Záhady čekají na vysvětlení

Před časem vyšly u nás dvě zajímavé knihy — Danikenovy „Vzpomínky na budoucnost" a Bergier—Pauwelsovo „Jitro kouzelníků". Zajímavé proto, že v nich nalézáme zamyšlení nad různými historickými l současnými nálezy a skutečnostmi, které jaksi bourají naše dosavadní představy o minulosti naší planety l samotného) lidstva. Snaží se dokazovat, že naši Zemi zřejmé kdysi navštívila kosmická civilizace a navíc naučila původní pozemské obyvatelstvo základům zemědělství, kultury a věd.

Sodoma a atomová exploze

Tyto snahy jdou tak daleko, že říkají, že kosmická civilizace na naší planetě si zřídila jakousi biologickou laboratoř, že lidské druhy, schopné vývoje, „zušlechtila" křížením s vlastní rasou (vzpomíná se často např. Genesis VI, verš 4 — „Obrové byli na Zemi v těch dnech, ano i potom, když vcházeli synové boží k dcerám lidským, a ony rodily jim…“) a obyvatele podle jejich názoru vývoje neschopné buď zničili, nebo deportovali do nehostinných končin zeměkoule.

Tak podle sovětského profesora M. Agresta, který takové názory razil již před deseti roky, byla např. biblická Sodoma a Gomora spálena atomovou explozí a jiní zase udávají, že Eskymáci byli v kovových ptácích odvezeni z Cejlonu na severní točnu. Mají to prý ve svých pověstech a v Palestině se prý našla asi pět metrů pod povrchem v poušti roztavená, zelenavá vrstva písku, ne nepodobná roztavenému písku po pokusném výbuchu atomové bomby v poušti Alamogordo.

Pan Daniken je švýcarský hoteliér, toulající se občas po světě a hledající své kuriozity. Toho času sedí ve vězení pro nijakou zpronevěru, a tak bychom k jeho knize i jeho vývodům mohli mít řadu výhrad a pochybností. Není to vědec ani odborník puncovaný akademickým titulem. Ale Jacques Bergier je fyzikální chemik a Louis Pauwels novinář. Jejich kniha je sice tónována poněkud v jiném stylu; zabývají se např. existencí různých sekt, alchymií, uvádějí ukázky ze zajímavé science fiction, ale v podstatě jejich úvahy vyznívají společné s Danikenem v tom smyslu, že s minulostí naší planety i lidstva to není tak, jak si to dosud představujeme.

Fantazie, nebo náznaky skutečnosti? Jde o názory několika jedinců, nebo lze jejich úvahy podložit fakty? Můžeme si právem klást tyto otázky, ale můžeme na ně také celkem uspokojivě odpovědět. Tak již v roce 1910 známý profesor Fréderic Soddy, nositel Nobelovy ceny a objevitel izotopů, vyslovil myšlenku o zaniklých civilizacích, o nichž nalézáme sporé zmínky v legendách a bájích různých národů. Ale pro odvážné myšlenky musí být lidstvo zřejmě duševně i technicky zralé, aby vůbec bylo schopno o nich uvažovat.

JAK VYSVĚTLIT FATIMSKÝ „ZÁZRAK"?

V roce 1917 po dobu půl roku, vždy přesně 13. dne v měsíci se u portugalského městečka Fatima zjevovala bílá postava. První zjevení se ukázalo 13. května třem dětem, ale poslední zjevení viděly již stovky lidí. Bylo to tzv. „fatimské" zjevení Panny Marie. Byl to úkaz tak zřejmý, že i mnozí klerikálové byli jím velmi rozčileni, protože se na zázraky ani tehdy již příliš nevěřilo. Pokud tedy někdo nevěřil, že šlo o „zázrak", domníval se, že jde o podvod, masovou hysterii, případně, že se děti i někteří dospělí jaksi pomátli na rozumu. Dnes, když již cosi víme o létajících talířích a kosmické civilizaci, se domníváme, že pokud byl úkaz reálný, mohlo zde jít o setkání s kosmickou bytostí. Někteří nadšenci začali listovat v bibli a objevili překvapující citáty. Např.:

A horu Sinaj obklopoval dým, neboť Jehva sestoupil na ni v ohni ... 

Kdo jsou ti, kteří létají jako mrak? A buď připraven třetí den. Ten den sestoupí Pán a bude viděn zástupy lidi na Sinaji. A měj na zřeteli, že nikdo nesmí vstoupit na horu, ani se jí dotknouti, neboť by jistě zemřel... Ti posvěcení přicházejí z dalekého kraje ze samého konce nebe ...

Profesor Agrest, docent Zigel i jiní říkají, že ona nanebevzetí, o nichž se tolik mluví v bibli,  byla skutečná, a že nešlo o  nic  jiného,  než  že mimozemští kosmonauti vzali na palubu své rakety pozemšťana. 

Willy Ley, vědec z raketového týmu NASA a autor několika populárně vědeckých knížek, tyto „teorie" kritizuje, přestože se sám zajímá o přírodní záhady. Věta, že „Enoch kráčel s Bohem a pak Enocha již nebylo, neb Bůh si ho vzal", nedokazuje, že odletěl s Bohem v raketě.

METEOR, Čl KOSMICKÁ LOĎ?

Když se 30. června 1908 nad východní Sibiří ozvala ohromná exploze, nepochyboval dlouho nikdo o tom, že šlo o ohromný meteorit. Teprve po výbuchu atomové bomby přišel za nějaký čas sovětský spisovatel A. Kazancev v povídce „Výbuch" na myšlenku, že tehdy explodovala nad Sibiří vlastně kosmická loď poháněná atomovým motorem. A. Kazancev dodnes tuto myšlenku urputně hájí a dokazuje ji mezi jiným hlavně dvěma fakty: údajný meteorit zpustošil sice ohromné území tajgy, ale nezanechal po sobě žádnou stopu v podobě železných nebo kamenných zbytků. Změnil prý dále dvakrát směr letu, což jak známo meteority nečiní. I když jsou to závažné argumenty, musíme však uvažovat i o vysvětlení akademika Fesenkova, že šlo o jádro komety. Protože takové jádro múza být složeno ze zmrzlých plynů, z ledu a jen z malé části z hornin, mohlo by to vysvětlit nejen nesoulad mezi účinkem meteoritu a jeho „vypařením", ale i změnu pohybu, způsobenou reakčním pohybem unikajících plynů.

Uveďme však další zastánce podobných kosmických hypotéz. Americký astronom C. Sagan, který se sovětským profesorem Šklovským vydal knihu „Rozumný život ve vesmíru" (vyšla u nás Šklovského část pod názvem „Milióny cizích světů“ v roce 1964), se zamýšlí nad náhlým vzestupem sumerské kultury a nad sumerskými legendami, v nichž se mluví o polozvířecích bytostech, které vystupovaly z vod Perského zálivu a učily lidi zemědělství.

V téže knize pak Šklovskij rozebírá podivné chování Maršových měsíčků a dochází k závěru, že jejich chování by bylo možno vysvětlit za předpokladu, že jsou duté a tedy patrně stvořeny kosmickou civilizací. Podle posledních zpráv jsou tyto údaje založeny na nesprávných předpokladech. V Americe O. Binder opět spojuje existenci kosmické civilizace s tzv. létajícími talíři a dovolává se knihy profesora Maxe H. Flindta z týmu atomových vědců z Berkeley v Kalifornii, který ve své knize dokazuje, že pozemská civilizace povstala křížením s civilizací kosmickou, přičemž nepodařené druhy domácího obyvatelstva byly vyhubeny.

SPOR VĚDCŮ

Samozřejmě, že se proti podobným názorům zvedla na Západe i na Východě ostrá kritika. V terči kritiky se ocitl Kazancev, Zigel i Agrest. Tak podle Dmitrije Olderoggeho postava, nakreslena" v jeskyni v Tassilii na Sahaře s podivnou přílbou, nazvaná z žertu původně „Velký marťanský bůh", nemá nic společného s kosmonauty, ale představuje prý lovce, který si nasadil na hlavu rituální skořápku pštrosího vejce! Mohli bychom uvést i další argumenty vznesené proti různým domněnkám, i tzv. vědecká vysvětlení, ať se již týkají létajících talířů, stavby velkých pyramid, stavby tzv. Černé pagody v Indii, jejíž horní kopule váží asi 2000 tun, vzniku peruánského Tihuanaca, o němž nikdo neví, kdo ho stavěl, nebo otázky sklovitých hmot, nalézajících se tu a tam v pásmech na zeměkouli a známé u nás pod jménem vltavíny, moldavity či tektity apod.

Zjistili bychom, že některá vědecká vysvětlení jsou až trapně směšná a často mnohem méně podložená fakty než kritizované fantastické domněnky. Tak např. nevím, zda hlava onoho Velkého marťanského boha připomíná někomu pštrosí vejce, ani si dobře nedovedu představit, že jihočeské tektity jsou výronem vyhaslé sopky v sousedním Německu (Riess-kessel), či dokonce pocházejí z měsíčního kráteru Tycho. Rovněž je záhadné, jak někteří experti v USA mohli vydávat UFO za čtyři hvězdy v souhvězdí Orionu, když astronom Webb dokázal, že toto souhvězdí bylo v té době na opačném a neviditelném konci oblohy.

Na druhé straně je třeba přiznat, že směšná a trapná jsou i některá fantastická tvrzení nebo novodobé kulty, pořádající procesí k místům, kde přistál „létající talíř", nebo k lidem, kteří byli údajně v kontaktu s vesmířany. Musíme být ovšem ve svém posuzování velmi opatrní a hned uvedeme proč. Prohlásí-li někdo, že stavby na Středním východě svou kopulí nebo i minarety připomínají kosmickou loď, můžeme se smát. Ale smáli se kdysi i Pasteurovi a jeho „zvířátkům", která pozoroval pod drobnohledem a ještě v minulém století platilo, že čím více měl chirurg plášť potřísněný krví, tím byl pokládán za věhlasnějšího.

KDE HLEDAT PRAVDU?

Kde a jak tedy hledat pravdu a skutečnost? Jak neupadnout z jednoho extrému do druhého, a jak vůbec poznat, že jde o extrém? Přiznám se, že je to značně těžká otázka. Zkušenost totiž jasně ukazuje, že naše poznání je relativní, omezené vlastní zkušeností i jinými faktory. Filosofie se snaží řešit problémy prostou úvahou a jaksi dodatečně hledá pak vhodné případy. Věda naopak vychází z faktu, která hromadí, třídí, hodnotí, navozuje účelné experimentální podmínky a z výsledků činí závěry. I když tyto závěry mohou být někdy falešné, nesprávnou interpretací, špatným měřením apod., stojí i věda v poznání reality daleko před filosofií.

Ale i vědci jsou lidé, někdy se mýlí, panují mezi nimi rozpory i dochází ke konfliktům a nesprávným závěrům. Pařížská Akademie věd kdysi autoritativně prohlásila, že kameny z nebe padat nemohou a tudíž nepadají a s posměchem odbyla jakéhosi pana Zeppelina, který chtěl stavět řiditelný baIón. Němec Clausius dokázal, že žádný jiný zdroj energie než oheň si nelze představit a slavný chemik Berthelot v roce 1887 prohlásil, že vesmír je již bez tajemství!

Profesor Simon Newcomb „dokázal" matematicky nemožnost letadla, těžšího než vzduch, a profesor Langley ze Smithosonova ústavu, který takové letadlo navrhoval, byl tak zesměšněn, že spáchal sebevraždu. Známý astronom Herschel i Isaac Newton se domnívali, že Slunce je tmavá koule, hornatá a zřejmě obydlená, obklopená hustou vrstvou mraků, které chrání jeho obyvatele před nesnesitelným žárem, který vyzařuje vnější atmosféra. Sluneční skvrny jsou prý jen otvory do této atmosféry, jimiž je vidět povrch Slunce! Roku 1882 podal výklad vzniku sluneční energie W. C. Siemens v tom smyslu, že Slunce na točnách přitahuje rozředěné plyny, nalézající se ve vesmíru, spaluje je a na rovníku opět odmetá!

I VĚDEC SE MŮŽE MÝLIT

Pokud učené kapacity měly to štěstí, že se jim podařilo uplatnit se úspěšně jinak, na jejich omyly se jaksi shovívavě zapomnělo. Tak např. počátkem 17. století přišel s teorií, že Země je dutá a snad uvnitř i obývaná, dr. Edmund Halley, objevitel komety a o něco později o tom uvažoval i švýcarský matematik L. Euler. John Cleves Symmes, narozený r. 1780 v New Jersey, byl jen průměrně vzdělaný občan, který až do své smrti - ve 49 letech — byl posedlý stejnou myšlenkou. Získal sice pro ni řadu stoupenců a nechybělo mnoho, aby americká vláda uskutečnila podle jeho nápadu expedici do Antarktidy, kde měl být údajně vchod do  vnitřku Země, ale nakonec byli Symmes a jeho rodina knutě zesměšněni.

Ale Iidé se z historie nepoučili ani později, ať již šlo o dění společenské, či o vědu. Galileo byl kdysi téměř upálen pro svůj názor, že se Země točí kolem Slunce. Chemik Moissan musel „sebekriticky" přiznat, že se mýlil, a že nevyrobil umělé diamanty, (které skutečně vyrobil). Ještě v roce 1928 soudci ve státě Tennessee krutě odsuzovali učitele, zmiňující se o Darwinově teorii. V září 1936 přednášel v brooklynském Ústavu pro vědy a umění profesor John O. Stewart o možnosti cesty na Měsíc, a přestože v té době byly již dobře známy předpoklady astronautiky, tvrdil, že cesta na Měsíc bude uskutečněna v kouli o průměru 30 metrů, která bude na Měsíc vystřelena! Neměl to lehké ani J. C. Houbolt, který v roce 1960 těžce prosazoval koncepci přistání Apolla tak, jak byla nakonec uskutečněna, proti odpůrcům, navrhujícím přímé přistání.

S neodborností, která vědomě i nevědomě bývá vydávána za odbornost se setkáváme dodneška, a to po celém světě, ať jde již o přístroje, kde je nějaký nedostatek konstrukce, nebo některé chybné publikace. Při rozboru příčin takových případů, shledáváme, že jsou způsobeny obvykle malou povšechnou zkušeností nebo tím, že nebyli k řešení přizváni i další odborníci. Např. přístroje pro chemickou laboratoř musí navrhovat nejen optik nebo mechanik, ale současně musí být přizván chemik a odborník v elektronice. Někdy, ovšem selže i větší tým pracovníků a nepodá očekávaný výsledek, což lze pozorovat ve vydávání některých „příruček" nebo i na práci Condonovy skupiny, která v letech 1967—1969 měla objasnit záhadu tzv. létajících talířů. Jak se však tedy dopídit alespoň zčásti pravdy?

Představme si, jak by se asi tvářil středověký učenec, kdyby na poli našel zářivku nebo zbytky proudového letadla. Napadlo by ho, že ta bílá skleněná tyčka může být zdrojem světla a ona roura s křídly, plné kol s lopatkami, že létající stroj? A kdyby ho to napadlo, co by asi o tom soudily soudobé autority? Známe sedm základních barev — ostatní jsou jen jejich kombinace. Umíme si představit třeba neviditelnou „barvu" ultrafialovou, kterou např. vnímají včely? Umíme si představit život v nějaké jiné formě než jakou známe? Kdybychom ze zkušenosti nevěděli, že v moři žije spousta podivných živočichů, asi bychom nedovedli pochopit, že život existuje i pod vodou.

ZNOVU K „BOHŮM“ KOSMONAUTŮM

Ale zamysleme se nad tím, zda myšlenka, že bohové byli kosmonauti, je skutečně absurdní. Myslím, že zdaleka ne a naopak vede ateisty, věřící i vědce ke společnému bodu. Kdyby totiž Bůh byl nekonečně dobrotivý, jak tvrdila církev, nemohl by na světě trpět zlo, války, rození mrzáků, apod. Kdyby byl všemohoucí, bylo by pro něho hračkou vše napravit k lepšímu. Je-li ovšem oním bohem kosmonaut, příslušník cizí civilizace, potom přirozeně nemůže hlídat miliardu lidí a vědět, kdo kdy koho a kde zabil nebo okradl.

Konečně všechna náboženství na světě mají něco společného. Když se např. Španělé dostali do Ameriky, dozvěděli se, že kdysi dávno zde kráčel bílý muž s křížem a hlásal nové náboženství. Na reliéfu v jedné pyramidě ve Střední Americe je znázorněna postava v jakémsi přístroji, který bez větší fantazie připomíná reaktivní letadlo. Fakta se neúprosně hromadí, ale rekonstruovat dávnou skutečnost je nesmírně obtížné. A kdyby se nám podařilo jednoznačně objasnit záhady "zázraků'', existence prastarých kultur, mimozemské civilizace apod., přesto by se pravděpodobně našli skeptici, kteří by to vše popřeli, asi jako onen psycholog v Marťanské kronice pana Bradburyho, který nemohl uvěřit, že na Marsu přistála raketa ze Země, domníval se, že podlehl nevyléčitelným přeludům a zastřelil nejprve posádku a nakonec sebe.

Můžeme do nekonečna házet kamenem a studovat tak zemskou gravitaci. I tak dokážeme jen to, že gravitace existuje, ale o její podstatě dosud nevíme téměř nic. Jak pak máme objasnit jevy, které již nelze opakovat a které zanedbaly tak málo stop? A konečně, jak máme objasnit úkazy, které probíhají jen za určitých zvláštních okolností — mám na mysli tzv. parapsychologické jevy, telepatii aj. — a my dosud nevíme, nebo jen sIabě tušíme, (neboť zde existuje zřejmě závislost na mnohých podmínkách), jak tyto jevy pokusně navodit, abychom je mohli studovat a objasnit. 

Myslím, že právě tak jako si věda vynutila vznik nových disciplín — vědy o spolehlivosti, lineární programování, kybernetiku — bude si muset vytvořit nové metody, jak objasňovat a analyzovat pradávné i současné záhady. Ale o tom až zase někdy jindy. 

Ing.Věnceslav Patrovský,CSc.

 Neznámý zdroj, zřejmě Mladá fronta 1970 ?