Víte co je myotransfer ? 

Občas někdo cítí potřebu o něčem napsat, co zachytil v cizí literatuře, vyzvednout americké a japonské vědce a jako dříve se pro zvýšení věrohodnosti montovala do článku matematika a citáty, potom Einstein, montuje se dnes počítač, ovšem, že počítač může dát dobré výsledky, jen když má spolehlivá data už nikoho nezajímá. Předně je nutno rozlišovat dva typy záření, či chcete-li aury hmot a organizmů. 

Známé jméno Reichenbach 

V letech 1840 až do své smrti v roce 1869 prováděl rakouský chemik a technolog Karl Reichenbach pokusy s citlivými osobami, které po delší adaptaci očí na tmu vypovídaly o záření krystalů, magnetů, květin, chemických reakcí i osob. Záření jevilo obvykle polaritu, například pravá strana těla a severní pól magnetu zářily modravě, levá strana a jižní pól magnetu oranžově. Toto záření je nesmírně slabá luminiscence vznikající různým způsobem, zejména chemickou reakcí a tedy i oxidací, předchozím vystavení světlu, stlačením, ionizací vzduchu zvukem apod. Toto záření nazval Reichenbach ód a dočtete se o něm více v knížce Ódické listy (Anomal 1991). Záření lze za určitých podmínek detekovat citlivým fotonásobičem. Popisovatelé, citlivci a léčitelé, pokud mluví o auře, mají na mysli obal lidského těla, který v tlumeném denním světle, případně na tmavém pozadí vidí někteří citlivci a ze změn usuzují na diagnózu. Tato aura má být tedy viditelná při rozptýleném světle. Pokud vím, nikdo nezkusil, zda tito citlivci ji vidí i ve tmě a tedy zda souvisí s Reichenbachovými fenomény.

Benson prováděl pokusy

Aurou se zabýval anglický parafyzik H. Benson (In your, paraphys. 4, 58 1970) za účasti mnoha osob. Pan Hayton se vyjádřil, že když má trochu rozostřený zrak a roztáhne prsty proti tmavému pozadí, vidí modravou záři, která mění intenzitu, ale ne barvu. Pan Hayton se měl přesvědčit, zda podobný e fekt nevyvolá neživý předmět, napři klad dřevěná či sádrová soška. Bensor provedl pak pokusy s dalšími, kteří tvrdili, že vidí auru, ale výsledek byl naprosto negativní.

Kilnerovy brýle

Ve dvacátých letech zkonstruoval J. Kilner brýle, které údajně umožnily vidět auru. Byly to kyvetky naplněné roztokem dicyaninu v triethanolaminu. V roce 1962 elektroinženýr Elinson tuto metodu zkritizoval v tom smyslu, že pana Kilnera nikdy nenapadlo se brýlemi podívat na neživý předmět, například sádrovou bustu. Roztok dicyaninu totiž propouští jen slabý proužek červeného a fialového světla a protože toto světlo se velmi liší v disperzi, mají předměty červený a fialový obrys, což ovšem není žádná aura. Zajímavé je, proč pan Kilner použil dicyaninu, který je značně drahý. Určitě to nebylo proto, aby udělal dojem na okolí, ale vtírá se myšlenka, že právě v té době ddicyanin, který začal být v té době používán jako barvivo zcitlivující fotografický materiál pro červené světlo, učaroval panu Kilnerovi, který si zřejmě myslel, že podobně zcitliví lidské oko, což je ovšem velký omyl.

Zájemce si může podobné efekty zkusit s tmavě modrým kobaltovým sklem. Podívá-li se na žárovku, uvidí její vlákno ve dvou barvách, dá-li mezi sklo a žárovku prst nebo hřebík, opět uvidí dvojité obrysy.

Jiné omyly

Podobně mylné je přesvědčení, že aura z prstu, který se přiloží na pásek se svítícím sirníkem vápenatým způsobí rozzáření a pak hasnutí. Je to vliv tepla.

Auru charakterizuje A. Puharich ve své knize Beyond telepathy jako částečně plynný obal lidského těla, obsahující elektricky nabité i neutrální částice a výpotky. Kirlianova elektrografie také neukazuje žádnou auru, ale jen koronový výboj, jehož charakteristika závisí na elektrické vodivosti kůže a to zase na fyzickém a duševním stavu subjektu. Je to ovšem známý jev Réré-Veraguthův z přelomu století, který byl využit ve třicátých letech v detektorech lži.

Autor tohoto článku má známého, který často tvrdil, že zná desítky lidí s barevným viděním, ale nikdy k nějakému předvedení nedošlo. To, co tvrdí někteří citlivci, je čistě subjektivní vjem a nějaké "měření" aury za 300 Kč (Vital č. 9) je jen pro někoho dobrým byznysem.

Existuje vůbec? 

Aura ovšem existuje a lze ji zachytit fotograficky i videokamerou při citlivosti vlnové délky 10/mikro. Je to ovšem jen infračervená složka aury. Elektrickou složku lze prokázat aktivací vody, semen, nebo rychleji ovlivněním generátoru náhodných procesů - randomizeru. Potom rozeznáváme vliv rukou (EMT efekt) a vliv pohledu PEER efekt. (Podrobnosti najdete v knize Ing. V. Patrovského Od magie k biotronice.)

Energomyotransfer

Energomyotransfer (EMT) je přenos svalové energie, který je podstatou léčitelství. Tento přenos jako první pozoroval L. Galvani při svých pokusech se žabími stehýnky, ale nepochopil je. Teprve na přelomu 19. a 20. století efekt objevil ruský fyziolog Sečenov a švédský lékař Alrutz. Od čtyřicátých let se jevem zabýval náš Dr. Bradna a vypracoval skupinové rehabilitační cvičení, kde cvičili pacienti s poraněnou rukou nebo nohou a vlivem energomyotransferu se jejich uzdravení podstatně urychlilo. Není třeba se obdivovat zahraničním senzacechtivým výstřelkům, ale podívat se, co máme u nás doma. Záslužná práce a zkušeností MUDr. Bradny nebyly dosud oceněny ani tím, že by se některý léčitel o něm zmínil.

Také použití randomizéru bylo u nás již mnohokrát popsáno, leč nevyužito a praktici se stále spoléhají na virguli, oči citlivce nebo dokonce pendl s vepsanými nemocemi. 

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Vital 11/94