4) UFO k zešílení

"Znovu a znovu jsem se v časných ranních hodinách probouzel s pocitem, jako by se právě přihodilo něco strašného," vzpomíná na nepříjemný prožitek americký spisovatel Whitley Strieber. "Možná že začínám šílet nebo se mi dělá na mozku nádor. Musím přijít na to, oč jde, a podniknout pak další nezbytné kroky."

Strieber skutečně udělal všechno, co se dalo. Napůl šílený zoufalým a nezvládnutelným strachem podstoupil řadu lékařských vyšetření, která prokázala, že je po fyzické stránce zcela v pořádku. Ke stejnému názoru došli i psychiatři, i když připustili, že strach, kterým Strieber trpí, normální není. Obvyklou příčinou vzniku takových úzkostných stavů je nějaké silné trauma, které postižený prožil. Strieber si ale na takový zážitek nevzpomínal. Přesto jeho potíže neustupovaly, spíše naopak. "Pokud se dostaví ještě jeden okamžik zoufalství takové intenzity, vyskočím z okna," uvažoval v jedné chvíli. Pak si vzpomněl na velký neznámý objekt, který se objevil poblíž jeho víkendového srubu. Nepozoroval ho tehdy sám, zpráva o něm se objevila i v místních novinách. Dodatečně zjistil, že to není první pozorování něčeho takového v této oblasti. UFO se tady hojně objevují již padesát let. Strieber se poprvé v životě začal zajímat o neidentifikovatelné létající objekty a v jedné knížce si přečetl scénář tzv. typického únosu do UFO. V této chvíli se na všechno rozpomenul: "Vlny bolesti se nelítostně valily jedna za druhou. Hleděl jsem dychtivě do okna.

Chtělo se mi z něj vyskočit. Chtěl jsem zemřít. Nemohl jsem prostě ty vzpomínky unést a nedalo se jim uniknout. Co mi to udělali?"

Příběh Whitleyho Striebera pak pokračuje dál. Obrátil se na Budda Hopkinse, amerického specialistu na tzv. syndrom únosu do UFO. Dozví se, že obdobnými stavy trpí více lidí, že je však možné terapeutickou cestou zmírnit nebo úplně odstranit potíže, kterými "unesení" trpí. Strieber si chce přesně rozpomenout na všechno, co se mu přihodilo - nebo co si myslí, že se mu přihodilo. Zpočátku jsou jeho vzpomínky zmatené, pletou se v nich požáry, sovy, zelené kulové blesky, exploze, světla. Strieber dokonce několik měsíců systematicky prohledává celý svůj srub, propátrává každý kout, někdy i se zbraní v ruce. Před spaním nakukuje pod postele. Instaluje bezpečnostní systém a reflektory, které se automaticky rozsvítí, když někdo přejde kolem. Marně. Na "návštěvníky" tato zařízení nereagují. Jednou ho uprostřed noci vzbudí šustivé zvuky a za dveřmi ložnice vidí postavu vysokou asi 110 cm. Má intenzivní pocit, že dům je takových bytostí plný, ale nemůže nic dělat, sedí na své posteli jako ochrnutý.

Rozhodl se proto podstoupit hypnózu, ve které si chce svoje vzpomínky ujasnit. Při ní vyjde najevo, že byl skutečně opakovaně unesen jakýmisi cizími bytostmi do UFO. Dělají tam na něm různé, někdy i velmi bolestivé pokusy, vstupují do jeho vědomí, promítají mu přímo do mozku hrozivé obrazy ničení a zkázy (jako třeba černobylský výbuch nebo scény mučení a násilí). Jindy ho bytosti nechávají "vydechnout" v něčem, na co si vzpomíná jako na jasné, pokojné město, kde nikomu nic nehrozí. Strieber zjistil, že zkušenost s "cizinci" mají i jeho manželka a syn stejně jako náhodní návštěvníci srubu, pouze jeho však únosci považují za vyvoleného a pravidelně ho pozorují už od dětských let. Do jeho života nakonec zasahují i tak, že mu zakazují mlsat sladkosti! Kdykoliv si ho mohou kdekoliv vyzvednout a nic tomu nedokáže zabránit.

Striber jako spisovatel udělal jedinou možnou věc a svoje zážitky popsal ve dvou knihách. Je to pravděpodobně nejkompletnější popis "únosového syndromu", jaký máme k dispozici. Vypovídá o zmatku, do jakého je oběť únosu uvržena, stejně jako o zoufalé snaze postiženého najít vysvětlení a snad i pomoc.

Kdyby Strieberovy knihy četl psychiatr, který se dosud s únosovým syndromem nikdy nesetkal a historky o UFO považuje za jeden velký blábol, napadne ho jediná možná diagnóza, a to schizofrenie. Jenže takové konstatování ještě neznamená, že problém je tím vyřešen. Mezi duševními chorobami je totiž právě schizofrenie ze všech nejzáhadnější. Lékaři určují diagnózu na základě určitých příznaků, což platí i pro další duševní choroby Jenže u schizofrenie není možné jednoznačně stanovit, jaké vlastně její typické příznaky jsou. Klasický je například výskyt hlasů, které nemocný slyší. Tyto hlasy dávají nemocnému příkazy a zákazy, nutí ho k určitému jednání, pacient musí někam jít, něco napsat, něco udělat. Výkony, které mohou takto postižení jedinci podávat, jsou často obdivuhodné, někteří například napíší mnohasvazkové dílo jako poselství lidstvu, jiní vytvoří tisíce fantaskních kreseb. Tato nutkání působí někdy na nemocné tak nepříjemně, že je mohou dohnat až k sebevraždě. Schizofrenici jsou také přesvědčeni o tom, že jim někdo přenáší do mozku cizí myšlenky, že je sleduje, pronásleduje. Přitom schizofrenii, respektive jejímu propuknutí, někdy předchází sílící pocit zoufalé úzkosti. Takto postižený člověk může uvažovat o sebevraždě a pokusit se o ni, někdy si ale začne vytvářet bludy, které tuto zničující úzkost oslabí. To mu sice zachrání život, ale už nikoli duševní zdraví. Schizofrenici se často pozorují v zrcadle, protože mají pocit, že je někdo nějak změnil. Stále trpí pocitem pronásledování, paranoidním bludem. Jsou přesvědčeni, že nic není náhoda, že všechno má nějaký smysl. Obraz schizofrenie jako choroby je natolik pestrý a mnohotvárný, že psychiatrům umožňuje, aby mezi takto nemocné řadili různé náboženské mystiky stejně dobře jako do sebe beznadějně uzavřené autisty. Připouští se dokonce, že neexistuje jen jedna univerzální schizofrenie, ale že se může jednat o několik různých schizofrenních chorob, včetně tzv. boufeé délirante, akutně vzniklé psychózy bez konkrétního podnětu. Některé halucinace podobné těm schizofrenním vyvolává i LSD.

Strieber si byl dobře vědom toho, že ze všeho nejvíce se jeho duševní stavy podobají právě schizofrenii; případně epilepsii spánkového laloku, a proto se podrobil příslušným psychiatrickým vyšetřením. Výsledek byl negativní a dotyčný psychiatr to potvrdil i písemně. Nicméně je to jeden názor pouze jednoho psychiatra a zatím neexistuje objektivní způsob, jak zjistit, zda dotyčný schizofrenií trpí, nebo ne. Strieber mohl onemocnět nějakým druhem schizofrenie a zároveň být i obětí únosu do UFO. Tyto dvě věci se totiž nevylučují, dokonce se zdá, že únos do UFO, který je pro uneseného vždy mimořádně traumatický, může propuknutí schizofrenie vyprovokovat.

Příčiny vzniku schizofrenie jsou zatím stále nejasné. Existuje několik teorií, ale ani jedna vše úplně nevysvětluje. Někteří psychiatři dokonce připouštějí, že příčina vzniku - nebo propuknutí - schizofrenie, se vůbec nedá zjistit. Předpokládá se, že každý člověk má v sobě zakódovány větší nebo menší předpoklady k tomu, aby se stal schizofrenikem. Pokud v jeho životě dojde k patřičné "spouštěcí" události, schizofrenie propukne. Takovým aktivátorem může být zejména prožité trauma a psychiatři se samozřejmě pokoušeli definovat, jak vypadá podnět, který schizofrenii vyvolá. Jejich úsilí vynakládané v tomto směru zatím ztroskotává. Bezpečně je prokázáno jenom to; že schizofrenie se stabilně vyskytuje u jednoho procenta populace, bez ohledu na to, v jakých konkrétních podmínkách lidí žijí. Teorii spouštěcího traumatu odporuje i to, že válečné útrapy, sociální otřesy a živelné pohromy výskyt schizofrenie v těmito jevy postižené populaci nezvyšují. Často se nepodaří spouštěcí trauma objevit ani tehdy, když už schizofrenie propukla. Potíže nemocných schizofreniků ustupují a zase se vracejí bez zjevné příčiny. Se schizofrenií se není možné narodit, její první příznaky se totiž objevují až mezi sedmnáctým a pětatřicátým rokem života. Prokázán je vliv dědičnosti, zatím ale není jasné, který gen nebo geny odpovídají za přenos nemoci ze schizofrenního rodiče na potomka.

Neexistuje léčebný psychiatrický směr, který by se nepokusil s touto nemocí jednou provždy vypořádat. Rekapitulace výsledků je bohužel velmi bídná. Zcela zklamaly všechny čistě psychoterapeutické postupy, schizofrenii prostě není možné pacientovi rozmluvit, nezabrala ani klasická psychoanalýza. Tím jsou vyloučeny čistě psychické příčiny schizofrenie, jako je například deprivace v kojeneckém věku nebo nemilující a stresující matka. Jedné třetině schizofreniků pomohlo odebrání kousku tkáně z čelního laloku, lobotomie, ale skutečný převrat znamenalo až uvedení psychofarmak, zejména depotních neuroleptik, která se jednou za několik týdnů podávají injekčně. Tím se dlouhodobě změní biochemie mozku a nemocnému se uleví natolik, že se může znovu zapojit do normálního života. Schizofrenie jako takové se však nemocný tímto postupem nezbavil. Obecně jsou vyhlídky na úplné uzdravení malé, i když občas dojde ke spontánnímu uzdravení bez zjevné příčiny.

 Může být příčinou vzniku schizofrenie únos do UFO? Některé indicie naznačují, že přinejmenším existuje souvislost mezi únosovým syndromem a touto duševní chorobou. Nejprve je třeba prokázat, že někteří lidé byli skutečně uneseni do UFO, že tedy tento jev existuje. Je pravda, že objektivních důkazů zatím mnoho nemáme. I když naši unesení spoluobčané podnikají všechno možné - jsou jich dnes stovky a možná tisíce - třeba proto, že se rozhodli už pro vlastní klid svůj únosový syndrom nějak vyřešit, většina důkazů, které podávají, je zpochybňována.

Asi nejprokazatelnější je výslech na detektoru lži, kterým mnozí unesení úspěšně prošli. Regresní hypnóza je vcelku nepřesvědčivá, protože hypnotizovaný může být, samozřejmě i neúmyslně, ovlivněn tak, že jeho výpověď nemá žádnou hodnotu.

Dále máme k dispozici svědectví těch, kteří byli únosu přítomni. Obvykle jsou během únosu naprosto paralyzováni, nemohou nic dělat, jenom bezmocně sledují, jak je obět vyzvednuta z lůžka a odnesena pryč. Jindy se takoví svědci probudí uprostřed noci a zjistí, že některý člen rodiny není ve své posteli ani nikde jinde v domě nebo bytě, ráno se však objeví a o své nepřítomnosti neví. Asi nejpřesvědčivější jsou proto svědectví náhodných účastníků únosu. Strašidelně působí příběh jednoho vysoce postaveného diplomata, dokonce prý samotného tajemníka OSN, a příslušníků jeho ochranky, kteří ze své limuzíny sledovali, jak malé neznámé bytosti z okna mrakodrapu odnášely ženu v noční košili, dopravily ji do létajícího talíře a ten potom zmizel pod hladinou řeky, aby se později pravděpodobně zase vynořil a žena byla oknem vrácena zpět do svého bytu. Třebaže postižená žena prokazatelně trpí klasickým únosovým syndromem, celý příběh znehodnocuje fakt, že onen diplomat zůstal v anonymitě.

Svědkem únosu se ale mohou stát i zvířata, která v jeho průběhu obvykle projevují velký strach, kočky se krčí v koutě a psi zoufale vyjí. Téměř všechny případy únosu provází výskyt létajícího talíře, světelné koule apod., což bývá doložitelné pozorováním dalších náhodných svědků. Po přistání UFO zůstane na zemi vypálený kruh zvápenatělé půdy Přítomnost "cizinců" někdy provázejí i podivné zvuky, klepání a bouchání, kroky, šustění a cupitání.

Zvláštní kategorií důkazů jsou neobvyklá zranění, vyrážky, strupy, bouličky či jizvy na tělech unesených a zakrvácený nebo jinak znečištěný oděv, bolesti v nose, uších nebo jinde. Unesení hovoří i o implantaci sond do těla, ale žádnou se zatím nalézt nepodařilo. Zcela specifický je případ, kdy snad "cizinci" používaj í lidský genetický materiál k vyšlechtění jakéhosi hybridu člověka a "cizince". Opakovaně unášené postižené ženy udávají, že byly zcela prokazatelně asi tři měsíce těhotné, ale potom jejich plod zmizel! Tento jev ovšem psychiatrie vysvětluje jako tzv. hysterické těhotenství, jako druh psychické poruchy, což však neobjasňuje pozitivní výsledky dříve provedených těhotenských testů. "Cizinci" se neomezují jenom na lidi, kruté experimenty vykonávají i na zvířatech a stovky kusů dobytka i jiných živočichů už na ně doplatily životem.

Je jasné, že únosci nemají zájem na tom, aby se o jejich činnosti a pokusech na lidech i zvířatech všeobecně vědělo. Zdá se, že dělají všechno pro to, aby zůstali v ilegalitě. Typické je to, že únosy provádějí v drtivé většině případů v noci, před úsvitem. Unesený bývá obvykle sám nebo jenom s malou skupinkou lidí. Pokud je ve větší skupině, dostane příkaz, aby se vydal na nějaké opuštěné místo. Všichni postižení shodně udávají, že se zcela vyděšení budí uprostřed noci nebo k ránu, všichni se chtějí odstěhovat do velkých měst, kde je spousta světla a lidí.

Někteří unesení se pokusili odnést si něco na památku, "cizinci" jim v tom však zabránili. Navíc jsou oběti v průběhu únosu jakoby zbavené vlastní vůle, samozřejmě jsou neustále hlídané, často nemají ani žádný oděv a v UFO obvykle nejsou ani žádné drobné předměty, které by mohl unesený nepozorovaně odnést.

Největší zbraní "cizinců" je jejich schopnost ovlivnit lidskou psychiku tak, aby unesený na únos zapomněl, a stejně tak jsou ovlivněni případní svědci. Tato psychická bariéra není nepřekonatelná, postupem času odeznívá a postižený si na svůj zážitek začíná vzpomínat sám od sebe nebo mu něco průběh únosu připomene. Regresivní hypnóza odstraní i poslední zbytky této bariéry. Pokud však jsou vzpomínky na únos ještě potlačeny, postižený si uvědomuje pouze to, že něco není v pořádku, že se zoufale všeho bojí, že se mu zdál nějaký zlý sen. Někdy si zcela jasně vzpomíná na něco, co se zcela jistě nemohlo stát nebo co vůbec neexistuje. Vzpomíná si na ulici, pláž, lesní cestu, místo, kde už byl, ale znovu je nalézt nedokáže. Tyto krycí zážitky jsou leckdy zcela bizarní a překrývají skutečné vzpomínky na prožitý únos. I přes jejich nepravděpodobnost je unesený považuje za zcela reálné.

Podivný sen nebo vzpomínka tak často upozorní na realizovaný únos i tam, kde by ho nikdo nepředpokládal. Ten, kdo o únosovém syndromu v životě neslyšel, nedokáže rozšifrovat ani typické krycí vzpomínky To samozřejmě odhalování únosů ztěžuje. Přitom k únosu mohlo dojít pokaždé v okamžiku, o němž se postižený domnívá, že se v něm střetl s pohledem zvířete s velikýma tmavýma očima, jaké mají jeleni, králíci, zajíci.

Je to vlastně jen vzpomínka na velké tmavé oči mandlového tvaru, které jsou charakteristickým znakem "cizinců". Pocit ohrožení je v uneseném zakotven natolik, že si tyto oči vybavuje i jako oči dravce, nejčastěji toho, který loví v noci, tedy sovy či vlka. Nereálnost prožitku někdy naznačuje neobvyklá barva zvířete, rovněž je známý Freudem popsaný sen o sedmi bílých vlcích sedících na stromě, tedy ve výšce, stejně jako ve výšce létá UFO. Vlci se najednou objeví tam, kde byl poslední příslušník jejich druhu zastřelen před sto padesáti lety, a nádherný jelen se najednou člověku dívá přímo do okna. Unesení často vzpomínají i na hmyz, zejména na dravou kudlanku. Častou krycí vzpomínkou, související s medicínským vyšetřováním unesených, je vybavení si zdravotní sestry, letušky, lékaře, kouzelníka s hůlkou. Prožitek z únosu se může skrývat i za panickou a zcela iracionální hrůzou z banálního stomatologického ošetření nebo gynekologické prohlídky. Někdy je celý zážitek navíc maskovaný jako sen, například se postiženým zdálo o třech malých šedivých bytostech, které stály kolem postele.

Na vyhledávání takových indicií se specializuje německý odborník doktor Johannes Fiebag. Podle jeho názoru je výsledkem působení "cizinců" i veškerý náš bohatý svět pohádek, legend a mýtů. všichni trpaslíci, skřítci, permoníci a vily jsou vlastně "cizinci". Podle modré barvy oděvů skřítků koboltů byl pojmenován kobalt - na modré overaly únosců včetně špičaté kapuce si vzpomíná mnoha unesených. Jeden si dokonce vybavuje průhledný válec, ve kterém ležel podobně jako Sněhurka ve skleněné rakvi. Jiní si zase vybavují bytosti spíše andělského zjevu, vysoké, v bílém šatě, další se rozpomínají na kouzelné hůlky, které "cizinci" používají, případně na lucerničky či světélka, jimiž si svítí. Unesení si vybavují i zápach síry, hořké jídlo a tajemné kapky, které museli polknout. Mozek uneseného odmítá přijmout realitu traumatizujícího zážitku a uniká do nereálných představ. Jung považoval takto vytvářené představy za velmi důležité a vypracoval celou teorii archetypů, které jsou společné celému lidstvu. Archetypy jsou myšleny jakési základní modelové představy (např. typické vily, typického trpaslíka, typického ďábla apod.). Zvláštní je, že nejvíce se těmito archetypovými představami, mýty a legendami zaobírají právě halucinující schizofrenici.

Existuje tedy mnoho indicií, ale žádný opravdový důkaz. Pro většinu lidí patří únosový syndrom mezi moderní horory a berou jej asi stejně vážně jako rusalky nebo vodníky Pro ty, kteří únosovým syndromem trpí, se jedná o věc doslova životně důležitou. Nejhorší je pro ně vědomí nevyhnutelnosti únosu a dalšího utrpení, vědomí bezmocnosti. Někteří z nich se odvážili vystoupit na veřejnost, začali se sdružovat do jakýchsi svépomocných sdružení, sdělovat si své zkušenosti, které se najednou ukazují jako překvapivě podobné. Unesení jsou schopni se mezi sebou poznat, aniž by se dříve viděli, někdy si některý unesený pamatuje ostatní ze společné čekárny v UFO, kde se setkali.

Jediným prostředkem, který zatím dokáže zabránit únosu, je instalování videokamer. "Cizinci" si v žádném případě nepřejí figurovat na videozáznamu a o kameře dobře vědí. Je proto pravidlem, že pokud kamera běží, k únosu nedojde. Podle všeho však "cizinci" plní jakýsi plán a někdy musí oběť unést v daný čas bez ohledu na cokoli, jinak by asi experimenty, které provádějí, pro ně ztratily význam. Pak se stane, že se kamera nevysvětlitelně zasekne, porouchá či vypne. V jednom případě je dokonce na záznamu vidět, jak spící obět několika opakovaných únosů náměsíčně vstává, jde ke kameře a vypíná ji. Ráno se zjistilo, že v inkriminované době kamera samozřejmě byla mimo provoz a postižená žena mohla vyprávět o svém dalším únosu bez patřičné dokumentace.

Je pravděpodobné, že "cizinci" mají vypracovaný jakýsi systém, podle něhož si svoje oběti vybírají - často se soustředí na celou rodinu, rodiče i děti, s dětmi zacházejí o stupínek laskavěji. Únos některého specialisty na únosové syndromy do jejich programu zřejmě nezapadá, což je rozhodně škoda.

Víme, čím je charakteristický únosový syndrom, můžeme být dokonce přesvědčeni o tom, že k únosům skutečně dochází, nikdo ale nedokáže vysvětlit, odkud "cizinci" přicházejí. Je jisté, že nerespektují fyzikální zákony našeho světa, procházejí zdmi i zavřenými okny a dveřmi, způsobují elektromagnetické efekty, které vypínají motory aut, videokamery i televizi a další přístroje. Snad mají někde svoji vlastní zemi nebo planetu, snad k nám přicházejí z jiného času, jedna spekulace o jejich původu je šílenější než druhá. Ať je to jakkoliv, utrpení, které uneseným obětem přivodili, je pro tyto oběti dostatečně reálné. Sok ze setkání s něčím tak cizorodým se snaží jejich zoufalá mysl vytěsnit natolik, že někdy dojde i ke vzniku toho, co nazýváme schizofrenií.

"Cizinci" se nechovají k lidem ani k dalším živým tvorům právě laskavě, často je jejich počínání nelidsky kruté, přicházejí v noci a připravují unesené o jejich psychické i fyzické zdraví, někdy i jejich děti. O nějakých kosmických bratrech se v případě únosců vůbec nedá mluvit. Snad jsou si toho i vědomi, protože jinak by se tak důsledně všemi možnými způsoby nemaskovali. Několik stovek nebo tisíců unesených lidí pro lidstvo jako celek nic neznamená, pobitý a zmrzačený dobytek zaplatí pojišťovny.

"Cizinci" disponují pro nás nepředstavitelnými možnostmi. Co když se však třeba z ničeho nic rozhodnou pro masovou invazi? Co když zjistí, že nevyhnutelně potřebují nějaké lidské orgány nebo tkáně ve velkém množství? Kdo jim zabrání v tom, aby si je bezohledně vzali?

"Cizinci" jsou tvorové temné noci a opuštěných lesních cest. Patrně po celá staletí se jim dařilo ve skrytu přežívat mezi námi, dnes však jsou stále nápadnější. Čím více o nich budeme vědět, tím méně se jim bude mezi námi líbit. Vzpomeňte si na to, až zjistíte, že ve vašem životě někde chybí pár hodin, že se vám zdál mimořádně děsivý sen, že z ničeho nic trpíte pocitem úzkosti. Za vašimi dveřmi se v noci potulují vlci, na zákrsku vám sedává sova a sousedi včera v noci pozorovali něco jako UFO. V autě máte najednou bezdůvodně vybitou baterii a v prázdném bytě slyšíte cizí šustivé kroky...

Kapitola z knihy: Lenková, J.: Z říše tajemství a záhad. Dialog, Liberec, 2000