Co zbylo a co je nadobro ztraceno
Kdykoliv nás opustí slavný nebo alespoň populární spisovatel, čtenáři čekají, že už si od něj nic nepřečtou – takoví autoři přece nepíšou do šuplíku, na každé jejich dílko už nedočkavě čekají nakladatelé a obvykle vyjdou ještě v tom roce, kdy jsou dopsána.
V případě Ludvíka Součka to tak zpočátku vypadalo. Za svého života měl skoro stejně kritiků a odpůrců – ať už oprávněných nebo neoprávněných – jako nadšených čtenářů. Mnohým vadila jeho sláva, jiní měli pocit, že příliš těží z jejich vlastní práce a ještě jiní ho obviňovali z útoku na posvátný chrám vědy. Když zemřel, pomstili se mu jediným možným způsobem: dali ho do klatby. Jeho knihy, které byly připraveny na reedici, byly odneseny zpátky do archívu. Rukopis Tušení světla, poslední ze tří knih o záhadách v minulosti lidstva se ztratil – osobně se kloním k hypotéze, že byl ‚stažen z oběhu‘, tedy zničen nebo alespoň odstraněn z čiré zlomyslnosti a zášti. Kdo to udělal se už asi nedozvíme – lidí dost podlých na to, aby vyčkali něčí smrti a pak jej oloupili, bylo a bude bohužel vždycky dost. Že by jej někdo vzal proto, aby jej později vykradl a použil mi připadá málo pravděpodobné; Součkův styl je příliš dobře rozpoznatelný, pachatel by se odhalil sám. Navíc stejný osud potkal i rukopis Součkova překladu druhé Dänikenovy knihy Zpátky ke hvězdám, u nějž je podobná exploatace přirozeně vyloučena.
Nová naděje svitla čtenářům až po dvou letech. Nejprve vyšly dvě nepříliš kontroverzní dílka – kartičkové vydání encyklopedie všeobecně uznávaných světových celebrit minulosti Kdo byl kdo (1980, 1981) a reedice Minislovníku oprav oblíbených omylů z roku 1976 (v rozšířené podobě a pod novým názvem: Obrazový opravník obecně oblíbených omylů). O další rok později se v Kmeni, příloze literárních novin Tvorba, objevil Součkův článek Věčný otazník k hedvábné masce. Následoval další článek, Otazníky nad Draculou. Oba byly součástí jedné knihy, která pod názvem Otazníky nad hroby vyšla v nakladatelství Čs. spisovatel ještě téhož roku. I tady zasáhla cenzura – v tomto prvním vydání chyběla kapitola ‚Ochránce císařských lamp‘ o Rasputinovi a jeho vlivu na carskou Rus; tu si čtenáři mohli přečíst až v druhém vydání z roku 1986.
Dalšího roku spatřily světa hned dvě sbírky SF povídek z nakladatelství Mladá fronta – pamětníci mi dosvědčí, že to byl jev do té doby nevítaný. Jedna z nich se jmenovala Železo přichází z hvězd a obsahovala kromě dvou Součkových povídek, Úměrná dávka fantazie a Zájem Galaxie (ano, je to ta, která byla původně určena pro jinou sbírku,) i torzo jeho románu, které dalo knize jméno. V nakladatelské poznámce se uvádí, že Souček přerušil práci na něm v roce 1969 a už se k němu nevrátil.
Malé odbočení. Dost mi vrtalo hlavou, proč Souček nedopsal román, který se rozjížděl tak skvěle. Později jsem si sám pro sebe vytvořil pracovní hypotézu, že se mu v průběhu psaní zhroutila zápletka. Třeba proto, že jeho hlavní postavy – lékař na invalidním důchodu Tercián a zámečnický učeň Franta Jirků – nebyly v bitvě proti tajemným architektům vesmíru dost věrohodné. Nebo se mu dostala do rukou fotografie skutečného ‚planparaleloidu‘, popsaného Jacquesem Bergierem v knize Les Extra-Terestres dans l’Histoire (česky jako Mimozemšťané v dějinách, Odeon 1992, kapitola Krychle doktora Gurlta) sugestivním, leč značně zavádějícím způsobem, a nechtěl založit svůj román na záhadě tak pochybné. Mou hypotézu potvrzoval fakt, že některé z propriet ‚Železa‘ použil Souček v jiném svém románu, Blázni z Hepteridy. I časově by to docela odpovídalo, jenže…
Jenže Bergier napsal svou knihu až v roce 1970. A v jednom ze svých rozhovorů z roku 1978 se Souček zmínil, že na knize Železo přichází z hvězd právě pracuje. A vycházíme-li z toho, že postava doktora Terciána byla autobiografická, v roce 1969 Souček přece ještě nebyl invalidním důchodcem s několika infarkty na kontě… Že by se mýlil redaktor Mladé fronty?
Nicméně vraťme se do osmdesátých let.
V roce 1983 vyšel ještě jeden zárodek románu Ludvíka Součka, tentokrát zcela prokazatelně napsaný těsně před autorovou smrtí. Jedná se o Mnemosyne Inc. Jeho torzo vydala rovněž Mladá fronta, v knize nazvané Bohové Atlantidy (obsahovala stejnojmenný román, který poprvé vycházel na pokračování ve Světě v obrazech ještě za Součkova života, v roce 1970). Děj Mnemosyne začíná na Euroconu v Nizze (autor patrně určitě myslí Nice, tam se ale SF con nikdy nekonal: v roce 1974 sice byl ve Francii, ale v Grenoble, a na rok 1978 – tehdy se pořádal jen v sudých letech – byl plánován do Bruselu.); odráží se tu Součkův zájem o organizovaný život fandomu science fiction, proklamovaný už v jeho Přímluvě za budoucnost (Literární měsíčník, červen 1978). Souček popisuje, jak se na něm (tedy na conu) setkal s jistým Jarrouxem (rozuměj Robertem Charrouxem; v roce 1978 zemřel a nemohl tudíž proti svému literárnímu zvěčnění protestovat), který ho zasvětí do svého nového objevu. A nyní to začíná být zajímavé: Jedná se o celosvětovou jednotnou civilizaci zasahující všechny kontinenty mimo Austrálii. Jarroux zavede Součka k pyramidě na Mount Cau a udělá mu přednášku o pyramidálních stavbách po celém světě – zastává totiž hypotézu, že pyramidy byly jakýmsi komunikačním zařízením oné civilizace. Do děje vstoupí mafie, ale než stačí k něčemu podstatnému dojít, torzo končí.
Onfřej Neff, který viděl fotodokumentaci k Tušení světla (…byly to samé obrázky vytrhané z časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí) uvádí, že obsahovala i snímky Cheopsovy pyramidy. Že by další náznak?
O dva roky později vychází sbírka Hippokratův slib, jejímž těžištěm jsou Součkovy povídky uveřejněné dosud pouze v Tvorbě (Stejně mám tyhle šutráky nejradši, Služební cesta) nebo dětských časopisech jako Pionýr (Jak to vlastně bylo s Odysseem) či Ohníček (Válec). Zodpovědný redaktor se zde znovu dopustil necitlivosti, která se bohužel bude opakovat i v budoucnosti – násilně vytrhl dvě povídky z knihy Bratři černé planety.
Další dvě dosud nepublikovaná díla Ludvíka Součka vyšla v roce 1985, opět v literární příloze Tvorby Kmen: Kapitán Achab a bílá velryba a Mrtví otroci. Obě byly původně napsány jako kapitoly Otazníků nad hroby, do nichž se z těch či oněch důvodů nedostaly a knižního vydání se spolu s esejemi Pryč a pryč je všechno… a Vrahové Nikoly Šuhaje loupežníka dočkaly až o čtvrt století později v Zapomenutých rukopisech (Akcent, 2009).
Tak či tak, ledy byly prolomeny, knihy Ludvíka Součka se navzdory jeho nepřátelům znovu začaly vydávat a vydávají se dodnes ve více či méně zdařilé podobě (vydání Cesty slepých ptáků bez fotografické dokumentace patří podle mého názoru zcela jistě do té druhé kategorie). Na další ‚novinku‘, tedy dílo dosud nepublikované, si však čtenáři museli počkat až do roku 1992 – zato pak dostali hned dvě. Tou první byl Případ Hitlerových zubů, ponorek, letadel, charakteru a sebevraždy (vydalo nakladatelství IŽ 1992), který by mohl klidně být další kapitolou Otazníků nad hroby, tou druhou kniha Po stopách bludiček (AF 167, 1992), vydaná s podtitulem Tušení světla. O třetí z ‚tušení‘ se však zcela jistě nejednalo (stejně jako v roce 1976, když v Tvorbě vyšly pod tímto označením dvě kapitoly z Tušení souvislosti). Možná o vyřazenou kapitolu; já si alespoň nedovedu představit, že by Souček prosadil za hluboké totality vydání knihy, v níž by se psalo – byť skepticky – o zázraku ve Fatimě a jiných tehdy zcela tabuizovaných tématech. Nasvědčoval by tomu i fakt, že rukopis začínal na straně 359 (podle toho by se dalo zjistit, jestli nebyla vyhozena z rukopisu Tušení souvislosti). Každopádně mínil Souček text znovu použít, pravděpodobně pro jinou, samostatnou knihu. V závěru totiž píše: „Kniha, ubírající se po stopách bludiček, končí…“
Zbývá ještě dodat, že ‚bludičky‘ i ‚Hitlerovy zuby‘ byly nalezeny v Součkově pozůstalosti hned po jeho smrti, takže na své vydání čekaly opravdu dlouho.
Ing. Miroslav Kocián