ZVÍŘATA - telepatie - lovci

Telepatie je cítění na dálku, čímž se ovšem nemíní cítění čichové, ale jaksi nadsmyslné. Jinak je telepatie v těsném vztahu s televizí, která značí vidění na dálku a s antipatií, čili odporem, "proticítěním" skeptiků vůči telepatii, a někdy i vůči televizi. V žádném případě nejde o šestý smysl, ale nejspíše o osmý smysl. Nemáme totiž pět smyslů, ale sedm, protože na smysl pro bolest a teplotu se jaksi zapomnělo.

V knížce o slonech od Hanse Bauera (MF 1961) najdeme na str. 20 líčení cestovatele Steinhardta, který jednou postřelil u napajedla slona. Raněné zvíře se táhlo ještě asi pět kilometrů než padlo. Od té doby se napajedlu začala vyhýbat čtyři stáda, která sem pravidelně chodila pít. Steinhardt poznamenává, že zvíře neztratilo ani kapku krve a podle jeho mínění byla ostatní zvířata varována nějakou formou telepatického přenosu.

V knize Jima Corbetta "Tygři z Kumáonu! (str. 120) čteme: "V právě uvedeném případě jsem tygřici ani neviděl, ani neslyšel, ani mi její přítomnost neprozradil nějaký pták nebo savec a přesto jsem beze vší pochyby věděl, že je přede mnou nahoře ve skalách." 

A v knize J. Adamsonové "Příběh lvice Elsy" můžeme na str. 36 číst: "Po tři noci se zde George střídal s ostatními na stráži. Slyšeli jsme řvát lvy u řeky, ale nic se nedělo ... Čtvrtou noc byli všichni pronásledovatelé unaveni a tak šli spát. A samozřejmě, lvi si pro návnadu přišli."

Nedělní Svobodné slovo nedávno přineslo historku, jak kocour rodiny redaktora dr. A. Poledne byl zle pošramocen na kbelské silnici autem. Přivlekl se těžce domů a bylo vidět, že se rána nedožije. Rodina se shodla, že trápení kocoura zkrátí a dá ho u veterináře utratit. Dr. Poledne se oblékl, nastartoval auto a šel pro kocoura. Ten ale v tu chvíli beze stopy zmizel.

Historek podobného druhu je mnoho; citlivost na blížící se zemětřesení, bouřku, současná smrt pána a jeho psa atd. Některé jevy lze vysvětlit vnímáním seismických vln, jiné čichem, ale u mnoha musíme předpokládat telepatický přenos, mentální interakci. Krátce po objevu skalních kreseb v Altamiře r. 1868 dcerkou dona Marcelina, když kresby zhlédly desítky lidí, mezi nimi i španělský král, byl don Marcelino obviněn z podvodu. Vědci nemohli pochopit, že primitivní člověk by byl před deseti tisíci lety schopen takových výtvorů. Když už pravost kreseb byla uznána - a to trvalo asi 23 let, don Marcelino se toho nedožil - nevědělo se zase k čemu sloužily. Jako oddechové hobby lovců, kteří neměli nic na práci? Či pro výcvik lovců v házení oštěpů?

Protože i ze současnosti jsou známy různé magické obřady domorodých lovců, pochopila většina vědců, že nejde o místní uměleckou galerii, ale o rituální kresby, které měly umožnit úspěšný lov. V knize "Jeskyně velkých lovců" od Hanse Baumana nalézáme zmínky, že rituály prováděné v jeskyních před obrazy zvířat měly přinejmenším psychologický účinek. Lovec jednak věřil, že se dostane do kontaktu se zvířetem, jednak - jednoduše řečeno, se při rituálu odreagoval. Šel pak na lov klidný, nevzrušený, měl jistější oko a ruku - to je jistě pravda, ale snad jen poloviční. Odreagováním snížil lovec telepatické varování zvířat na minimum, zvířata zůstávala na místě a lov mohl být tedy úspěšný. Vzrušený a neodreagovaný lovec totiž dávno: předem nechtěně varoval zvířata před nebezpečím a ta odešla na jiné místo. Můžeme tedy říci, že šlo o potlačení telepatického přenosu. Zkušení dnešní lovci podobné případy potvrzují ze své praxe. Dychtiví lidé jsou jaksi nepříjemní a při lovu často neuspějí.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

S.P. č. 52/1976