VYROBILI ALCHYMISTÉ SKUTEČNĚ ZLATO?

Kandidát chemických věd Vadim Rabinovič ve své knize "Alchymie jako projev kultury středověku" poukazuje na některé aspekty osvětlující podstatu alchymie, a to jako podivnou, leč reálnou syntézu spekulativní filozofie - scholastiky, astrologie, magie, teologie a praktických zkušeností. Jako pěkný příklad scholastického uvažování uvádí příhodu připisovanou Tomáši Akvinskému a Albertu Magnovi, kteří několik hodin diskutovali o tom, zda má krtek oči nebo nemá, ale bez jakéhokoli výsledku. Jejich disputaci zaslechl zahradník a nabídl se, že jim přinese živého krtka, aby se mohli přesvědčit. Ale oba scholastici to odmítli se slovy: "Nikoliv, naše argumenty jsou jen principiální a v principu oči jsou pouhou abstrakcí..."

Zcela jinak se stavěl k problému bádání jejich současník Roger Bacon (1214 - 1294), který patrně jako první uznával poznávání založené jedině na pokusu a zkušenosti, čímž potíral uznávanou Aristotelovu poučku, že ten, kdo zná podstaty a příčiny, je moudřejší než ten, kdo má jen zkušenosti. Bohužel scholastikové i jiní filozofové se nikdy nedokázali k těmto prvotním příčinám a podstatám ani trochu přiblížit, natož je pochopit - dnes totiž již dlouho víme, že i s pomocí nákladných pokusů (např. sovětské a americké projekty k prokázání slunečních neutrin) to jde velmi pomalu a těžce.

Rabinovič zdůrazňuje, že úhelným kamenem všeho snažení alchymistů bylo získat filozofický kámen - kámen mudrců, který měl přeměňovat obecné kovy ve zlato nebo alespoň stříbro. Ale přestože alchymistické poučky a praktiky vypadají někdy moudře a zkušeně, zdá se, že se přitom spoléhá na "vyšší" moc. Hermes Trismegistos například tvrdí, že s pomocí boží tento kámen ochrání před smutkem, nemocemi, zlobou a obtěžování duchy. Týž autor na tzv. smaragdové desce vydávané někdy za základ alchymie tvrdí: Je to pravda beze lži, že to, co je dole, je jako to, co nahoře ... 

Představme-li si naši Zemi "visící" v kosmickém prostoru, můžeme tato slova pokládat za tehdejší vrchol moudrosti, nicméně alegorický text nám neobjasní, jak vyrábět uměle zlato. Alchymistická symbolika a alegorie se stála tak samozřejmou, ale neužitečnou slovní hříčkou, že jí patrně nikdo později nerozuměl a pokud ano, potom jedině zpětným výkladem, který mohl mít několikerý smysl. Filozofická rtuť (merkuriáš) ani filozofická síra prý nebyly obvyklou rtutí nebo sírou, ba i voda byla rozlišována, zejména tzv. božská rosa atd. Jinými slovy, alchymistické návody lze většinou zredukovat na větu asi tohoto znění: Můj synu, vezmi dvě unce síry, tři unce zlomyslnosti, pečlivě zamíchej...

Pokusme se nyní na podkladě některých skutečností zjistit, zda alchymisté skutečně mohli vyrobit umělé zlato transmutaci olova nebo rtuti působením malého množství onoho kamene mudrců. Především je třeba si uvědomit, že olovo i rtuť jsou svojí atomovou hmotností velmi blízko atomové hmotnosti zlata. Teoreticky by stačilo celkem málo - změnit nepatrně množství neutronů a elektronů - jaderní fyzikové jsou však jiného názoru. Přesto je vhodné připomenout, že roku 1924 se německým chemikům Stammreichovi a Miethemu podařilo získat nepatrné, leč važitelné množství zlata ze rtuti podrobené mnoho hodin elektrickému výboji. Je třeba podotknout, že rtuť byla před pokusy vždy přečištěna, takže zlato nemohlo pocházet z ní jako nečistota.

Tento pokus je dnes již patrně zapomenut, avšak nemá praktický význam, protože výroba zlata tímto způsobem by byla nesmírně drahá. Rtuť a olovo mají však hutníkům dobře známou vlastnost - rozpouštějí zlato a stříbro, které lze takto extrahovat z hornin, u olova ovšem je nutné roztavení.Po odlití do kelímku se získá olověný regulus, který se dále zpracuje prudkou oxidací. Vznikne žlutý kysličník olovnatý, který se roztaví a vsákne do hmoty kelímku. Nakonec zbude čisté zlato. Tento postup se dnes technicky neprovádí, protože je energeticky-náročný. Používá se však pro tzv. dokimastické stanovení zlata a stříbra v horninách.

Donedávna se k extrakci zlata z hornin používala rtuť (např. u nás na Roudném). Postup se nazýval amalgamace. Rtuť se odstranila destilací a znovu se použila, zbylé zlato se roztavilo. Tyto skutečnosti nám ukazují, jak někteří alchymisté mohli zdánlivě "transmutovat" rtuť nebo olovo ve zlato.

Máme zde ještě onen záhadný kámen mudrců, jehož vlastnosti jsou popisovány dosti odlišně, shodují se však v tom, že byl barvy červené, někdy žluté, že byl těžký nebo že jej bylo možno roztavit: Popis jeho výroby je udáván vždy zmateně, zejména se téměř nic nedozvíme o počátečních surovinách. Přesto lze v řadě předpisů vypátrat, že základní surovinou byla země panenská a merkuriáš (rtuť nebo její sloučeniny), organické látky (např. moč) a že se tato směs nejprve nechala vyhnít, čímž zčernala. Pak se pozvolna zahřívala, až zbělala. Nakonec se žár ještě zvýšil, patrně až na 1000 °C, a konečný produkt nabyl barvy červené. Paracelsus mezi bílý a červený produkt zařazuje ještě žlutý. Tyto produkty operací se nazývaly havran, orel nebo jestřáb a konečný lev.

Z hlediska chemie lze sled operací snadno vysvětlit. Hnitím i mírným zahříváním směs zčerná, protože organické látky se rozkládají a vylučují uhlík, popřípadě se vylučuje jemná černá rtuť. Dalším zahříváním se produkt okysličuje, uhlík mizí a dostáváme bílé soli olova, rtuti, železa apod. Další zvýšení teploty vede k částečnému rozkladu těchto solí a produkt žloutne, až při ještě vyšším žáru zůstává červený kysličník železitý, olovnatoolovičitý (minium) nebo rtuťnatý. 

Kysličník rtuťnatý se ovšem při vyšší teplotě rozkládá na rtuť a kyslík, nicméně pokud původní "země panenská" obsahovala zlato, objeví se nám nyní v tomto konečném produktu. Nemůžeme ovšem vysvětlit ani připustit, že zmíněné kysličníky by byly schopny katalyzovat jakoukoliv transmutaci. Pauwels a Bergier v knize "Jitro kouzelníků" se zmiňují, že tento konečný produkt viděli, že byl rubínový, nebylo v něm možno dokázat žádný prvek a že ve tmě světélkoval. Zdá se však, že jde o mystifikaci a sám Bergier tuto zprávu později popřel. Nicméně otázky a indicie zůstávají. Nebyl onen kámen mudrců nějakou extrahovanou "prahmotou" nebo materializovanou energií? Proč však nevěřící Helvétius (jehož případ Bergier popisuje) provedl transmutaci olova jen zlomkem střípku bělavého kamínku, který získal od neznámého cizince? To by pak popíralo i teorii, nověji podpořenou Freudem, že transmutace kovů byla podmíněna jakýmsi psychickým stavem alchymisty, který působil jako kolektor či transformátor jakési kosmické energie. Vedly snad mnohokrát opakované destilace a sublimace k nahromadění některých aktivních izotopů, zejména pak k získání tzv. těžké vody, s jejíž pomocí pak nastala transmutace? Kam se ale poděla nadbytečná energie, která se uvolňuje při přeměně atomových jader? Znali staří Indové atomové zbraně (zbraně jim velmi podobné se popisují na několika místech eposu Mahábháraty)? Ani citování několika údajně úspěšných alchymistů, jako byl Rainmundus Lullius nebo A. Seton, nám nepřinese vysvětlení, protože neznáme přesný popis jejich práce.

Konečně existují triky, které se neprozradí ani při několikerém pozorování z největší blízkosti. Přesto však některé triky známe. Manželka císaře Zikmunda prý "transmutovala" měď ve stříbro. Bylo to však jen vytvoření amalgámu pomocí rtuti. Dokonalým trikem je vnoření zlatého prstenu na okamžik do rtuti. Tím se na povrchu vytvoří amalgám stříbrné barvy. Prsten se pak může vydávat za stříbrný. Stačí jej formálně posypat nějakým práškem a vyžíhat v plameni - rtuť se vydestiluje a dostaneme opět zlatý prsten. Trik ovšem nelze mnohokrát opakovat, a zejména ne tehdy, když zlato obsahuje měď. Pak je prsten po vyžíhání hnědý a nutno jej vyleštit nebo vnořit do kyseliny.

Vynikající trik předvedl před císařem Leopoldem I. bývalý mnich W. Seiler. Ponořil stříbrnou plaketu o hmotnosti asi 7 kg do jakési kapaliny, a když ji po chvíli vytáhl, byla ze dvou třetin zlatá. To se stalo někdy v roce 1677. Teprve r. 1883 zkoumal plaketu A. Bauer a bylo mu divné, že na zlato je příliš lehká. Domníval se, že Seiler spojil zlatou a stříbrnou část. Tajemství zdánlivé transmutace odhalili až roku 1930 vídeňští chemikové Trebinger a Holzer. Ti z pěti míst plakety odebrali malý vzorek, provedli mikroanalýzu a zjistili, že kupodivu všech pět vzorků má téměř totéž složení 42 - 44 % stříbra, 46 - 49 % zlata, něco mědi a cínu. Své podezření ověřili pokusem na podobné slitině - ta po ponoření do kyseliny dusičné rozpustí z povrchu stříbro, nikoliv však zlato, a tak se zdá, že transmutovala ve zlato.

Probrali jsme tedy krátce i alchymistické triky a vidíme, že jejich vysvětlení je buď mylné a nebo nevědecké, a pokud je vědecké, nijak se nepodobá popisovaným alchymistickým praktikám - například již zmíněný Seiler našel prý ve starém klášteře džbánek červeného těžkého prášku, s nímž provedl řadu transmutací. Je však zajímavé, že se tyto produkty nezachovaly, zatímco onu plaketu dodnes můžeme vidět v uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. A tak červený těžký prášek může být v nejlepším případě kysličník rtuťnatý obsahující zlato a schopný v žáru kovy pozlatit, ale nikoliv transmutovat ve zlato. Před časem zesnulý Bergier, spoluautor knihy Jitro kouzelníků, jinak fyzikální chemik, byl moderním zastáncem reality alchymistického zlata. Dovolává se jednoho z posledních údajných alchymistů Fulcanelliho a jeho knihy Tajemství katedrál. Tato vzácná kniha však dešifruje jen některé alchymistické úkony alegoricky vyjádřené v reliéfech, obrazech a sochách několika francouzských katedrál. Nic více a nic méně. O vlastní možné transmutaci se nedozvíme nic, jen náznaky v tom smyslu, že ten, kdo "je zasvěcen" nebo umí pochopit, přijde na skryté významy. V roce 1922 provedl údajně Canseliet (který napsal úvod k "Tajemství katedrál") transmutaci v pařížské plynárně a získal 100 g čistého zlata. Bohužel další údaje chybějí a zřejmě je nesehnal ani dychtivý Bergier.

Věda se ovšem musí držet faktů, a to jak v případě, že chce něco prokázat, tak i tehdy, když chce něco popřít. Není vyloučeno, že vysvětlení přijde z jiné, nečekané strany. Dnes např. víme, že v přírodě probíhají transmutace vlivem kosmického záření. Francouzští vědci Barranger a Kervran údajně prokázali, že živá hmota dovede transmutovat prvky, ale jen ty o menší atomové hmotnosti, např. draslík ve vápník, sodík v hořčík, mangan v železo aj. Pokusy prováděli na rostlinách, některé např. na slepicích, které byly krmeny stravou chudou na vápno, a přesto nesly vejce se skořápkou. Věda zatím k tomuto jevu mlčí a není známo, že by někdo pokusy opakoval. Musíme tedy čekat, co nám přinese budoucnost nebo nějaká náhoda čí nahodile objevená souvislost.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Čtení č. 10/1989