohřebiště právě psům.

Spousta lidí se setká se svými nejbližšími i po jejich smrti a pokut by se jich mnoho nestydělo za svoje prožitky, bylo by jich možná ještě jednou tolik. Některým je dáno, aby svět živých opustili v pokoji, jiní si musí ještě počkat, než budou přes řeku stínů převezeni a dojdou svého klidu. Pouť je to daleká a jak se zdá, někdy i po smrti dobrodružná. Přejme ale všem duším klid, protože i my se jednou budeme muset vydat na stejnou cestu jako ony. Cestu vlastního poznání, která je na samém konci života.