Ztratil se poslední Součkův rukopis?

Spisovatel žil uprostřed záhad • První, kdo k nám uvedl Danikena • Otazníky pro něj byly zábavou

Spisovatel Ludvík Souček je bezesporu klasikem sci-fi a záhadologické literatury. Přestože předčasně zemřel ve svých dvaapadesáti letech, stihl napsat kolem padesátky knih. Rukopis té poslední se údajně záhadně ztratil.


„Za jeden z největších otazníků považujeme spolu s mojí paní záhadu, kam ty peníze tak mizejí," odpověděl spisovatel Ludvík Souček tři dny před svou smrtí (27. 12. 1978) v posledním rozhovoru svého života na otázku týkající se jeho setkání s nevysvětlitelným.

Souček napsal kolem padesáti knih a proslul především jako autor science fiction a literatury zabývající se nevysvětlitelnými jevy, připadne mimozemskými kontakty.

Na „nevysvětlitelné" se však dovedl podívat i s humorem. Jestliže na dnešek připadá osmdesáté výročí jeho narození, můžeme si připomenout, jak se o něm zmiňoval coby prvním setkání s nevysvětlitelným: „To byl naprostý horor, z ničeho nic jsem pocítil strašný tlak, něco mi stahovalo lebku, dusil jsem se, pak mne oslnilo prudké světlo, jaké jsem nikdy nezažil, a ocitl jsem se v hrozném chladu. Později jsem zjistil, že jsem se narodil a že se s tím už nedá nic dělat."

Souček byl povoláním lékař, začátkem padesátých let byl asistentem na zubní klinice v Praze, pak působil rok v Koreji, pak v Ústřední vojenské nemocnici a posléze na ministerstvu národní obrany. Pracoval i v armádním filmu a v Československé televizi. Jeho knihy se zpočátku zabývaly popularizací védy a mnoho z nich bylo věnováno také jeho velkému zájmu - fotografování. Klasickým dílem sci-fi literatury se stala jeho trilogie Cesta slepých ptáků, Runa rider a Sluneční jezero, v niž navázal na Julese Verna a objevně využil postupů literatury faktu.

Zcela zásadním byl jeho překlad Danikenových Vzpomínek na budoucnost, v němž nám poprvé uvedl tohoto autora. Sám se originálně podobnými tématy jako Daniken zabýval ve svých knihách Tušení stínu a Tušení souvislostí.

A právě s těmito knihami je spojena jedna z velkých záhad jeho života. Podle některých svědectví Souček dokončil i třetí díl této trilogie, nazvaný Tušení světla. Rukopis se údajně po přepisu ztratil v nakladatelství Albatros. Někteří autoři „záhadologové" vyslovili mnoho spekulací o tom, co autor v třetím díle řešil, ba dokonce o tom, že odhalil tajemství, které možná zavinilo jeho smrt.

Jenomže ve svém posledním rozhovoru tři dny před smrtí se o rukopise ani nezmínil a je pravděpodobné, že rukopis dokončen nebyl. Snad šlo jen o záměr, z něhož zůstalo několik kapitol. Ty byly dokonce roku 1992 publikovány s názvem Po stopách bludiček.

O svém pohledu na záhady se rovněž ve svém posledním rozhovoru zmiňoval s humorem, když řekl, že kromě tě největší záhady, kam mizejí peníze, ovšem existuje i řada drobnějších, například co to je vesmír, co je život, co je čas, čím a jak se k sakru, šíří elektromagnetické vlny, např. rádiové, když se ve vzduchoprázdném prostoru nemá co vlnit, proč kámen padá k zemi a ne od země, jinými slovy, co to je ta paní gravitace atd. atd. A skromně dodával: „Na tyhle otazníky si obvykle ve svých knihách netroufám, jsou moc nóbl. Takže mi zbývají jen ty návštěvy nepozemštanů, zelených to pumprlíků s anténkami místo uší, dávné a ztracené civilizace a jiné pozoruhodnosti, jimiž se zabývati je snad pošetilé, ale zcela určitě zábavné."

Součkovy knihy dodnes neztratily na atraktivitě jednak pro mimořádnou Součkovu odbornou erudici, rozhled a vzdělání, ale i pro často humorný nadhled a snadnost, s níž dokázal psát.

Petr Kovařík

Zdroj : Středočeské Deníky Bohemia - 17.5.2006