Hledáš-li  záhadné, hledej. Budeš-li hledat, najdeš.

Věnováno památce mého přítele, Ing. Věnceslava Patrovského, který, i když pro mnohé a mnohým připadal jako šílenec a novodobý poustevník, pro mne znamenal mnoho.

Byl pro mne člověkem se zlatým srdcem, které však dotlouklo jednoho podzimního rána, v říjnu roku 2000, ve věku 74 let.

Úvodem a v předmluvě této knihy, bych si dovolil čtenáře doslova zatáhnout do jednoho možná nezajímavého životního děje, který, kdyby se neodehrál, nebyla by napsána tato kniha.

 Když jsem se poprvé setkal s pojmem záhadné a nevysvětlitelné jevy, bylo mi něco přes dvacet, měl jsem děti, manželku, práci, za práci pár korun, špatný byt, nejasnou budoucnost a u moci byli komunisti. Čirou náhodou, se mi tehdy dostaly do ruky zvláštní knihy, s ještě zvláštnějším obsahem. Byly to knihy od Ludvíka Součka, které dnes ani nemusím představovat, Tušení stínů a Tušení souvislosti a ještě se tehdy hrál v kinech film Vzpomínky na budoucnost, jehož autorem byl tehdy vysmívaný Erich von Daniken. Tak se stalo, že témata obsažená v těchto dílech, mne velmi zaujala a já běhal po prodejnách knih, po antikvariátech, hlídal jsem knižní čtvrtky, kdy se na pultech knihkupeckých obchodů objevovaly nové knižní tituly, avšak nějak mi unikly souvislosti, že je doba po stranické normalizaci a že knihy s obsahem, který mne tolik zajímal, z pultů nějak vymizely.

A tak se stalo, že při jedné návštěvě antikvariátu, jsem objevil knihu od ing. Věnceslava Patrovského "Záhady létajících talířů". Musím uznat, že jsem tehdy nevěřil vlastním očím, když jsem kráčel z obchodu domů, co že to mám za poklad v kapse zimní bundy.

Léta plynula, časy byly stále stejné, jen osobní a soukromá situace se začala měnit. Soukromý život se stal peklem a já neměl tolik času na záhadné jevy, i když malinko ho vždycky po nocích zbylo a často jsem se k výše uvedené knize vracel a tak nějak mne napadala otázka, co je s tímto autorem, kde je, píše ještě tak pěkné knihy, bylo by zajímavé se s ním setkat. A tak jsem zase chodil po prodejnách knih a hledal, avšak marně.

A najednou se rozjasnilo, rozjasnilo tak, že celý národ jen koukal, přehoupl se rok 1989 a najednou bylo vše jinak a v novinách, které již nehlídala ruka cenzora, se najednou objevil článek o tom, že se v Praze bude konat setkání lidí, kteří se zajímají o záhadné fenomény, tak jako já. A tak jsem tehdy jel do Prahy, stal se členem toho spolku a stalo se také, že u předsednického stolu seděl Ing. V. Patrovský. Neměl jsem odvahu tehdy přijít, podat mu ruku a poděkovat mu alespoň za sebe za tu krásnou knihu, která mne provázela životem těch několik let. A já se později dozvěděl, že pan Patrovský, v době, kdy já a asi i jiní zájemci o záhadné fenomény, byl v Kanadě co by emigrant, a po roce, i když se tam měl dobře, vrátil se do republiky, protože i on byl člověk a srdcem patriot, stýskalo se mu a ve své naivitě nevěděl, co ho čeká doma za radosti. Nevzali ho nikde do zaměstnání, pracoval jako manuální dělník, stěhoval po matičce Praze nábytek, zničil si zdraví a do svého vědeckého týmu ho nepřijal přes všechny sliby, ani slavný pan Rejdák. A tak byl pan Patrovský na chvíli "uklizen" do psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde si ale dlouho nepobyl a nakonec dostal milostivě práci v nezajímavém výzkumném ústavu pro výzkum keramických hmot a nehořlavých látek. Ale to jsou informace jen co by poznámka, o uplynulém kousku života člověka, o kterém jsem neměl ani potuchy, ale chtěl jsem jej nějak vnitřně znát. Cosi mne k němu přitahovalo a ani jeden jsme tehdy na setkání v Praze netušil, že za několik málo měsíců, nás dá dohromady náš společný zájem a ani jeden jsme tehdy netušil, že za pár měsíců nás spojí přátelství, které vydrží až do úplného konce.

Setkání skončilo a já se pak začal poněkud živěji zajímat o záhadné fenomény a tehdy se stalo, že jsem napsal pár článků do novin a stalo se, že jsem se dokonce dostal do redakční rady jednoho záhadologického časopisu. A stalo se také, že jsem jednou dostal zvláštní dopis, ve kterém mě jeho pisatel svérázným způsobem vynadal a já se nestačil divit, kdo že mě to tak děsivě spílá a on to byl pan Patrovský. Jenže, já se tehdy nedal a tak takhle "vesele" začala naše polemika o záhadách, která se změnila ve velké přátelství, dokonce tak veliké, že jsem pana Patrovského začal navštěvovat, on dokonce přijel za mnou do Karlových Varů. Tehdy si vzpomínám, že jsme prováděli výzkum hlušinových hald v okolí Jáchymova a pak fungovala mezi námi ta velmi velmi silná korespondence nabitá vědeckým entusiasmem mého přítele a mě se tak najednou splnilo velké přání setkat se s ním. Splnilo se tak, že když se později v mém osobním životě přihodilo to, že jsem málem zemřel, díky velmi zákeřné chorobě, pan Patrovský v sobě našel něco, co jiní lidé nemají a neznají. Našel v sobě obrovské a ryzí přátelství, které skončilo tak, že když Sláva (tak jsem mu říkal) 12. října, roku 2000 odešel do dimenzí, ze kterých není návratu, vypravil jsem ho i na tuhle poslední cestu a zařídil také vše, co si před svou smrtí přál. Byl jsem u něho v každém jeho zdravotním problému, navštěvoval nemocnice, kde si dost často pobyl, navštěvoval ho doma, v jeho svérázném obydlí, sdílel s ním tak jeho smutný, ale i pestrý závěr života, poslouchal jeho životní příběhy, historky z emigrace i smutná líčení z jeho soukromého života a mimo to i jeho velmi odborné výklady o jeho výzkumu hraničních jevů a ještě odbornější teze o jeho oblíbené chemii. Byl jsem prostě jeho "kamarádem na konci cesty", tak jak on naše přátelství často definoval.

A tak mě na závěr tohoto jistě podivného úvodu knihy, která by měla pojednávat o záhadných jevech kolem nás a o tzv. hraničních úkazech, nezbývá mě nic jiného, než poděkovat Slávovi nejen za námět ke knize, ale je mou povinností mu poděkovat za několik let přátelství a za vše, co pro mne během těchto roků, jako můj přítel vykonal.

 Děkuji Ti Slávo za vše a čest Tvé památce.

 Jiří Keller  

Úvod ke stejnojmenné připravované knize