Ludvík Souček - smrt lovce tajemství

Zatímco nerozřešené záhady způsobují příjemné mrazení v zádech, rozřešené mohou zabíjet. Spisovatel Ludvík Souček kdysi veřejnosti předložil dvě knihy, v nichž dokazoval, že v dávné minulosti lidstva cosi nehraje.

Naznačil také, že chystá třetí, v níž se pokusí tyto záhady vysvětlit. Rukopis se však za nejasných okolností ztratil - a krátce nato zemřel i jeho autor.

Ludvík Souček je i téměř čtvrt století po své smrti prodávaným spisovatelem. Tituly jako Cesta slepých ptáků, Tušení stínu a mnoho dalších stále nezmizely z prodejních pultů knihkupectví. "Psal až trestuhodně lehce," vystihl jeden ze zdrojů jeho úspěchu publicista Ondřej Neff. Druhá část nevšední popularity ale spočívala v něčem jiném: Souček dokázal klást znepokojující otázky, které zpochybňovaly jistoty historie, nalinkované podle dialektického materialismu. Už ne cesta od barbarství k světlým zítřkům, ale záhadné znalosti v dávné minulosti, podivné artefakty, zmizelé vyspělé civilizace, návštěvníci z vesmíru.

Příliš psavý marxista

Na rozdíl od Dänikena (kterého ostatně v mnohém předešel) nebyly jeho argumenty přímočaře hloupé a nedaly se tak snadno smést ze stolu. S Dänikenem však měl i něco významně společného: nikdy se neuchýlil k mystickým blábolům, ale vždy se držel vědeckého pojetí světa. A přinejmenším stejně jako on uměl i dobře psát.

"Ač se oháněl marxistickými průpovídkami, byl systémově nebezpečný, protože čtenáře učil novému způsobu hledání a nahlížení pod povrch věcí, protože učil, jak se zbavit povinné úcty vůči autoritám," říká František Novotný v pozoruhodné eseji Tlustý muž, který se smál.

O to neuvěřitelnější je, že Souček měl do disidenta velmi daleko. Právě naopak - jako armádní lékař působil v Severní Koreji, podle Novotného byl do roku 1968 členem ÚV KSČ, jeho manželka pracovala na cizích ambasádách. Sotva se dá předpokládat, že by nepřišel do styku s komunistickými tajnými službami. A přesto (či snad právě proto?) vycházely jeho knihy plné znepokojujících úvah...

Jako lovec záhad vzbudil Souček rozruch poprvé v roce 1964, když vyšel první díl jeho trilogie Cesta slepých ptáků. Šlo ještě o román, v němž však použil formu reportáže, a navíc tu zveřejnil celou řadu skutečných indicií mluvících ve prospěch působení mimozemšťanů na naší planetě. 

Roku 1974 přišla další bomba: Tušení stínu. Uprostřed normalizační nudy se objevilo obratně napsané dílo, z tehdy nové oblasti, které se dnes říká spekulativní literatura. Pro jiné to ovšem byla faktografie plná záhad. Úspěch byl velký a pokračování pod názvem Tušení souvislostí první díl ještě předčilo.

Tušení ztraceného světla

Souček se nijak netajil s tím, že trilogii završí Tušení světla, kde nadhozené záhady vysvětlí nebo alespoň přinese ucelenou hypotézu, která by se o to pokusila. Knihu také napsal a dal rukopis přepsat. Jediný exemplář se však v prosinci 1978 (pravděpodobně v nakladatelství Albatros) ztratil. O několik dní později dostal Ludvík Souček svůj devátý a poslední infarkt. 

Mnoho lidí dodnes věří, že ztráta rukopisu nebyla náhodná - a že zloděj obeznámený se spisovatelovým zdravotním stavem věděl, že autor to nepřežije. Motivů mohla být řada, od přisvojení materiálu pro lukrativní publikování (třeba po malých částech), přes dlouhé prsty mocenských struktur, pro něž představoval zvědavý, s praxí režimu obeznámený a extrémně psavý soudruh stálé nebezpečí, až po tajné společnosti všeho druhu, k jejichž nezveřejnitelným tajemstvím se fanatický lovec záhad často a rád nebezpečně přibližoval.

Podle spisovatelovy manželky v roce 1983 kdosi jejich byt důkladně zpřeházel, aniž by se ztratilo cokoliv cenného. Událost pak přišlo vyšetřit neuvěřitelné množství policistů: dostavilo se prý rovných třináct příslušníků. Buď jak buď, Tušení světla dodnes nevyšlo - a těch několik málo lidí, kteří mohli do rukopisu nahlédnout, o jeho obsahu mlčí nebo jej bagatelizuje. Stejný osud prý ostatně potkal i obsáhlý archív lovce záhad nebo alespoň jeho podstatnou a zajímavější část.

Dnes už se ale dá tušit alespoň část původu tohoto archívu. Jako vysoký stranický funkcionář měl Souček přístup k mnoha informačním zdrojům komunistické strany. Z titulu svého členství v ÚV si patrně nechával zasílat překlady článků v zahraničním tisku s vybranou tematikou. To vysvětluje, proč (na rozdíl od Dänikena) jen málokdy cituje zdroje svých informací, stejně jako skutečnost, že leckdy přebíral údaje přinejmenším pochybného původu.

Stejně možné proto je, že smrt dlouholetého kardiaka s více než běžnou nadváhou opravdu nemá na svědomí nic jiného než těžká nemoc. V každém případě ale Ludvík Souček odešel zcela v duchu svého díla: v oparu tajemství, nedořčených tušení a případů, které se nevyplácí dotáhnout až do konce.

Ludvík Souček, lovec záhad, popularizátor vědy a techniky a plodný spisovatel. Osud jeho poslední knihy se také zařadil mezi nevyřešené záhady.

Jan Novák

Zdroj: Právo, 19.08.2004