Nikdo netušil, odkud se ve mně vzala ta zásadní hrůza z každého většího množství vody, než se vejde do hrnku. Ale podle rodičů jsem ji projevoval od dětství. Vykoupat mě byl horor, prý jsem řval jako tur, a tak jsem byl jako mimino pouze otírán. I později jsem vanu nesnášel a výhradně se sprchoval.

Ve třetí třídě jsem přinesl lékařské potvrzení, že trpím fobií z vody, a nemusel jsem na výuku plavání. Kamarádi a později i přítelkyně těžko chápali, že někdo, kdo výborně lyžuje, jezdí na kole a hraje fotbal, se může při představě plavání nebo jen cachtání změnit v sulc schopný jen jediné činnosti — totiž panického útěku. Bylo mi třicet, byl jsem dva roky ženatý a měl syna, který po mně hydrofobii naštěstí nezdědil. Umřel mi strýc, a když jsme pořádali pozůstalost, našli jsme v jeho skříni plechovou krabici a v ní štos zažloutlých dopisů a fotografií. Na jedné jsem našel člověka, který vypadal, nebýt švihácky nahoru zakrouceného knírku, jako můj dvojník. Táta mi objasnil, že je to můj pradědeček.

„Ten byl ale úplně jiný než ty," upozornil táta. „Miloval moře a narukoval za první světové války k námořnictvu. Sloužil v Půle na křižníku."

Dopisy se četly dost špatně, ale šlo to. Zjistil jsem, že můj předek narukoval jako strojník na bitevní loď Szent István. Zdárně přežil většinu války hlavně díky tomu, že rakousko-uherské válečné lodi trčely v přístavech. Pošta končila červnem 1918, pak byl přiložen dopis jeho kamaráda, že Szent István šel ke dnu po zásahu torpédy.

Následující noc byla pro mě takřka osudová. Měl jsem záhadný sen. Šel jsem úzkou chodbou u strojovny, na zdech svítila tlumená světla. Na konci jsem otevřel ocelové dveře a kontroloval potrubí na stěně, prohlížel měřáky. Najednou se rozezněly dvě ohlušující exploze, které mnou hodily na stěnu. Chodbou se přivalila vodní masa, která zabouchla dveře. Místnost se rychle plnila vodou smíšenou s olejem, dveře nešly otevřít.

„Pomoc!" řval jsem a mlátil kladivem do dveří. „Kde jste kdo?! Halóóóó? Pomóóóc!"

Teprve když voda sahala ke stropu, vyrovnal se tlak a povedlo se mi vstup otevřít. Plaval jsem chodbou, co to dalo, ale zdála se nekonečná. A pak kolem mě všechno zčernalo...

Probudil jsem se úplně vyřízený. Několik dní jsem o škatuli s dopisy nezavadil. Rovnal jsem si všechno v hlavě a postupně zjišťoval, že se přestávám vody bát. Zdá se to sice nepravděpodobné, ale díky tomu snu a hrůznému zážitku v něm jsem se vyrovnal se svou fobií.

O týden později jsem vzal rodinu na Slapy. K úžasu všech jsem vlezl i do vody.

Teď chodím do kurzu plavání pro dospělé, příští rok chceme k moři — tam, co děda sloužil.