Vimany - dávná skutečnost nebo fikce?

Občas se v některém časopise, např. v Magazínu 2000, č. 7/94, nebo v knize objeví zpráva, že kdysi dávno byly v Indii použity atomové zbraně a jakási civilizace používala létající prostředky neobyčejných vlastností, z nichž některé připomínají dnešní UFO. Původní informace jsou čerpány ze starých indických spisů, především z Mahábháraty a Vimanika šastra.

Problém je v tom, že i slovutní odborníci na sanskrt nedovedou přeložit určité odborné výrazy, názvy kovů a některých hmot apod. Jazykoví odborníci však mají minimální technické znalosti, což dokazují takové omyly, jako že ruské olovo, které značí cín, je považováno za české olovo, uhlovodan (čili cukr) je považován za uhlovodík atd.

Na druhé straně techničtí odborníci, mající naopak malé znalosti cizích řečí, jsou ochotni dnešní termíny vidět v prastarých slovech. Do značné míry je pravda, že mnohé dnešní termíny jsou odvozeny z latiny, řečtiny nebo arabštiny. Jenže sanskrt je přece jen něco jiného. Uvidíme, že přiblížit se pravdě můžeme jen jaksi odzadu, totiž poukázáním na absurdnosti, omyly a nesmysly, o nichž překladatel a jeho následovníci neměli ani zdání. Nesmíme však opomenout vážnou indicii až fakt.

V zaniklém staroindickém městě Mohendžo daro jsou žárem natavené kameny a cihly. A jsou nataveny i cihly v chrámové věži v Borsippě nedaleko Babylonu. Däniken uvádí natavený písek v poušti Gobi, zatímco odborné příručky se zmiňují pouze o nataveném písku, tzv. sklu v Libyjské poušti a dále se zmiňuje o natavených skalách ve středoamerickém Sacsayhuamanu. Věž v Borsippě navštívil Mark Twain, ale myslně se domníval, že je to známá babylonská věž. Zde je známo, že cihly byly spojovány slámou a asfaltem a tedy ten při hoření mohl vyvinout vysokou teplotu. Z Mohendžo dara není známo, zda by někdo natavené zdivo a kameny zkoumal a bylo by jistě vhodné, aby se nějaký bohatý sponzor ujal výzkumu. U nás máme jen podivná zelenavá skla - vltavíny, stará asi 14,5 mil. let, o jejichž vzniku také dodnes nic nevíme (viz ZAZ č. 3/92, s. 13).

Ve starém dokumentu v babylonské Halkathe a v Chaldejské Sifrale je návod, jak postavit létající stroj a objevují se tam takové termíny, jako rovnováha, měděné cívky, klouzavá kapacita, tři vibrační sféry, krystalový indikátor, kalibrace atd. Tyto dokumenty prý pocházejí asi z 5. tisíciletí př. Kr. a od mimozemšťanů. Indická Mahábhárata popisuje zase účinek ničivé zbraně brahmaširas takto: 

"A tehdy vystřelil Ráma čarovný svůj šíp, střelu mocnou, strašlivou a smrtonosnou a zasáhl děsného zloducha, jehož tučné tělo vzplálo přejasným ohněm."

A další indicie?

"Pozdravil jsem Šivu a řekl "Projev mi, vládče, přízeň svou darem, věnuj mi takové zbraně, jaké mají bozi…" 

Pak sestoupili z nebe jiní bohové (Varuna, Agni aj.) a předali Ardřunovi tyto hrozné zbraně. Bůh Indra pozval pak Ardžunu do "třetího" nebe, kde pobýval pět let a zaučoval se ovládat tyto božské zbraně. Byl varován před použitím zbraně brahmaširas, protože kde se použije, dvacet let neprší, hynou ještě nenarozené děti v matkách, působí změny psychiky, ničí veškeré překážky atd. Ardžuna byl varován, že tuto hroznou zbraň nesmí nikdy použít proti lidem, protože by to znamenalo spálit celý svět. Proti komu však? Proti kosmickým nájezdníkům? Naznačuje to jiný verš:

"Při návratu jsem spatřil věc divnou a nevídanou - báječný hrad v povětří, volně letící… Létající hrad, jenž plál slunečním jasem mířil sem a hned zase tam, zaryl se do země, do vody a hned se zase vznesl. Přece podlehl mým železným střelám a roztříštěn pak padl ten zloduchů hrad."

Rubcov ve svém článku, z něhož jsou tyto údaje převzaty, tvrdí, že v Indii nebyly nikdy nalezeny zříceniny s roztaveným povrchem, takže se naskýtá otázka, jak to bylo v Moherndžo daru. Ani Souček v Tušení stínu se nezmiňuje o nataveném zdivu, i když podrobně popisuje válečné hrůzy na indických bojištím. Mnoho informací podává článek v Občasníku AAA, č. 1/90. I zde se mluví o létajících strojích a vznášejících se palácích, ale vše připomíná uměle vytvořené mýty a pohádky. Nemůžeme se chytit ničeho, čím by bylo možno dokázat nesmysl a výmysl.

Přesto zde i v Součkově knize nesmysly nalezneme. V obou případech byl převzat obrázek ze sovětského časopisu Těchnika moloděži, kde obrázek ukazuje monstrum, které má dole osm mohutných trysek, jednu pak vpředu a vzadu. Uprostřed je prý kotlík s vroucí rtutí, která vimanu pohání. Samozřejmě že rtuť jako pohonná látka je nesmysl a právě tak i jakýkoli jiný chemický prvek nebo látka. Dokonce nelze ani uvažovat o radioaktivním pohonu, protože nikdo neví, jak jadernou energii poslušně proměnit v antigravitaci a pohon. Jistě, trysky naznačují chemický pohon, známý již ze starých čínských raket a neskonale vylepšený u amerických raketoplánů. Jenže deset mohutných trysek by vyžadovalo ohromné množství paliva, ale na obrázku pozorujeme jen malou kupoli nahoře, do které by se vešli dva až tři lidé. Setkal jsem se i s vimanou, vyobrazenou jako létající oltář a v moderním pojetí jako létající pyramidu nebo kužel (Občasník AAA, č. 1/91). Je to samozřejmě fantasmagorie, i když pochází od profesora H. Kalleho z berlínské univerzity. Lítání pomocí trysek je vysoce neekonomické a může se uplatnit pouze tak, jak se uplatňuje při orbitálních letech nebo k cestě k planetám či Měsíci, tj. trysky slouží jen ke startu, popř. manévrování a brzdění, jinak těleso letí setrvačností a podle zákonů kosmické gravitace.

Bohatý materiál o stavbě viman a spise Vimanika šastra přináší 7. číslo časopisu Magazín 2000. Materiál převzal nový autor J. Kozák z anglického originálu, vydaného nakladatelstvím Adventures Unlimited Press. I když na jedné straně je v článku zdůrazněno, že se ze sanskrtu zdaleka nepovedlo vše přeložit, autor i překladatel nemají nejmenšího ponětí o chemii a technologii. Zatímco v předchozích sděleních bylo možno vyprávění považovat za pohádky nebo hodně pokroucenou skutečnost, zde je možno poukázat na vyslovené nesmysly. K jejich odhalení však ani nemusí být odborné vzdělání - stačí se jen zamyslet nad veršem č. 5, kde se říká, že 25 viman bylo vyrobeno výlučně z královského kovu, což byla tehdy slitina zcela odolná vůči vysoké teplotě. Tato slitina se vyráběla tavením tří kovů v poměru 3:8:2 při teplotě 272 °C (!) za přídavku boraxu. I školák usoudí, že teplota 272 °C není nijak vysoká a odpovídá cín-olovnaté pájce a v chemických tabulkách si můžeme najít, že borax taje až při 741 °C. Ze tří lehko tavitelných kovů nelze vytvořit slitinu odolávající vysokým teplotám, dejme tomu nad 1500 °C. Dále existovalo pro pece 532 druhů měchů - každý technolog ví, že mechy se dnes, tedy ve vyspělé technologii, nepoužívají, ale i kdyby indická technologie byla jednostranně vyspělá (ovládla např. gravitaci), potom 532 druhů měchů je nesmysl, protože k dmychání ohně postačí 5-6 druhů. Další perlička je v tvrzení, že vimany měly k ochraně zrcadla, která pohlcovala tepelnou energii. Každý školák ví, že zrcadla odrážejí. Jeden druh vimany prý byl poháněn slunečními paprsky a mohl se pohybovat i pod vodou. Jak se asi slunce zde uplatnilo? Podivná vyspělá technika je dokumentována nákresem vimany šakuna. Křídla jsou jaksi skládací a složena z peří (!), což plyne z anglického označení feather. Vimana má vrtuli a jakýsi převod od pouhých dvou válců (?) a jakési pumpy. Připomíná to některé nákresy Leonarda da Vinci. Je sice opěvován jako vynálezce, ale jeho mnohé stroje mají daleko k realizaci (např. helikoptéra). V článku najdeme i mnohé další pozoruhodnosti, např. jak vše zničit, jak učinit vimanu pokrytou květy a šperky, jak odposlouchávat hovory v jiných vimanách atd. Závěr je tedy téměř jasný - jakási vyšší civilizace zapůsobila v Indii (ale i na Středním Východě, viz bibli aj.) a jakýsi praindický pisatel sci-fi či chcete-li papírový vynálezce, jako Leonardo da Vinci, v nadšení něco napsal, co je směs výmyslů a pokroucené reality. Jsme ochotni přijmout mýty a pohádky, ale nemůžeme přijímat něco, co je v prokazatelném rozporu s fyzikálními a chemickými zákony, i když připustíme, že ledacos ještě neznáme. Ovšem to, co neznáme, jak dokazuje historie, je většinou jen doladění starých poznatků, např. u polovodičů, luminoforů, slitin, pohonných hmot, léků aj. Ostatně, fantasmagorie se vymýšlejí i dnes, jako třebas nuklid 600, který dolovali mimozemšťané z hloubky 100 km!

Výplody různých polovzdělanců nalézáme všude. Např. Magazín 2000 v č. 8 uveřejňuje rozsáhlý článek o vodě - elixíru života od "vynálezce" J. Grandera. To, co je tam psáno, je směr šarlatánství a polopravd, které nicméně zapůsobí na řadu neinformovaných lidí. Pan Grander, který dosud žije, měl možnost seznámit se se stavem výzkumu aktivace vody, kdyby občas zašel do knihovny a probral si různé časopisy a knihy. Nechce se totiž věřit, že v Rakousku by byly knihovny ochuzeny o literaturu více než v bývalém Československu, kde o magneticky upravené vodě vyšla řada článků v chemické literatuře i nepříznivé články v literatuře sovětské a v našem Vesmíru. Odbornost autora snadno poznáte, když zjistíte, že běžné termíny jsou mu zcela cizí. Např. u vody je to asociace molekul, vodíkové můstky, hydratace iontů, magnetohydrodynamický jev atd. Pan autor někde něco zaslechl a už vynalézal.

Vraťme se ale k vimanám. V knize M. Hesemanna UFO Kontakty nalezneme je na str. 117 takřka dokonalý nákres a popis UFO, které k nám přilétlo z planety Ummo dne 1.6.1967 a přistálo poblíž madridského předměstí Aluche, aby evakuovalo skupinku Ummovanů před možnou válkou (5.6.1967 vypukla šestidenní izraelsko-arabská válka). Popis UFO (vimany) prý poskytli Ummované, kteří nás přišli zachránit od atomové katastrofy. Nákres jejich UFO krátce označuje 22 prvků v jejich řeči, přeložené do španělštiny (a pak do češtiny) jako Nuuyaa - sklad okysličené vody a tekutého lithia, generátor energie z lithia a vizmutu, Yaa Ooxee - zásobník rtuti, Aaxoo Xaiuu Ayii - toroidní generátor magnetického pole, Yaaxailu - magnetický zásobník. Planeta Ummo prý pochází ze vzdálenosti 14,6 světelných let, ze systému hvězdy námi označené jako Wolf 424. Tuto vzdálenost ummanská loď zvládla za 9 měsíců pomocí hyperprostoru.

Chemik ví, že okysličená voda je nepříliš vhodný název pro peroxid vodíku (použitý v německých raketách V-1 a V-2 a někdy byl výjimečně použit pro magneticky upravenou vodu (Kubal). Lithium je alkalický kov s bodem tání 180 °C a jeho vlastnosti jsou dokonale známy tak, že vylučují jakoukoli možnost generování energie a totéž platí o vizmutu. Nesrozumitelný je magnetický zásobník (čeho?). Magnetický prstenec by mohl využívat supravodivosti, ovšem ač se naši fyzikové snaží o vytvoření supravodivého materiálu desítky let, zvedli teplotu existence nejvýše na -253 °C. A tak je zde podezření, že pisatelé skloubili cosi, co někde četli či slyšeli a překládají to naivním čtenářům v rozličné kombinaci.

Jak jsem se zmínil výše, nelze připustit nějaké výmysly, vypodložení tu a tam indicií zcela neadekvátní. Protože dnešní vynálezy byly tušeny již před mnoha roky, pro jakýsi hyperprostor máme jedinou indicii v mizení lidí a pro utajenou energii v hoření lidí. To je však velmi málo.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.