Verifikace biofyzikálního jevu a geoanomálních zón pomocí velmi krátkých vln

Proutkařský či také biofyzikální jev (BFJ) je odborně sledován zejména od šedesátých let zejména v SSSR (Bogomolov, Sočevanov), NSR (Würst, Hartmann), v USA (Harvalík) i v ČSSR (Bradna) a jeho realita a užitečnost při hledání spodní vody, rud nebo dutin je nesporná. V posledních patnácti letech se předmětem výzkumu staly i tzv. geoanomální zóny a jejich vliv na organismy a tedy i na člověka. Tyto geoanonální zóny (GAZ) jsou v podstatě impregnace, vložky a kontakty dvou anorganických prostředí (hmot, hornin, rud, vody) značně rozdílných fyzikálních vlastností. Je to hlavně měrná hmotnost (rudy, dutiny), magnetické vlastnosti (Fe rudy, čedič) a v případě vody její vysoká permitivita 83, zatímco horniny nají permitivitu 2 - 3. Na takových místech dochází k porušení homogenity magnetického a elektrického pole Země a k lomu nebo odrazu elektromagnetických a sonických vln. Kromě toho voda vytváří ve styku s pískem, štěrkem a hlínou osmotické a difúzní potenciály a působí jako transformátor gravitační (tlakové) energie v energii elektrickou, sonickou aj., a to pomalým přechodem vyšších asociátů na asociáty nižší. Na tyto anomálie reaguje nejen proutkař, ale po delší době i mnohé citlivé osoby, u kterých se objevují různé bolesti, záněty, chronická i nádorová onemocnění, únava, podrážděnost atd.

Těmto místům se vyhýbají mnohá zvířata, ale hmyz naopak zde jeví větší aktivitu. Množí se zde plevely, ale okrasné a užitkové rostliny živoří. Stromy, zejména břízy a buky mají na kmeni nádory a jejich listí na podzim dříve žloutne.

Podstata vlivu není příliš známá; pravděpodobně jde o infrazvuk a elektrické vlivy. Tyto zóny působí však i na anorganické objekty, například na fotografickou emulzi, na suspenzi kaolinu, zvyšují korozi kovů, sníh nad nimi dříve taje a do místa, kde se stýkají nebo kříží, často uhodí blesk.

Je tedy dost důvodů tyto zóny vyhledávat. Dělají to jednoduše proutkaři, ale ti se mohou někdy mýlit nebo nejsou k dispozici. Kromě toho část veřejnosti nemá k nim přílišnou důvěru.

Lidský faktor je nejistý ovšem i v jiných oborech a tak je i zcela na místě snaha nahradit člověka fyzikálním přístrojem nebo mít alespoň možnost jeho činnost objektivně kontrolovat.

Již dlouho jsou známy a užívány geofyzikální metody, které to umožňují, i když mají svá specifika a konečný závěr musí být proveden ze 2 - 3 metod. Tyto metody lze rozdělit na elektrické a neelektrické, a dále na kontaktní a bezkontaktní. Z praktických důvodů nás nyní zajímají bezkontaktní elektrické metody a především metoda využívající změny v intenzitě a šíření velmi krátkých vln. Tato metoda byla v podstatě vypracována během první světové války Burstynem /1/. Při této metodě vysílač a dipolem jako anténou vysílá ve směru kolmém na osu dipólu. Přijímač má dipólovou anténu pootočenou o 90 st., takže příjem je téměř potlačen, ale nad vodním výskytem příjem opět nastane; vlivem stočení polarizace. Úhel stočení pak může být kritériem pro vlastnosti podloží. Tato metoda byla dlouho zapomenuta, zřejmě proto, že dává dobré výsledky jen při použití vysokých frekvencí, které však zařízení a elektronky z dvacátých let nedokázaly dobře generovat. Mezi tím byly propracovány jiné metody elektrické i magnetometrické, které zájemce najde v příslušné literatuře, např. /2/. Metodu změny polarizace využil znovu koncem padesátých let Wüst /3/ a Hartmann /4/. V současné době se tato metoda běžně používá v NSR, jednu z posledních prací uveřejnil Zeller /5/.

Používá komerčního přístroje pro měření intenzity UKV pole Felix L 3 firmy Genitron. Hartmann použil podobného uspořádání jako Burstyn, ovšem při použití moderní elektroniky. Na společném rámu byl upevněn vysílač a kolmou anténou o kmitočtu 33 MHz. Přijímač byl upevněn asi o 60 cm dále, ale jeho anténa byla otočena o 90 st., a vstup naladěn na třetí harmonickou, tedy na 99 MHz. Teprve nad GAZ vlivem otočení polarizace došlo k příjmu a jeho intenzita byla odečítána na měřidlo.

Autor t. čl. provedl předběžně pokusy koncem roku 1984 a pokračoval pak v létě roku 1985, zejména v městském a zámeckém parku v Libochovicích za spolupráce dvou proutkařů.

Byla použita poněkud jiná modifikace metody a využit státní vysílač Ústí n.L. - Buková hora 69,26 MHz, resp. 70,58 MHz s vertikální polarizací a přijímač Kvintet. Po vyladění byla anténa skloněna v úhlu asi 45 st., a asi do poloviny zasunuta.

Přijímač byl držen co nejdále od těla a operátor zvolna kráčel terénem, zde po pěšinách v parku. Nad četnými místy příjem v intenzitě ostře poklesl a ozval se silný šum, někdy brum a v některých případech naskočila i jiná stanice. Po opuštění takového místa se příjem obnovil v plně kvalitě. Tato pásma byla velmi ostrá 5 - 15 cm, později se ukázalo, že jejich ostrost mizí při příliš suchém počasí nebo naopak na rozmoklé půdě, což je celkem logické. Proto také není vhodné provádět měření nebo proutkaření po dešti, brzy ráno za rosy nebo v mlze. Vliv sněhu zatím není znám.

Základní myšlenkou pro výzkum a aplikaci této metody bylo jednak nalézt pohodlnou, jednoduchou a spolehlivou metodu pro kontrolu proutkařů nebo i pro samostatnou prospekci a konečně také jako argument proti nevědeckým kritikům /6/; viz též první díl str. 50.

V první fázi šel proutkař ani 15 metrů před autorem, obrácen k němu pochopitelně zády a označil na cestě svoji reakcí. Téměř na stejném místě projevil popsaný jev i přijímač.

Nikdo předem neznal přesnou polohu zón, jen se vědělo, že na určité cestě jich několik je. S prvním proutkařem byla shoda asi v 90%, s druhým asi v 60%; ovšem tento proutkař pracoval poněkud jinak než první a nesouhlas se týká spíše toho, že přijímač jevil reakce navíc. V roce 1988 u rybníku v hořejší části parku byla shoda proutkaře (M. B.) 100%, a podobně i u jiných proutkařů se shoda pohybovala kolem 90%. Podloží v libochovíckých parcích tvoří diluviální štěrkopísky poblíž řeky Ohře, takže jsou vyloučeny jiné GAZ než ty, které vytvořila vodní impregnace. Další zkoušky byly provedeny v okolí Prahy v západní části Šárky, u rybníku v Krči, u hostivařské nádrže; dále v kokořínském údolí, na Živohošti, u lesního rybníku u Mokrovrat aj. Je třeba zdůraznit, že v těsné blízkosti stromu docházelo také k částečné změně příjmu, ale zcela jiným a poměrně nevýrazným způsobem. Bylo však možné dokázat odraz od kolmých ploch, ale také reakci nad blátivou louží a dokonce nad pískem, který byl dodatečně polít vodou.

Pro zcitllvění indikace a pro možnost kvantitativního vyhodnocování lze na elektrolyt 5 M poměrového FM detektoru připojit přes regulační odpor 25 k – 100 k mikroampérmetr s rozsahem do 20, nejvýše 50 mikroA. Ze zkušenosti za 4 roky jsou nejpodstatnější:

1. Zvolený vysílač na VKV nesmí mít v místě příliš silný signál, nehodí se však ani vysílač příliš slabý. Nevhodný je ten vysílač, který lze dobře slyšet i při zasunuté anténě.

Je vhodné provádět měření s jedním vysílačem v pásmu OIRT a s druhým v pásmu CCIR. Nalezení pásma se poněkud liší, ale v protisměru by v polovině vzdálenosti měly být shodné, což platí i pro použití virgule. Také lze použít pomocný vysílač.

2. Z přijímačů se osvědčil Song, Kvintet, Domino, Arioso, polská Roksana a indický Sitar. Pravděpodobně lze použít i další přijímače. Přijímač Menuet a Dolly, které mají Ge tranzistory, nedaly žádoucí výsledky. Zdá se, že příznivě působí i zapojení AFC. Osvědčil se i superregenerační přijímač.

3. Zatím není známo, jak se chová sníh nebo plastikové či kovová fólie, někdy doporučované na stínění GAZ. Není ani známo, jaké panují poměry u kovových rour, dutin, rud a horninových zlomů a styků. To je věc dalšího výzkumu.

Před detekcí je vhodné zjistit směrový účinek antény; zejména na směr nejslabšího příjmu a to proto, aby nedošlo k záměně s GAZ. Po nalezení směru největšího útlumu se anténa otočí o 20 – 30 stupňů, kdy již nastane normální příjem.

Pokud by anténa byla otočena o 90 – 180 st., pak při nízkém otočení roviny vln; by nemusel být útlum vůbec patrný.

Z úhlu otočení roviny kmitů by bylo snad možno určit další parametry zóny (hloubku, mocnost?). Naše VKV vysílače mají převážně horizontální polarizaci. Vertikální polarizaci má jen Ústí n/L., Liberec a Jeseník.

5. Pro základní ověření a pokusy je vhodný prostor v okolí rybníka, jeho hráz, skloněné loučky a stráně, okolí řek a potoků. Při přechodu přes most či lávku můžeme pozorovat tzv. břehový efekt, útlum u každého břehu. Na stejných místech jeví reakci i virgule, což potvrzuje nejen souvislost obou jevů, ale i to, že jev je zde zřejmě vyvolán stykem vody s břehem, případně prouděním. Mezi břehem a vodou lze také naměřit malý potenciál. Nejvhodnější je denní doba mezi 9 a 12 hodinou a mezi 15 až 18 hodinou.

Nejvhodnější je polojasné počasí, mírně pod mrakem, naprosto nevhodné podmínky jsou po dešti.

Tento jev byl již u nás popsán (7 – 9), v dalším odkazuji na literaturu o šíření krátkých vln /10/, případně i na méně dostupnou knihu Königovu /11/.

Obr. 1: Připojení mikroampérmetru k poměrovému FM detektoru přijímače, hodnota potencíometru P je 10 k až 100k a závisí na citlivosti měřidla i přijímače.

Literatura

1/ VESELÝ, J.: Laboratoř, 15, 112, 1941.
2/ STUPKA, J.: Sdělovací technika, č. 4, 131, 1976, též č. 6, 231, 1979.
3/ WÜST, J.: Rutengänger und ultrakurze Hellen, Z. f.“ Radiesthesie, 11, No. 1/2., 1959. v
4/ HARTMANN, E.: Wetter, Boden, Mensch, 15, 961, 1972.
5/ ZELLER, E.: Wetter, Boden, Mensch, 24, 2 1118, 1988.
6/ PEKÁREK, L.: Vesmír, r. 68, č. 2, 87, 1989, též Vesmír, r. 62, č. 10, 301, 1983.
7/ PATROVSKÝ, V.: Časopis lékařů českých, 125, 342, 1986
8/ PATROVSKÝ, V.: Slaboproudý obzor, 47, 197, 1986.
9/ PATROVSKÝ, V.: Amatérské rádio, 36, č. 4, 134, 1987.
10/ KLABAL, J.: Amatérské rádio pro konstruktéry, č. 5, 1985.
11/ KÖNIG, H.: Unsichtbare Umwelt, München 1977.

 

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Výzkum a praktické využití biolokace (II), Praha, 1987