Portrét několika tahy

POSLEDNÍ TAJEMSTVÍ MISTRA ZÁHAD

Kdo pohyboval kamennými kvádry pravěkých staveb, s nimiž by si nevěděla rady ani moderní technika? Co znamenají záhadná kosmická vyobrazení, dochovaná z dob, kdy lidské dalekohledy do kosmu ještě nedohlédly? Proč vyhynuli mamuti tak náhle? Jsou příčiny všech strašlivých katastrof dějin, sopečných výbuchů, požárů a zemětřesení beze zbytku vysvětlitelné pozemskými přírodními zákonu? Existovala Atlantida? Kam se ztrácejí letadla a lodě v Bermudském trojúhelníku? Odkud pochází magická síla psychotronických médií? Jsou svědectví o UFO jenom podvodem?

Tolik vzrušujících otázek, tolik mezer v jasné a přehledné představě světa, jakou nám nabízejí učebnice! Je už v povaze člověka, že rád sní a objevuje, a že ke skálopevným poučkám vždycky chová jistou nedůvěru. Se slastným mrazením v zádech vítá teorie, které narušují stroze učebnicový obraz skutečnosti a otvírají dvířka k dobrodružství a tajemství. Kde se v nás vzala ona specificky lidská inteligence? Ze se vyvíjela statisíce let pří nekonečně pomalém zdokonalování pracovních procesů? Jak nezáživné! Raději se začteme do Učení chovných stanic zatím ještě zvířecích pozemšťanek, které jsou obdarovány zázračnými geny vyspělých návštěvníků z vesmíru, čímž se duchovní úroveň lidstva přehoupne z opičí větve na žebřík geniality v průběhu dvou, tří generací. Specificky lidská inteligence čtenáře sice trochu zaúpí, nicméně čtení je to báječné. Věda je proti senzacechtivé publicistice často bezmocná. K svým jistotám se dobírá složitou a pracnou cestou, nad svými nejistotami nebásní a její úspěchy jsou často zaklety do vzorců a tabulek srozumitelných jen odborníkovi. Publicistice, zkreslující fakta, může úspěšně čelit zase jen publicistika, ovšem taková, která fakta nezkresluje. Psát dobře o vede je veliké umění. Člověk musí umět proniknout do tajů odbornictví, a přitom se nestát odborníkem, aby si zachoval laickou zvědavost, amatérské nadšení a hlavně schopnost divit se a sdělovat podivuhodné přístupnou a přitom třeba i napínavou formou. Erbovním heslem takových popularizátorů vědy by se mohl stát výrok Alberta Einsteina: „Nejkrásnější pocity vyplývají ze záhad. Jsou to i pocity, které stojí u kolébky skutečného umění a skutečné vědy. Člověk, který tento pocit nezná, člověk, který se neumí divit a žasnout, je prakticky mrtvý. Je jako zhasnutá svíce."

Muž, který nás učil vznešenému úžasu nad vědou se všemi jejími í jistotami i nejistotami, a který dokázal shromáždit a zvládnout i ohromující množství informací i z celého světa, pronikavě je zhodnotit, chytře uspořádat a vtělit nakonec do zábavných a moudrých knih, se narodil před dvaašedesáti lety v Praze. Jeho jméno určitě znáte, vždyť knihy, které mají v záhlaví napsáno Ludvík Souček, jsou v prodejnách k nesehnání, a v knihovnách se pod náporem zájmu pomalu rozpadají. Jejich autor byl původním povoláním vojenský zubní lékař a už v dobách, kdy střídal uniformu s bílým pláštěm, psal své první populárně naučné knížky. První se vztahovala k historii fotografie a jmenovala se „Jak se světlo naučilo kreslit“, druhá se týkala přenosu signálů i na dálku, nazval ji „Kam nedosáhne hlas“. Po přísně faktografických knížkách z dějin vynálezů následovaly kupodivu knihy ryze fantastické „Cesta slepých ptáků“, „Sluneční jezero“ a „Runa Rider“. Kdo nezná Součkův literární styl, může si položit otázku, co bylo Ludvíku Součkovi bližší, zda fakta nebo fantazie, čtenáři jeho knížek však vědí, s jakým mistrovstvím dokázal obojí spojit. Vznik fotografie a telegrafu popisoval jako strhující vědeckofantastické dobrodružství, a ve svých sci-fi dílech naopak úzkostlivě dodržoval zdání skutečnosti. Plynulý přechod mezi literaturou faktu a fantastikou charakterizuje i další Součkovy knížky. Během patnácti let jich napsal více než čtyřicet. Prošel se svými čtenáři křížem krážem svět, prodral se do nitra Země i do vesmíru, a nabídl jim bezpočet zážitků. Byl neuvěřitelně pracovitý. Bývalí pacienti na něj vzpomínají jako na vynikajícího lékaře. Později, když skončil s medicínou, stal se náčelníkem zpravodajství armádního filmu a později náčelníkem hlavní redakce armádní televize. Mnozí televizní diváci dodnes pamatují jiskřivé vtipné besedy, které vedl. Z televize přešel do nakladatelství Albatros, kde se stal vedoucím uměleckonaučné redakce. Spisovatel a organizátor, jistě, kdyby však nenapsal jedinou knížku, pořád by měl ještě v české kultuře pevné místo jako teoretik a praktik fotografie, což byla činnost, jež zůstala trochu ve stínu jeho jiných aktivit.

Vrcholným dílem Ludvíka Součka měl být rozsáhlý esej o tajemstvích dějin, člověka a vesmíru. Vyšlo „Tušení stínu“ a „Tušení souvislostí“. Spisovatel dokončil i závěrečnou část — „Tušení světla“, její rukopis však potkal záhadný osud, který jako by patřil do některého z jeho románů. Krátce před smrtí jej dal k přepsání neznámé písařce. Její jméno a adresu znal jenom on. Poté, co na druhý svátek vánoční 1978 náhle zemřel, se nikomu, ani kriminálce, nepodařilo záhadnou spolupracovnici odhalit...

Z archivu KPUFO, z.s.