V roce 1995 vznikla organizace skeptiků – Sisyfos. 

Název této organizace byl vybrán poněkud nelogicky. Sisyfos byl mocný korintský vládce, nejchytřejší a nejmazanější z lidí. Protože chtěl žít věčně, přelstil boha smrti Thanata, což mělo za následek, že lidé přestali obětovat bohům, protože se jich přestali bát. Boha smrti osvobodil  až bůh války Areos, uchvátil duši Sisyfa a odnesl ji do podsvětí. Podle domluvy však jeho manželka nepřinesla předepsané oběti, a tak se Sisyfovi opět podařilo přesvědčit Háda, boha podsvětí, aby jej pustil, že vše uvede do pořádku. Sisyfos ztratil poslední respekt před božskou moudrostí a užíval si života, jak nejlépe dovedl. Za to mu Zeus uložil v podsvětí, kterému stejně neunikl, exemplární trest : musí věčně valit balvan na vysokou horu, před vrcholkem mu však vždy vyklouzne a tak musí začít celou práci znovu. Je to nejen práce těžká, ale především bezúčelná, a také ohlupující dřina. Vědomí, že při ní nepomůže žádná chytrost, trápí Sisyfa stejně jako její   bezvýhlednost. (1)

Naproti tomu oficiální zdůvodnění názvu Sisyfos prý "symbolizuje odhodlání k vytrvalosti při vědomí neukončitelného sisyfovského úsilí o osvětu ve světě, v němž neuhasíná odvěká obliba iracionality." (2)

Klub Sisyfos se dle svých stanov (3) a poslání hlásí „k šíření nezkreslených informací“, k boji s „neověřenými domněnkami“, ke „kritickému myšlení“, a k „vědeckým metodám“ vůbec. S těmito ušlechtilými cíli uvádí Sisyfos „na pravou míru“ vše, co považuje pro společnost za zhoubné a nebezpečné, tedy všechno, co podle jeho názoru stojí na vědecky pochybných nebo úplně iracionálních základech – od homeopatie a léčitelství, přes ufologii a astrologii až po postmoderní vědu a filozofii. Ovšem to, co je iracionální, určuje jen on sám.    

V teorii i praxi se tento klub hlásí ke scientismu, ke vědeckosti, ke snaze o vědecké řešení problémů vědeckými metodami. Vychází z přesvědčení o všemocnosti vědy. V praxi to však znamená dogmatickou víru v autoritu přírodovědecké metody, tedy za „vědecké“ se považuje pouze matematicko-přírodovědecké poznání pro jeho maximální neosobnost, racionálnost, kvantifikovatelnost, empiričnost, možnost formalizace, apod. Toto stanovisko je ve spojitosti s jakýmsi živelným odporem přírodovědců k jakékoli „metafyzice“, a v důsledku k odmítnutí filozofie a dalších humanitních věd vůbec. (Bronzový bludný balvan, jako „antiocenění“, udělované spolkem Sisyfos za šíření pavědy, se roku 2000 dostalo i MUDr. Stanislavu Grofovi, zakladateli tzv. transpersonální psychologie. V následující diskusi, která se rozpoutala o tom, zda měl tento významný vědec být takto znevážen, dospěl jeden ze Sisyfů k prohlášení, že „nikdy bych si nedovolil tvrdit, že psychologie a cokoliv podobného je plnohodnotná věda… (…), psychologie je špatná věda jako celek.“ (Motl, L.: Bludný balvan – Bronzové ocenění. Neviditelný pes, 13.4.2001 - http://pes.internet.cz)

Výjimečnost postavení vědy a vědců jde tak daleko, že se upírá ostatním možnost vstupovat jak do diskuse, tak i do společenského života. Podle nich se „v současném myšlení nenápadně usidluje iracionalismus. Odhalování jeho působení ve složitých systémech a modelech exaktních věd je velmi náročné a mohou se jím zabývat pouze odborníci.“ (4)

Úzce scientistickému přístupu zjevně nejvíce nevyhovuje učení Karla Poppera. Je to tím, že uplatňuje zásadu stejného práva na život i vysoce nepravděpodobným teoriím. (5)

Svůj podiv nad přístupy Sisyfů vyjádřil v této souvislosti i profesor Cyril Hoesch:

„Jaké překvapení pro vědce, když se po své přednášce ve spolku nejpevnějších odpůrců pavědy, na níž se snaží vysvětlit rozdíl mezi filozofií a vědou, dozví v diskusi, že představitel kritického racionalismu Karl Popper je pro vědce ohromným nebezpečím proto, že v duchu jeho filozofie mohou dnes homeopati v dvojitě slepých pokusech prokazovat účinnost svých preparátů! Znamená to, že homeopatům by se právo používat metodické nástroje vědy mělo odejmout?

Jiný vědec zase odmítl popperovské tvrzení, že věda postupuje cestou falzifikace (čili vyvracení, odhalení falešnosti) hypotéz, s odůvodněním, že „takový postup je pro nás vědce nedůstojným a hrubě nás i naši práci podceňuje“ (sic!)“ (6)

Ideovým základem scientismu v pojetí českých skeptiků je přesvědčení o již ukončeném poznání vědy a dokonalosti vlastních znalostí. Dogmatické přístupy neuvažují o posunech v hranicích poznání, ale jakoby se předpokládalo, že současné poznání je konečné. 

Velmi častým argumentem v proklamacích českých skeptiků je nutnost použití tzv. Occamovy břitvy. S její pomocí William Occam (1290-1349) odřezával množství scholastických dogmat, forem, přirozeností skrytých vlastností, apod., podle zásady, že je „zbytečné dělat něco s větším počtem, co může bát uděláno s menším.“ Jinak řečeno, ve vědeckých teoriích nemá být připuštěna existence jiných jsoucen než těch, která jsou pro potřeby teorie nezbytná, tedy je nutné se vyvarovat použití jakýchkoli skrytých parametrů, okultních veličin, ze kterých pro danou teorii nic neplyne.

Před dogmatickým použitím Occamovy břitvy varuje doc. RNDr. J. Fiala v článku (7). Vypráví příběh vývoje vědecké teorie, ve které teoretické vlastnosti L, M, N, R se hodí pro vysvětlení empirických jevů. Někteří, zejména filozofové tvrdí, že tyto základní teoretické pojmy jsou příliš zúžené, a že by mohly znamenat i něco jiného. S jistou dávkou sarkasmu píše, že proto „v jedné malé zemi vznikl dokonce klub elemeneráků, který si dal za cíl potírat tyto zlobivé jedince pomocí Occamovy břitvy.“

V praktické argumentaci českých Sisyfů je často patrná malá až téměř nulová znalost napadeného problému. Tak se tito představitelé vyjadřují k jevům a otázkám, aniž mají o jejich podstatě nejmenší tušení. Předem je odsuzují, ačkoli o nich nedělali žádné výzkumy, ba se ani neseznámili s příslušnou literaturou. Ukázkou toho mohlo  být vystoupení bývalého předsedy AV ČR dr. R. Zahradníka v TV pořadu ČT 1 Aréna v roce 1996, když prokázal, že svůj názor o proutkaření získal z jakéhosi populárního článku z časopisu Reflex.

Z toho pak také vyplývá použití nepravdivých tvrzení jako východisek argumentace, jindy jsou tato tvrzení úmyslně chybná.

Další metodou je i znásilňování logiky různými logickými zkratkami a smyčkami, nepřípustné zjednodušování nebo generalizace problému. Takové praktiky Ivan M. Havel označuje za „pakritiku“ a říká:

„K logickým pokleskům patří nerozlišování slučitelných a neslučitelných alternativ a ignorování kvantifikátorů (podle vzoru „Kdo tvrdí, že plachetnice mohou být vybaveny motorem, popírá všeobecně známou skutečnost, že plachetnice jsou poháněny větrem.“) Pakritik též rád argumentuje dvoubarevnou logikou (typu: „A nebojuje proti B. Tudíž A obhajuje B.“) (8)

Představitelé zhusta vystupují z pozice nadřazenosti a povýšenosti. V některých vystoupeních se suverénně označuje to či ono za „nevědecké“. Jinými slovy, jakoby autor říkal „Věda jsem já,“ zatímco názoroví oponenti jsou z diskuse vyloučeni. Děje se tak i proto, že pluralismus názorů je jedním z hlavních hnacích motorů pokroku ve vědě. Charakteristické je i zamlčování nepohodlných údajů. Časté je i tvrzení, že daný jev nemůže existovat, aniž by byl takový závěr jakkoliv doložen. 

Např. krátká recenze na knihu kolektivu autorů, vedených prof. MUDr. Jiřím Heřtem, DrSc., "Alternativní medicína - možnosti a rizika",  je údajně "první solidní poučení o věcech, které "letí", ač jejich skutečný přínos je záporný." (9) Jde o témata, jako je akupunktura, homeopatie, psychotronika, transpersonální psychologie, geopatogenní zóny a dokonce také léčení bylinami!

Tím, že v organizaci působí mediálně známí představitelé vědecké komunity (např. dr. Zahradník, bývalý předseda ČAV, známý astronom dr. Grygar), ale i další známé osobnosti, publicisté a novináři (K. Pacner, Věra Nosková), dává dojem, že tyto přístupy zastává celá vědecká obec. Je tak i naznačeno, že pokud tyto názory zastávají takové kapacity, nemohou být nesprávné.

Vedle této činnosti jsou zde znát snahy i o poněkud cenzorské přístupy - zakázat, potlačit, umlčet jiné názory.

Tak i dokonce redakce časopisu Vesmír obdržela podrobný, 22 stránkový rozbor publikovaných článků z let 1990 – 1997, který vypracoval tehdejší předseda Sisyfa MUDr. J. Heřt, DrSc. V mnoha článcích nalezl prý neomluvitelné poklesky vůči platným a „jedině správným“ vědeckým názorům. V přiloženém dopise vyzval „k přehodnocení filozofických postojů redakční rady.“ (10) 

Na to odpověděl RNDr. Jan Zrzavý, že zatímco dosud české Sisyfy považoval za skupinu lidí sice poněkud příliš upjatých a neochvějných, ale slušných, po seznámení s jejich snahami radikálně změnil názor. „Pravý český skeptik tedy proniká do studií, sleduje, zasílá protesty a stížnosti, poskytuje informace výborům, upozorňuje výbory na akce, činí přítrž, monitoruje tiskoviny, získává nové členy a vyvíjí tlak, čímž nutí k omezování činnosti – vůbec si za všech okolností vede občansky chrabře, i domovní prohlídky by jistě ochotně vykonával, kdyby směl. Český skeptik tím poněkud přestává být dojemný, jak jsem si ho představoval, osoby spojující mocné vědecko-pedagogické otitulování a mentalitu členů uličního výboru mne všeobecně málo dojímají. Člověk, který se cítí být ohrožen mimozemšťany, mi nepřipadá o nic politováníhodnější než člověk, který se cítí být ohrožen existencí osob, věřících na mimozemšťany, ten druhý mi jenom přijde jaksi nebezpečnější. Neboť věda, prezentující se navenek výhradně jen dvěma veřejnými aktivitami, totiž žadoněním o vyšší státní příspěvek a fízlováním, nemůže působit na občany dobře.“  (11)  

V činnosti je patrné, že nejde o hledání pravdy a objektivních informací, ale názory jsou již předem dané. Jak jinak např. hodnotit poznámku z Oběžníku IX. "Co dělají nesisyfové" , aneb "Zírejte s námi": "Geopatogenní zóna na akademické půdě ?" 6.6.1995 byla v Brně akce nazvaná "Mohou domy zabíjet?" Nebyl jsem na ni, protože témata přednášek mě dokonale odradila, ale dovedu si obsah představit. (...) Místo činu: Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity." (-kuc-  (12)

Vytváří se tak dojem, že zde stojí přísný vědecký pohled, odmítající iracionální projevy fantastů a nekvalifikovaných, nevzdělaných lidí, mnohdy vedených vychytralými podvodníky, žijících z lidské hlouposti.

Je pravda, že na druhé straně stoupenci nového paradigmatu všemožně šíří názor, že dosavadní vědecký přístup zastaral a je třeba jej nahradit něčím novým, lepším. Zkrátka vzniká dojem, že vzniká nesmiřitelný antagonismus vědy a jakéhosi nového přístupu.

Vědecká skepse je však nutná při hledání pravdy. Odmítání kritického myšlení vede k sektářství a nikoli k hledání, ale k odtržení od života a reality. Je živnou půdou pro šíření i evidentních nesmyslů.   

Věda je výslednicí intelektuálního vývoje lidstva. Pohybuje se vždy na hranicích poznání. Skuteční vědci nové skutečnosti neodmítají, neboť je zkoumají kriticky a zodpovědně. Musí uplatňovat princip Davida Huma, týkající se zázračných jevů: „Pokud je určitý názor v rozporu s ostatními, bezpečně ověřenými názory, musí být podepřen skutečně pádnými důkazy, abychom ho mohli přijmout.“ Jsou nutné opakované pokusy, statisticky významné důkazy, důvěryhodná argumentace důkazů.

Pro vědu není největším nebezpečím tzv. pavěda. Ta totiž časem vždy zajde na úbytě a rozvoj vědy nemůže ohrozit ani krátkodobě. Ani jakékoli „nevědecké názory“, nemohou skutečné vědě ublížit. Naopak, některé z nich totiž, potvrdí-li se, mohou vědu rozšířit o další dimenze, vyvolat diskusi a tolik potřebné hledání pravdy. Hlavní nebezpečí pro vědu spočívá ve skutečně nevědeckém myšlení, plným dogmatismu, přehnaného sebevědomí, konzervativismu, odborné omezenosti, pocitu nadřazenosti vlastního oboru nad jinými a nezřídka i nenávistné zaujatosti, zaklínající se vědou a přitom bránící v dalším rozvoji objektivního poznávání. Proti dogmatismu ve vědě musí bojovat především skuteční vědci, kteří ve vědě vidí poznání pravdy výše nad svoji ješitnost, duševní pohodlnost či jiné osobní nedokonalosti.

Odkazy a použitá literatura

(1) Podle: Zamarovský, V.: Bohové a hrdinové antických bájí. Brána, Knižní klub, Praha 1996, s. 399 – 400

(2) Zpravodaj Sisyfos, č. 0, roč. 1995 http://www.sisyfos.cz

(3) Stanovy Sisyfos. http://www.sisyfos.cz 

(4) Jonák, Z.: Úskalí Popperova vymezení demarkační linie mezi vědou a pavědou. Neviditelný pes, 17.4.2000. http://pes.internet.cz

(5) Popper, K.: Logika vědeckého bádání. Oikoymenh. Praha, 1997, 617 s.

(6) Hoschl, C.: Vědci, dogmatici, šarlatáni. Vesmír 80, roč. 2001, č. 8, s. 423

(7) Fiala, J.: Occamova břitva. Vesmír 77, č. 8, roč. 1998, s. 464 – 466

(8) Havel, I.M.: Kritika, nekritika a pakritika. Vesmír 77, č. 4, roč. 1998, s. 183

(9) Elektronický oběžník Sisyfa II. http://www.sisyfos.cz

(10) Heřt, J.: Fórum čtenářů. Vesmír 77, č. 5, roč. 1998, s. 244

(11) Zrzavý, J.: Fórum čtenářů. Vesmír 77, č. 5, roč. 1998, s. 244

(12) Elektronický oběžník Sisyfa IX. http://www.sisyfos.cz

 L. Šafařík