Uneseni mimozemšťany 

Nejhorší eventualitou kontaktu člověka s mimozemšťany je možnost, že sem přicházejí proto, aby prováděli na lidech experimenty. 
Je však možné, že právě výpovědi svědků, kteří byli uneseni, mimozemšťany, jsou pouze výsledkem masové halucinace. 

Dne 5. listopadu 1975 se stalo něco, co od základů změnilo život Travise Waltona a jeho šesti spolupracovníků. Po skončení práce v lese se vraceli náklaďákem domů do Snowflakes v Arizoně. Najednou uviděli mezi stromy podivné světlo. Byli velmi zvědaví, co je jeho zdrojem, a proto se zastavili, aby se na to podívali.
"Když jsme vjeli mezi stromy," vzpomíná Walton, "uviděli jsme zdroj světla - kovový disk vznášející se nad zemí ve výšce asi 30m." Jeho opatrnější kamarádi zůstali v autě, on mezitím vyběhl ven a vydal se směrem k objektu. Ve chvíli, kdy se nacházel přímo pod diskem, dostal strach a začal utíkat zpět k náklaďáku. Bohužel už k němu nedoběhnul. Šéf pracovní brigády Mike Rogers vzpomíná na to, jak uviděl "blankytný pruh energie", který se opíral o Waltonova záda.
V té chvíli propadl panice, šlápl na plyn a odjel. Po několika metrech začal mít výčitky svědomí, vrátil se zpět, ale viděl již pouze startující kosmickou loď, která se ztrácela z dohledu. Waltona nikde poblíž neviděl.

Podezření z vraždy 

V průběhu dalších pěti dnů se policii nepodařilo najít žádnou stopu ztraceného muže. Až když začali podezírat členy pracovní čety, že Waltona zavraždili, najednou se sám objevil. Byl nalezen v telefonní budce na okraji města, polomrtvý, silně dehydrovaný a vyčerpaný. Teprve po několikaměsíční rekonvalescenci si začal vzpomínat na některé detaily své příhody. "Ležel jsem na stole (...) a kolem mně stálo několik podivných bytostí. Propadl jsem panice a seskočil ze stolu. Pokoušel jsem se bránit, aby se ke mě nedostali, ale byl jsem tak zesláblý, že jsem upadl. Položili mně zpátky na stůl, přiložili mi na obličej masku a poté jsem ztratil vědomí."

Výjimečný případ 

Ve srovnání s jinými výpověďmi, které se týkají únosů UFO, je tento případ neobvyklý hned ze dvou hledisek. Za prvé, že svědky Waltonova únosu bylo hned několik osob a za druhé fakt, že zmizel hned na několik dní - ve většině případů se totiž unesená osoba našla po několika hodinách. Pokusy o vyvrácení pravdivosti Waltonových výpovědí byly velmi časté a protože zprávy o unesení mimozemštany nebyly příliš obvyklé, stali se Walton a jeho kolegové častým cílem útoků - na každém kroku byli označováni za lháře a podvodníky. Ačkoliv všichni svědkové této události prošli detektorem lži, nebyly souvislosti spojené
s únosem objasněny ani po mnoha letech intenzivního pátrání. Charakteristickým rysem výpovědí týkajících se únosů mimozemšťany, které poskytlo více jak tisíc lidí z celého světa, je, že ve většině případů jsou velmi podobné a někdy se v mnohém výrazně shodují. Velmi zajímavý je i fakt, že se jedná o typicky poválečný jev, který je pozorován pouze v několika posledních desetiletích.

První setkání 

Většina badatelů považuje za první případ únosu mimozemšťany incident, který se stal 20. září v roce 1961. Ten den, asi kolem půlnoci, jeli Betty a Barney Hillovi autem přes New Hampshire (USA), když náhle postřehli "objekt ve tvaru palačinky s dvěma řadami oken", který na ně působil dojmem, že je pronásleduje. Nakonec sjel Barney z dálnice a přiblížil se na vzdálenost 25 m ke vznášející se "ohromné, ale stabilní kosmické lodi s červenými světly". Manželé Hillovi byli velmi vystrašeni, proto si pospíšili a pokusili se ujet, ale jejich auto zanedlouho zapadlo do příkopu. Poté slyšeli neobvyklý pulzující zvuk a auto bylo zahaleno něčím, co velmi připomínalo mlhu. Později, když už se Betty a Barney vrátili domů, povšimli si, že jejich hodinky se zpožďují o dvě hodiny. Nemohli si však vzpomenout, co se s nimi v průběhu těchto "chybějících" hodin dělo. Po tomto incidentu začali mít oba velmi nepříjemné sny, což je vedlo k tomu, že se podrobili terapii formou hypnózy, která by jim, jak doufali, pomohla vzpomenout si, co se jim doopravdy přihodilo. Hypnóza napomáhá vyvolat podvědomé části naší mysli a hluboko ukryté vzpomínky.
V hypnotickém stavu manželé Hillovi popsali situaci, ve které si je "mimozemské bytosti vysoké asi 1,5 metru se zelenkavou kůží, s hlavami ve tvaru hrušky a šikmýma kočičíma očima" berou do kosmické lodi.
Především vzpomínky Betty na to, co se stalo v průběhu těch "osudných" dvou hodin byly velmi výrazné. Pamatovala si, že byla podrobena lékařským pokusům, během nichž jí byl odebrán vzorek tkáně a do pupíku jí byla vsazena dlouhá jehla, což bylo součástí, jak tvrdí Betty, "těhotenského testu". Byla jí rovněž ukázána mapa Zety Reticuli. Betty se domnívá, že ji tímto způsobem chtěli informovat, odkud jsou.

Neuvěřitelné historky 

Výpověď Betty a Barneye Hillových se diametrálně lišila od fantastických příběhů o setkání s mimozemšťany, které se objevovaly v 50. letech na titulních stranách amerických novin.
Prvním a nejvíce známým případem byl příběh George Adamského, který tvrdil, že jej mimozemšťané několikrát navštívili. Svou vizáží mu prý připomínali obyčejné lidi a brali jej na cesty na Mars, Venuši a Saturn. Adamski a všichni jemu podobní byli velmi brzo zdiskreditováni a jejich historky vrhly stín také na ostatní výpovědi týkající se setkaní s UFO. Teprve na začátku 80. let se zprávy o únosech mimozemšťany začaly brát vážně, nejprve pouze ufology, postupně však stále větším počtem široké veřejnosti.

Vážná diskuse 

V červnu 1992 se ve známém Massachusetts Institute of Technology (MIT) konala konference týkající se domnívaných případů únosů UFO. Byla to vůbec první vědecká debata na toto téma, ve které bylo čelním badatelům tohoto jevu dovoleno představit výsledky svých výzkumů, čímž bylo vytvořeno fórum závažné a zásadní diskuse.
Konference se účastnili tři experti, jejichž bádání přineslo nejvíce svědectví reálně se týkajících únosů lidí mimozemšťany. Byli to: Budd Hopkins, který prováděl jedno z prvních pátrání v této záležitosti, Dr. David Jacobs, profesor historie na Temple Univerzity, který se 25 let věnuje výzkumu jevů UFO, a také vedoucí konference a pravděpodobně nejvíce renomovaný ze všech, kterého zaujali příběhy únosů mimozemšťany, Dr. John E. Mack, psychiatr z lékařské fakulty Harvardské univerzity a laureát Pulitzerovy ceny.
Jedním z podstatných závěrů, ke kterým účastníci konference došli, byl fakt, že výpovědi mnoha naprosto nezávislých svědků se shodovaly v takových aspektech, jako je způsob únosu, zkoumání, kterému byl unesený podroben, a také vzhled mimozemšťanů. Podle badatelů to znamená, že únosy jsou skutečné, protože kdyby byly výsledkem nějaké psychické poruchy konkrétních lidí, musely by se od sebe značně lišit.

Pod kontrolou mimozemšťanů 

Uvnitř kosmické lodi se nachází unesený člověk pod naprostou kontrolou mimozemských bytostí. Obvykle je přinucen se svléknout a potom je položen na stůl, kde je podroben nepříjemným, často velmi bolestivým operacím. Paměť všech obětí je do jisté míry "očištěna", takže vzpomínky se vůbec nevrací, pokud se nepodrobí hypnóze.
Dr. Mack zveřejňuje řadu svědectví, která hovoří o realitě únosů. Tvrdí, že "lidé se vracejí s naprosto zahojenými jizvami, které ještě den předtím ne měli. Kromě toho byly v jejich tělech nalezeny podivné implantáty, z nichž některé byly dokonce vyňaty a podrobeny analýze."
Dosud chemická analýza prokázala, že implantáty se skládají z prvků, které se nacházejí na Zemi. Dr. Mack, jež se zabývá také molekulární mikrobiologií, provedl analýzu implantátu odebraného z nosu unesené osoby. Podle jeho názoru se prozkoumaná tkáň v přírodě nenachází v přirozené formě a pravděpodobně byla získána laboratorně. Podle názoru skeptiků stále neexistuje důkaz reálnosti únosů, kromě představivosti unesených. S největší kritikou se doposud setkala metoda "vydobývání" skrytých vzpomínek pomocí hypnózy.

Vnucené vzpomínky 

Kevin McClure, člen Společnosti psychologických výzkumů tvrdí, že mnoho badatelů UFO využívá techniku hypnózy a přitom nemají patřičnou kvalifikaci. Zatím co ti, kteří ji mají, často vnucují záměrně kladenými otázkami zkoumaným osobám konkrétní vzpomínky, a tak je nepřímo přimějí vyjevit detaily, které potvrzují hypotézu únosu. McClure se domnívá, že výpovědi z únosů mohou být důsledkem tzv. syndromu falešné paměti. Ten se objevuje tehdy, když podvědomí objevuje "nové" vzpomínky, které by měly v paměti nahradit určité bolestné zážitky z dětství
spojené například se sexuálním zneužíváním. Mnoho skeptiků tvrdí, že tato historka je pouhé podvědomé vytvoření clony, jejímž úkolem je zakrýt nějaké traumatické zkušenosti z minulosti.

Umělá stimulace 

Psycholožka Susan Blackmorová se domnívá, že zkušenost únosů mimozemšťany může být uměle vyvolána stimulací spánkového laloku (tato část mozku hraje velmi důležitou roli v procesech spojených s pamětí). Tato teorie byla experimentálně potvrzena skupinou kanadských badatelů. Zkonstruovali zařízení řídící magnetické pole, které pracuje v zadní části mozku a vyvolává vzpomínky o únosech mimozemšťany u lidí, kteří předtím takovéto vzpomínky vůbec neměli. Autorem podobné teorie je Albert Budden, je také autorem knihy Allergies and Aliens (Alergie a mimozemšťané). Domnívá se, že zkušenosti s únosy jsou způsobeny elektromagnetickým "znečištěným" atmosféry, které je tak silné, že může určitým způsobem stimulovat spánkové laloky lidí. "Je více než jasné," tvrdí Budden, "že všichni údajně unesení, jsou citliví na elektřinu a jejich zkušenosti jsou příznakem alergické reakce na činnost elektromagnetického pole, které se nachází v naší blízkosti."
Avšak žádná z výše uvedených teorií není schopna přesvědčit Hopkinse, Jacoba nebo Macka. Podle jejich názoru jsou důkazy svědčící o reálnosti únosu značně silnější, než psychologické hypotézy některých skeptiků.
Badatelé si jsou jisti, že ve chvíli Waltonova únosu netrpěl žádnou psychickou chorobou. Kromě toho je málo pravděpodobné, aby šest jeho spolupracovníků mělo ve stejný čas naprosto identické halucinace. Bujná představivost a stimulace spánkových laloků také není dostačujícím vysvětlením přítomnosti jizev a implantátů na tělech unesených.
Všeobecně hledají ufologové souvislosti mezi tajemnými případy unesených lidí a poranění dobytka, které by mohly být důkazem toho, jak široký výzkumný program mimozemšťanů zahrnuje nejen lidi, ale také jiné zemské organismy.

Travis Walton

Walton byl unesen v roce 1975. Od té doby byl velmi často označován jako podvodník. Proto v roce 1996 napsal knihu s názvem Fire in the Sky (Oheň na obloze), kde popisuje, co se mu tenkrát přihodilo. Zeptali jsme se ho, jak výrazné jsou jeho vzpomínky z únosu. 

"No, jsou celkem zřetelné. Něco takového člověk hned tak nezapomene ani za několik let. Naprosto přesně si pamatuji své pocity a dokonale si vzpomínám, jaký jsem měl strach. Když je člověk donucen si s něčím takovým poradit, snaží se na tom najít i něco pozitivního. Byl bych ale mnohem radši, kdyby se mi to nepřihodilo." 

Co si myslíte o tom, že počet zpráv o lidech unesených mimozemšťany se stále zvyšuje?

"Ve své knize kladu důraz na to, abychom neznevažovali pravdivost jednotlivých svědectví. Neznám všechny případy. Já sám jsem se uzavřel do sebe, abych se vypořádal s tím, co mě potkalo. Vím o všech svědectvích, která jsou určitě falešná, a to je velmi frustrující, protože znevažují pravdivost těch skutečných případů únosů."

A proč si myslíte, že mimozemšťané unášejí lidi?

"Nemám nejmenší tušení."


Whitley Strieber tvrdí, že v roce 1985 byl unesen mimozemštany. Ve své knížce Communication (Spojení) popisuje, jakým způsobem byl psychicky a fyzicky "týrán" únosci. Ve své druhé knize Transformation (Přeměna) se Striber snaží přesvědčit čtenáře, že mimozemšťané sem přišli, aby nám pomohli. 


Co všechno je v hlavě

Dr. Michael Persinger z univerzity v Sudbury v Kanadě se rozhodl vyvolat si pocit toho, že je unesen mimozemšťany, a to pomocí speciálně zkonstruované helmy, která vysílá do spánkového laloku magnetické impulsy. 
Ddr. Susan Blackmoreová z univerzity ve West England vyzkoušela činnost helmy. Po skončeném pokusu usoudila, že "měla pocit, jako by ji někdo táhnul za ruce a nohy." Dále potvrdila, že cítila nekontrolovatelné množství rozličných pocitů. 
Podle Blackmoreové to znamená, že pocit únosu je pouze emocí lidí, kteří mají velmi aktivní spánkové laloky, a tím pádem to není výsledek skutečného únosu.


Trocha statistiky 

O záležitosti, které se týkají únosů lidí mimozemšťany, se už od začátku zajímala média a svým prostřednictvím vyvolala různé představy miliónů lidí. 
Z tohoto důvodu se v roce 1995 Američan Robert Durant rozhodl prostudovat některé statistiky týkající se tohoto tématu. Podle jeho zprávy ohlásilo v posledních 5Oti letech skoro 50 miliónů Američanů únos mimozemšťany. To je průměrně 274 únosů denně, k čemuž by bylo potřeba 1644 mimozemšťanů (obvykle je na jeden únos potřeba 6 mimozemšťanů). Collette Dowlellová tvrdí, že ji po několik let unášeli a oplodňovali. Aby předešla dalším případům, podrobila se zoufalá žena hysterektomii (operaci, při níž je odstraněna děloha). 


Dr. John E. Mack 

John Mack patří k jedněm z nejvíce renomovaných stoupenců případů únosů mimozemšťany. Je zakladatelem oddělení psychiatrie na Cambridžské univerzitě v Harvardu a kromě toho vede výzkumný program, který se zabývá neobvyklými zážitky lidí. Tento program je realizován v Centru psychologie a společenských výzkumů. 
Když v roce 1994 publikoval knihu "Únosy: Setkání s mimozemšťany", pobouřil tím své nadřízené. Děkan fakulty se domníval, že Mackovy výzkumy neodpovídají standardním harvardským postupům. Právník pana Macka potvrdil, že vědec opravdu věří v existenci mimozemských bytostí. Současně nesouhlasí s tím, že osoby, na kterých prováděl výzkum, by byly nějak duševně narušené. 

Citáty

"Ve svědectvích lidí, kteří tvrdí, že byli uneseni mimozemšťany, nenacházím nic jiného než blouznění mysli trpící schizofrenií." 
Dr. Sue Davidsonová, psychoterapeutka



"Únos velmi poznamenává život uneseného. Jeho vliv na psychiku je velmi dramatický, někdy způsobuje i celkovou přeměnu osobnosti."

Dr. John Mack, psychiatr

Fakta X, č.6