Literárně zpracované hypotézy Ludvíka Součka


Ludvík Souček brzy zjistil, že aby mohl psát věrohodně, musí psát o tom, co zná a vrátit se do známého prostředí. Uvědomoval si, že úspěch ‚Slepých ptáků‘ nezpůsobila exotičnost Islandu, kde se odehrává většina dobrodružných pasáží, ale spíše kontrast mezi poklidem Prahy a exotikou. Aby spisovatel čtenáře získal a strhl pro svůj příběh, musí ho vést, vytrhnout ho z prostředí pro něj známého a přátelským štulcem ho popostrčit do náručí dobrodružství. Tuto metodu hrdiny (a tím i čtenáře) vyhnaného okolnostmi z pohodlí domova pak používal skoro ve všech svých nejlepších románech. Impulsem, který přiměl hrdinu konat, byla zpravidla některá z autorových oblíbených záhad.

A pokud jde o ten poklid Prahy… i ten byl jednou ze Součkových teorií. S tehdejší realitou měl společného jen pramálo, byl to totiž socialismus takový, jak si ho autor představoval – skoro by se chtělo říct socialismus s lidskou tváří. Bez omezení cestování do zahraničí, informačních embarg, ideologického vymývání mozků a nekonečné totalitní šedi – a zejména bez rakovinně rozbujelé byrokracie dusící v zárodku každou snahu jakkoliv změnit úředně uznané status quo. Souček nebyl slepý a věděl, že svět kolem něj vypadá jinak, že se značně liší od toho, co si po skončení II. světové války a vyhnání německých nacistů a později v roce 1968 mnozí vysnili. On však byl spisovatel a mohl si stvořit svůj lepší svět a alespoň do určité míry v něm žít.

Což také dělal.

A také do něj promítal sám sebe. Do Bratrů černé planety a Ďáblova prstenu dokonce pod vlastním jménem, jako redaktora, který řeší záhady. V pozdějších knihách už vystupoval jako svoje literární alter ego: docent Holub (a také doktor Kameník), lékař v důchodu Tercián, doktor Jordán nebo Šéf galaktického svazu v Bláznech z Heperidy. Přitom se mu povedl malý lapsus – v předmluvě k Jantarové komnatě, kde vystupuje jako redaktor zemědělské rubriky Karel (a také tak trochu jako detektiv na penzi Martin Anděl), se vyjádřil v tom smyslu, že i případ z Bratrů černé planety řešil on.

Aby se ve svém světě necítil tak sám, zval si tam i své kamarády: v již zmiňovaném Případu Jantarové komnaty redaktora časopisu Letectví a kosmonautika Václava Tikovského a jeho spolupracovníka dr. Josefa Götze, do povídky Prouklovi kočkeni vložil s jistou mírou škodolibosti svého bývalého spolužáka Patrovského. Jiní jeho známí byli zamaskováni za různé vedlejší postavy.

Období od roku 1967 do roku 1974 bylo Součkovým nejaktivnějším. Ve svém osobním životě se v něm stačil propracovat z ministerstva národní obrany až na UV KSČ, odkud byl o rok později – prý na osobní zásah Alexandra Dubčeka – zase odstraněn, načež se stal šéfredaktorem armádního vysílání ČS televize („nadělám jim tam zmatky, rozvrátím jim to tam a odejdu“) a po roce 1971 redaktorem a kmenovým spisovatele Albatrosu. Napsal dvě další pokračování ‚Slepých ptáků‘– Runa Rider (1967) a Sluneční jezero (1968) – a sérii o Martinu Andělovi vrcholící v Případu jantarové komnaty (1970). V něm rozvinul téma diskoplánů pohybujících se v prostoru i čase na principu objeveném německým fyzikem Burkhardem Heimem (1925-2001) nastíněné již v povídce Kursk 7/6/43/1207 a znovu použité – i s autorovým ne zcela přesným faktografickým komentářem – v knize Bohové Atlantidy (1970), a také téma létajících talířů vyráběných za druhé světové války v Praze německými nacisty. Dovoluji si odhadovat, že právě k této záhadě, o níž se zmiňuje poprvé v kratičkém článečku pro Svět v obrazech Znovu UFO! v roce 1968, přilnul Ludvík Souček nejvíce.

V roce 1971, vyšla Součkovi jen jedna kniha z oboru literatury faktu (dnes bychom řekli spíše spekulativní) – Nebeské detektivky, senzace a záhady. Je to další z knih, které později nazval přípravou na Tušení.

V roce 1972 se v sešitovém vydání Karavany objevil poslední z příběhů detektiva Martina Anděla, Případ Baskervilského psa, napsaný až v příliš velkém spěchu a pod zřejmým vlivem četby – autorova neobeznámenost s prostředím a reáliemi z ní bohužel čouhá jako bolavý palec. Stejnou vadou trpí i jeho Pevnost bílých mravenců.

Rovněž v roce 1972 napsal Ludvík Souček román Blázni z Hepteridy, který vycházel na pokračování v časopise Letectví a kosmonautika. A konečně v témže roce mu vychází sbírka povídek Zájem galaxie (Bez titulní povídky – ta, jak už bylo řečeno, neprošla cenzurou. Zajímavé je, že se objevila o pouhý rok později v týdeníku Tvorba. Ale tak už to někdy na světě chodí.) do níž zařadil Místo závěru malé tušení stínu – něco jako veřejné vyhlášení, že začíná pracovat na svém životním díle, trojici Tušení.

Ing. Miroslav Kocián