Literární počátky


Zpracovat přehlednou a hlavně kompletní bibliografii Ludvíka Součka by bylo velice nesnadné a kdo ví, zda vůbec užitečné – většina čtenářů se tak jako tak zajímá pouze o velice úzce vymezený okruh jeho děl. Samozřejmě, pro literární vědce a opravdové fajnšmekry by snad bylo inspirativní přečíst si i nějaký jeho fejeton z padesátých let, článeček o tom či onom mistru černobílé fotografie, líčení, jak spravoval v pražské zoo zuby šimpanzi Hurvínkovi nebo třeba báseň; ti si je ale budou muset najít sami. Abych je zase ale nenechal tak úplně na holičkách, poskytnu ji alespoň několik málo vodítek, která jim v tom hledání pomohou. To je vše, co pro ně jsem s to udělat a měli by mi být vděční: hledání je přece o tolik zábavnější, než nalézání.

Takže – namísto bibliografie:

Literární biografie Ludvíka Součka s přihlédnutím k jeho zálibě ve všem tajemném, kuriózním a neobvyklém vůbec

Svou úplně první knihu napsal Ludvík Souček v šesti letech. V rozhovoru pro Učitelské noviny (46/75) o tom řekl: „Jmenovala se Medvěd, vlastně Nedvěd, protože jsem tenkrát nějak zapomněl, že na začátku má být písmeno M. Měla čtyři strany a byl jsem na ni patřičně hrdý. Až po letech jsem zjistil, že jsem krutě vykradl Syna lovce medvědů, kterého mi tenkrát maminka předčítala.“

O nějaký čas později, v době studia na gymnáziu v Praze Letné, objevil v psaní způsob, jak si – poměrně snadno, rychle a elegantně – vydělat peníze. Ačkoliv v té době nejspíš nestvořil nic světoborného, naučil se několik věcí, které jsou pro kariéru úspěšného spisovatele nezbytné: například že polibek múzy sám o sobě nestačí, neboť každé literární dílo i dílko je třeba dokončit, obvykle navíc ke spokojenosti příslušného redaktora či vydavatele, a to už vyžaduje jisté úsilí. Někdy i dřinu. Souček byl ale rozený spisovatel a vyjadřovat se v písemné, literárně hodnotné formě, pro něj bylo stejně přirozené, jako pro technika rýsovat, právníka lhát a politika slibovat. Jelikož jeho hybným motorem byly (přinejmenším v té době) peníze, nevyhnul se psaní tak říkajíc na společenskou zakázku, ale postupem času se začínal víc a víc soustřeďovat na svého prvního velkého koníčka, fotografii.

Při svých studiích na gymnáziu se ovšem také seznámil s Věnceslavem Patrovským, který ho později popostrčil trochu jiným směrem.

To ale bylo až později. Po skončení gymnázia pokračoval Ludvík Souček ve studiu na Karlově universitě a v roce 1951 obhájil doktorát. V témže roce spatřily světlo světa dvě první jeho knihy: Hrajeme maňáskové divadlo a Vyrábíme maňáskové divadélko. Inu, nějak se začínat musí.

Následovala dentistická praxe a v roce 1954 vstup do armády a odjezd do Korei. Souček psal i tam, ale nepublikoval – sérii článků, kterou v Korei zplodil, mu armáda zakázala uveřejnit. Není na tom nic tajemného a už vůbec to nedokazuje, že by v Součkových postřezích z cizokrajné země byla nějaká závratná odhalení – Československá socialistická armáda v padesátých letech prostě nestála o nezávislé dopisovatele; vlastně o ně nestojí žádná armáda v žádné době. Kromě toho, tenkrát bylo tajné snad úplně všechno a víc než kdy jindy platilo: když něco víš, nech si to pro sebe.

Ludvík Souček ale psal dál a po návratu z Korei (pracoval jako stomatolog v Ústřední vojenské nemocnici) toho napsal mnoho; většinou o fotografování. Měl dokonce dvě pravidelné rubriky – jednu ve Světu v obrazech, druhou v příloze Mladé fronty – ale přispíval kam se dalo. Někdy pod pseudonymem (např. do Katolických novin), někdy proto, že ho o to požádal některý kamarád, jindy prostě pro peníze nebo že měl zrovna inspiraci. Do začátku šedesátých let toho napsal tolik, že to zaplnilo dva velké šanony. Dodnes je uchovává paní Dagmar Součková, která výstřižky s jeho dílky s pečlivostí, jaké jsou schopny pouze ženy, nalepovala na listy kancelářského papíru a opatřovala popiskami.

Ludvík Souček pokračoval i v knižní tvorbě, avšak až na jedinou výjimku – Hrátky kolem křižovatky (SNDK, 1962) – se jednalo výhradně o fotografické příručky a alba.

První SF povídka a detektivní novela

Pokud se mi podařilo zjistit, napsal Ludvík Souček svou první SF povídku v roce 1959. Jmenovala se Návrat, vyšla ve Světu v obrazech, kde už Souček nějaký čas publikoval pravidelně své články o fotografii a fotografech, a zabývala se důsledky relativity času při letech lehce podsvětelnou rychlostí. Myslím, že se hned tak v žádné sbírce povídek ani antologii neobjeví, i když, kdo ví – druhá Součkova SF povídka, PUKYS (Svět v Obrazech, 1960), se v roce 2011 zaskvěla v antologii české SF Plus nekonečna (Puls). Stejně jako další povídka Poslední trpajzlík (Svět v obrazech 1962) je to ale spíše v té době módní komunální satira, i když prvky SF popř. fantasy v obou nepochybně jsou.

Zato Součkovo první větší beletristické dílo, novela Samá voda (1963), která vycházela na pokračování – kde jinde, než ve Světu v obrazech – je čistokrevná detektivka. Děj prozrazovat nebudu, ale za zmínku rozhodně stojí, že poněkud bezradnému příslušníkovi veřejné bezpečnosti v ní při vyšetřování série záhadných vražd pomáhá dentista »výstředně dlouhé postavy« oplývající encyklopedickými znalostmi a se zálibou ve fotografování, zkrátka forenzní technik CSI amatér. Dalo by se říct, že je to prví větší dílo, které Ludvík Souček napsal ve svém typickém vypravěčském stylu, který jej později tak proslavil.

Ing. Miroslav Kocián