Čas fantazie

Rozhovor s Ludvíkem Součkem

Soudruhu doktore, jste autorem mnoha vědeckofantastických knih. Co soudíte o současnosti? Jak dalece vás inspiruje? 

Rád se přiznám, že mne především hluboce vzrušuje. Čas, ve kterém žijeme, je totiž dobou tak fantastickou, že mnohdy překvapí i autora, který se fantastikou zabývá systematicky. 

Vezměme si třeba věc tak úchvatnou, a v době mých medicínských studií ležící ještě mimo reálné úvahy, jako jsou třeba operace srdce. Fakt transplantací tohoto orgánu, fakt, že protetika se uplatňuje už i v kardiochirurgii — cožpak to není fantastické? Vidíte, a jak rychle jsme si na tyto skutečnosti zvykli, jak brzy se vřadily do normálního života a jak nám — neváhám to říci — i zevšedněly. 

A to nemluvím o řadě dalších oborů, o genetice kupříkladu, kde jsou k očekávání fantastické výsledky.

Na druhé straně o některých oborech bych se rád zmínil alespoň stručně. Mám na mysli zejména kosmonautiku; obor starý nějakých dvacet let — a jakou dráhu zatím urazila! Jak neobyčejně — skutečně fantastický — posunula naše poznání. A jaké obzory otevřela před člověkem!

Já mám dokonce dojem, smím-li se obrazně vyjádřit, že nyní slézáme takový strmý svah poznání, z něhož se nám naskytne pohled do rovin úplně nových a jiných, že jsme před velkou revolucí, která postihne astronomii, fyziku a celou řadu oborů dalších, jistě í biologii, ale především onu sesterskou dvojici astronomii a fyziku. V tomto směru má kosmonautika, prakticky užitá kosmonautka, nesmírně velkou zásluhu. 

A připomeňme i zcela nový moment, který přineslo letošní jaro a který považuji rovněž za fantastický, totiž skutečnost, že ČSSR stanula po boku kosmických velmocí jako třetí země, jejíž občan se zařadil mezi vesmírné průkopníky, jako země, která má svého kosmonauta. I když jsem autorem science-fiction, tak brzy jsem to nečekal.

Kdybych měl tedy shrnout, řekl bych, že skutečnost naší současnosti je velkolepá, zcela jistě inspirující, třebaže předstihovat ji fantazií je stále obtížnější. 

Jistě se při své autorské práci často dostáváte k otázce, zda jsme ve vesmíru sami. Co byste o ní řekl, zcela civilně, mohu-li to tak říci...

Jistěže, proč ne. Je to ostatně velmi přirozená otázka, která je myslím v pozadí veškerých kosmonautických aktivit. Pokud člověk vstoupil do vesmíru, vedla ho k tomu touha — i když třeba vždycky nepřiznaná ale určitě velmi významně se uplatňující — po poznání, zda jsme ve vesmíru sami nebo dokonce touha po setkání s jinými, člověku podobnými bytostmi, s nimiž by se dalo komunikovat. A byla to nejen touha, ale i velká naděje, bez níž — přiznejme si — by byl vesmír poněkud rozlehlé a až příliš mrazivé místo. Konečně, ono už to napadlo i ty Nerudovy žáby, které by rády věděly, jsou-li na jiných planetách žáby taky ...

Spor o řečenou otázku je ovsem prastarý, má svoje dějiny, které tu nebudeme opakovat, od starověku přes středověk (Giordana Bruna upálili mimo jiné i kvůli ní) až do současnosti, kdy se ozval zase v plné síle na loňském astronautickém kongresu. Překvapujícím způsobem zde vystoupil sovětský profesor Šklovskij, známý svými odvážnými teoriemi, který dokonce kdysi se Saganem nejen velice tvrdě a důrazně zastával názor o všeobecném osídlení vesmíru nespočetnými inteligencemi, ale kromě jiného vyslovil i úvahu, že Marsovy družice jsou umělé, a nyní vystoupil jako skeptik, který se domnívá, že jsme ve vesmíru sami a že lidská civilizace je jevem zcela ojedinělým. Já s ním prudce a ze vší síly nesouhlasím a domnívám se, že na mé straně jsou nejenom poznatky astronomické a biologické, ale především i filozofické. Poněvadž kdyby nemělo docházet k ustavičnému zjemňování pohybu hmoty až k jeho nejvyšším formám, které známe ve formě kůry lidského mozku — nejsložitější struktury vůbec — a kdyby tento zákon nebyl platný pro celý vesmír, pak bychom nežili v zákony řízeném ontologickém objektu vesmíru, ale v čemsi, co by se nejspíš dalo nazvat obrovským cirkusem. Já se domnívám, že již z toho, jak velice brzy se život na Zemi objevil jak přímočarou cestou od prvního chuchvalečku živé hmoty s pentlicí desoxyribonukleové kyseliny až k člověku prošel, a jak velice příbuzné podmínky jsou zřejmě u miliard a stamiliard hvězd v nazí galaxii (nemluvě už o cizích Mléčných drahách, o cizích galaxiích nebo dokonce cizích metagalaxiích), že z toho musíme považovat za pravděpodobné, že v naší galaxii — jenom v té! — je nespočetné množství planet majících velice podobné podmínky podmínkám pozemským, a že se na těchto planetách zákonitě vytvořil život. A nejen to: že tento život podle všech elementárních přírodních zákonů dospěl až k vývoji inteligence, srovnatelné s inteligencí lidskou.

Když jsme hovořili o tom, jak posouvá horizonty našeho poznání kosmonautika, napadlo mě, jaký přínos má četba vědeckofantastické literatury?

Poslyšte, to je zajímavá otázka. Mě vždycky fascinovala ta až někdy děsivě anticipační schopnost tohoto žánru, někdy až neuvěřitelné fantazie některých autorů hraničící skoro s jasnovidectvím. Je přece známo, že asi pět autorů za II. světové války ve Spojených státech ve svých povídkách dosti přesně popsalo princip a konstrukci atomové bomby z uranu 235. Popsali její sestrojení a účinky tak trefně a fortelně, že jim z toho vyplynuly značné nepříjemnosti, ale to ještě zdaleka není všechno, protože jaderné zbraně — já bych zůstal u tohoto příkladu — byly popisovány už daleko dříve. Dokonce v roce 1926 jeden sovětský autor ve svém románu předpověděl první výbuch atomové bomby na rok 1945.

Autoři vědeckofantastických románů předpověděli celá desetiletí před vědeckými výzkumy, jež to potvrdily, existenci antihmoty, předpověděli rozmach samočinných počítačů, umělých hmot atd.

Myslím, že se všeobecně uznává, že tento žánr je líhní myšlenek ukazujících cestu k budoucnosti, myšlenek, které by měly být vážně zkoumány, i když se na první pohled zdají třeba příliš fantastické. Je ovšem samozřejmé, že být jakýmsi rezervoárem nápadů a podnětů pro vědu není jediným smyslem vědeckofantastické literatury, že se také hlásí o právo být literaturou se všemi povinnostmi a nároky.

A pokud jde o přínos pro mladou generaci, vidím jej především v tom, že ji vlastně připravuje na problémy, s nimiž se určitě setká. A budou to problémy, jaké lidstvo za milióny let svého biologického vývoje a za desetitisíce let svého kulturního vývoje dosud nepoznalo. S problémy planetárního rozsahu, ať již jde o zvládnutí populační exploze, exploze informační, ať už jde o vyčištění nebo zabránění dalšího znečišťování oceánů, které ohrožuje — zničením fotosyntézy zelených řas — atmosféru naší planety, ať už jde o vyřešení problému odpadků, z nichž se brzy začnou veliké městské aglomerace dusit, nebo celou řadou problémů dalších. Což jsou úkoly vskutku herkulovské. A já se domnívám, že to málo, co bychom my, pro generace našich synů a vnuků mohli udělat, by mělo být aspoň to, abychom je seznámili nejen s úkoly, které na ně čekají, ale i s možnými variantami řešení, které nás napadnou. Možná, že nebudou ty pravé, možná — anebo dokonce pravděpodobně — snad na ně budou muset přijít sami. Nicméně vědeckofantastická literatura mi poskytuje určitou optimistickou útěchu, že při své dnešní obrovské produkci modeluje tolik možných situací, tolik možných reakcí lidstva na ně a tolik výsledků, že se určitě mezi nimi bude skrývat nějaké zlaté zrnko, jež by mohlo být v budoucnosti nesmírně cenné při řešení otázek úspěšného vývoje lidstva.

Pokud jde o vaši tvorbu: jakým problémem se právě býváte? 

Já si nikdy nedovedu odmyslet od sebe takové dvě větve své literární práce — jednu literatury faktu, která se zabývá skutečností, a druhou, již představují vědeckofantastické romány a povídky. Pokud jde o tu literaturu faktu, po několika přípravných knížkách jsem začal shrnovat své názory na dávnou minulost i blízkou a vzdálenou budoucnost lidstva v trilogii, z níž zatím vyšly první dva díly Tušení stínu a Tušení souvislosti. Třetí, pokud mi zdraví dovolí, abych jej dokončil, by se měl jmenovat Tušení světla a měl by být jakýmsi vyvrcholením a shrnutím všech tří dílů.

Co se týče mé tvorby nejsoučasnější, tak teď právě pracuji na románu, který se jmenuje Železo přichází z hvězd, a který vychází ze zjištěné skutečnosti, že na naší zeměkouli s pokračující těžbou nerostů, s pokračujícím archeologickým průzkumem a se zjemňujícími se technikami detekce při tomto průzkumu nalézá stále více a více podivných předmětů, zřejmě umělého původu, které leží třeba například v uhelných vrstvách sto miliónů let a v některých vrstvách ještě déle. Je jistě překvapivé, že jsou nalézány zcela nepochybné slitiny hliníku (připraveného vlastně teprve v minulém století), které jsou asi tak dva tisíce let staré. Znamená to, že opět budeme muset asi poněkud zrevidovat pohled na dávné dějiny lidstva — nu a o tom tuhletu knížku píšu.

Hovořil VÁCLAV TIKOVSKÝ

13.9.1978