Vzpomínka na tlustého muže, který se smál

Pro každého pravověrného milovníka záhad a faktu, jimž se pro jejich nevysvětlitelnost říká proklatě, pro všechny ty, kteří pochybují o průzračnosti lidských dějin, jak je popisují oficiální historiografové, je čas těsně povánoční časem vzpomínky na spisovatele, o němž Ondřej Neff napsal –  "Jeho čelo bylo vypouklé, jako mají miminka, ovšem veliké, a navíc zřejmě pancéřované tím druhem oceli, z jaké se dělají přídě ledoborců."

Jmenoval se Ludvík Souček, byl vojenským zubním lékařem a spisovatelem. Zemřel před dvaceti lety a dvěma dny, 27. prosince 1978.

Svoji kariéru spisovatele zahájil psaním naučně populárních knížek o fotografování. Do beletrie vstoupil sci-fi trilogii „Cestou slepých ptáků“, "Runa Ryder“ a "Sluneční jezero“. V letech 1964 - 68 ji vydávalo SNDK a odchovala celá pokolení čtenářů SF literatury.

Následovaly povídkové sbírky a Součkova beletristická tvorba vyvrcholila humoristickým SF románem „Blázni z Hepteridy“.

Avšak literární proslulost si vydobyl dvojicí knížek "Tušení stínu“ a "Tušení souvislostí“. Ta první se objevila na knižním trhu v roce 1974, vydalo ji nakladatelství Československý spisovatel, a v úděsném vakuu normalizačních let zapůsobila jako bomba. Mayové, Archimedes, UFO, dr. Koresh, Egypťané, neandertálci, vltavíny, Sodoma a Gomora, Antikythera, mapy Piriho Reise, Gilgameš, Noe, Homér, Polynésané, Mars, Roger Bacon, Stařec z hory, Hirošima, Mohendžodáro, Vimanika Šastra, Mrtvé moře, Cuzco… , to vše nalezl čtenář v té podivuhodné knížce, seřazeno do logického celku.

Formou i způsobem zpracování příslušela knížka do literatury faktu, avšak každý čtenář, ať už sympatizující nebo odpůrce, cítil, že fakta zde shromážděná přesahují názorový horizont doby. Autor nakládal s údaji, jež fundamentalističtější vědci vystavují do ofsajdu čisté fantazie, jako se seriózními informacemi. Byla to tedy knížka v češtině doposud neznámého žánru non-fiction, jemuž nikdo z literárních teoretiků nerozuměl.

V této souvislosti si vzpomínám na příhodu, která skvěle zrcadlí normalizační poměry nejen v literatuře, ale i ve školství. "Tušení“ se stalo tak populární, že ukázky byly dokonce zařazeny do čítanek. Komické na tom bylo ale to, že ukázka byla zařazena jako vzor literatury faktu, což vyvolalo bouřlivou debatu na stránkách literárních časopisů. Odpůrci argumentovali, a celkem správně, že nejde o žádnou literaturu faktu, zastánci naopak namítali, že i tento druh literatury do čítanek patří (a to zase byla krásná ilustrace přísloví - já o koze, ty o voze.)

Co vlastně "Tušení stínu“ naznačovalo? Ludvík Souček řadil fakta tak, aby ukázal na stín, který on viděl ležet nad lidskými dějinami.

Předkládal důkazy, že Země byla v poměrně nedávné minulosti navštívena mimozemšťany, kteří se zde nechovali jako na návštěvě. Ze starověkých mýtů dovozoval, že si na Zemi navzájem vyřizovali účty a svými bojovými akcemi dštili zkázu a děs. V jeho interpretaci pak kresby na planině Nazca a sochy Velikonočního ostrova byly strašáky, kteří měli nebezpečné a děs nahánějící návštěvníky odradit od přistání.

Jediným etalonem, jímž v té době mohl český čtenář „Tušení stínu" poměřovat, byly Dänikenovy "Vzpomínky na budoucnost“. Ukázalo se, že Ludvík Souček vyšel z tohoto měření se ctí, ba ještě lépe. Oproti švýcarskému hoteliérovi byla jeho knížka solidnější, kompaktnější, takže nezavdávala jeho protivníkům tolik příležitostí k útokům jako poněkud rozevlátý a fanfarónský styl Dänikena. O co méně byl Souček kategorický a určitý v hypotézách, o to více byl fundovaný v důkazech a řazení faktů díky svým encyklopedickým znalostem a fenomenální pamětí. Právě tato podloženost, jeho až úzkostlivá snaha odlišit doložené údaje od vlastních odvozených závěrů, tato až perfekcionisticky čestná hra se čtenářem, který byl vždy upozorněn, co jsou fakta, a co autorovy názory, prakticky odzbrojila oficiální vědu, a připojme, i ideologický aparát.

Nezbylo jim než k Součkovým knížkám mlčet.

Samozřejmě, že tohle všechno bylo čtenářům v druhé polovině sedmdesátých let šumafuk. Ludvík Souček u nich zvítězil na celé čáře, a druhé tušení, "Tušení souvislostí“ se dychtivě očekávalo. Téměř jsme už zapomněli na knižní čtvrtky, kdy se ve státních knihkupectvích dávaly do prodeje nové knihy, a kdy se na bestsellery stávalo ve frontách i přes noc. A Součkova "Tušení“ právě k takovým bestsellerům patřila. Kdo je chtěl mít, musel si hodně přivstat.

"Tušení souvislostí“ pak vyšlo v roce 1978. Ohromilo precizní argumentací a obrovským množstvím promyšleně setříděných faktů. Nebyla to žádná "nastavovaná kaše“, kde by se jen rozmělněně opakovalo to, co již bylo uvedeno v "Tušení stínu“. A navíc autor v závěrečných větách slíbil čtenářům závěrečné dílo trilogie -- "Tušení světla“.

Napsal: "...rád bych se o formulaci některých hypotéz pokusil v dalším, a doufám, že posledním díle úvah na toto téma. Tušení souvislostí spolu s Tušením stínu mi umožní vynechat vše, co muselo být řečeno a řečeno bylo."

Oba úvodní díly trilogie byly tedy koncipovány jako analytické studie a teprve díl třetí měl být pokusem o syntézu. Takže teprve v této třetí knize hodlal Souček se svými hypotézami o stínu kosmických válek na lidských dějinách -- výsledky předchozích analýz - vyrukovat naplno.

Je prokázáno, že autor na "Tušení světla“ pracoval a rukopis svou metodou nekonečného slepovaného svitku vytvořil. V létě roku 1978 byl rukopis hotov, a jeho autor řekl své ženě: "Teď teprve jsem dokončil to, proč jsem žil. Naplnil jsem své životní poslání.“

Bylo to nečekané doznání od muže, který místo odpovědi na zvědavé dotazy, jak jeho manželka uvedla - smál se, vždy se smál.

Jestliže s dokončením spěchal, věděl proč. Neboť i zubní lékaři mají natolik dostatečné znalosti interní medicíny, aby dokázali posoudit šanci pacienta, jemuž se k osmi infarktům přidala cévní choroba.

Předpokládal, že nebude žít déle než do února 1979.

Podle indicií odevzdal rukopis „Tušení světla“ na podzim 1978 do nakladatelství Albatros k přepsání. 18. prosince 1978 se údajně informoval na to, jak přepisování pokračuje, a není známo, co mu bylo řečeno. Z nakladatelství se prý vrátil velmi rozčilený.

Přešly Vánoce 1978. 26. prosince večer Ludvík Souček uléhá v kuchyni na své oblíbené kanape, onen katapult do jiných světů a času, kde si v mysli skládával své knihy. Ráno jeho žena usoudila, že ještě spí, a odešla na nákup. Teprve kolem poledne, zneklidněna nezvykle dlouhým manželovým spánkem, zjistila pravý stav věci. Takže přesný čas, kdy byl Ludvik Souček devátým infarktem katapultován z planety Země, a to natrvalo, zůstává záhadou.

Stejnou záhadou zůstává, co se stalo s rukopisem "Tušení světla“, neboť ten se ztratil.

Ludvík Souček nezanechal závěť, a jeho manželka očekávala, že nakladatelství, kde ležely rukopisy jejího muže, se ozvou sama. Postupně se tak dělo, avšak člověk, u něhož měl být rukopis "Tušení světla“, se neozval. Teprve po několika měsících začala pátrat sama a požádala o pomoc policii. Všechny přepisovačky, které pro Součka pracovaly, popřely, že by kdy s rukopisem přišly do styku, a vyšetřování bylo uzavřeno bez výsledku. Ani po dvaceti letech není objasněno, kde rukopis skončil, a co vlastně obsahoval. Autor, který si tak liboval v popisování záhad, jednu přímo vzorovou vytvořil.

Vzpomínám-li po dvaceti letech na Ludvika Součka, nemohu opomenout článek "Přímluva za budoucnost“, který napsal v létě 1978 pro šesté číslo Literárního měsíčníku. Srovnával v něm postavení 5F literatury u nás a ve světě, přimlouval se za ni a také za čtenáře, kteří ji mají rádi. Ten článek měl zásadní význam pro vznik Československého fandomu, tedy hnutí fanoušků sci-fi, když zapůsobil jako katalyzátor. Zanedlouho vznikl v Praze první sci-fi klub a již v roce 1982 se v Pardubicích konal Parcon, první celostátní setkání fanoušků SF literatury. Jestliže svými knížkami ovlivnil myšlení statisíců, pak tímto drobným článkem několika tisícům fanům život přímo pozměnil. I autoru této vzpomínky. V každém případě se svět, náš svět, rozpadl na dvě poloviny: před Součkem a po Součkovi, a když se hledal název výroční literární ceny pro nejlepší SF prózu, nebylo o volbě pochyb. Jmenuje se Ludvík.

Franta Mrož Novotný, nositel ceny Ludvík 1989

Zdroj : NEVIDITELNÝ PES (pes.eunst.cz), 29.12.1998