Síla mozku 

Fotografie v našem časopise zatím nemnohou jako film doložit, že věc se skutečně pohybovala. Proto dříve než začnete číst následující řádky, přijměte svědectví našich dvou redaktorů, že předmět na vodní hladině se skutečně pohyboval pouze působením přítomnosti člověka, bez jakéhokoliv doteku.

Bezdotekový pohyb předmětů, v němž nemá prsty žádná zjevná ani rozumná sila, se nazývá telekinese nebo psychokinese, jestliže viníkem, třeba nevědomým, je člověk. Koncem roku 1967 prý otáčela devatenáctiletá praktikantka v Rosenheimu pouhou svojí přítomností obrazy, uvolňovala zářivky, vytáčela bezdotekově telefonní čisla a dokonce v její přítomnosti se od zdi sama od sebe odsunula dvoumetráková skříň. To všechno bylo pečlivě dokumentováno a sledováno delší čas odborníky. V minulém století zase jakýsi D. D. Home se dokázal vznášet ve vzduchu před užaslou komisí, v níž byl i známý fyzik a chemik W. Crookes, objevitel prvku thalia, tedy člověk jisté vědecky fundovaný. Máme zde zřejmě co činit s neznámými dosud přírodními jevy a tragické je, že je neumíme na základě známých přírodních zákonů vysvětlit - konstatovati odborníci z Rosenheimu. 

Podobné úkazy jsou známy již po staletí, ale protože nikdy nikdo nevěděl co s nimi, byly prohlášeny za podvody nebo klamy, nebo v nejlepším případě odsunuty a žádný vědec s nimi nechtěl nic mít, alespoň ne veřejně.

Když dáte na misku s vodou balzámový katamaránek a zahledíte se na terčík s barevným puntíkem, dá se do pohybu směrem k vám. Katamaránek pracuje docela spolehlivě. Můžete si to vyzkoušet sami. Potřebujete kousek balsového prkénka, které dostanete v prodejně pro letecké modeláře, z něho vyřízneme dva člunky, dlouhé asi 4-5 cm. Bezvodým lepidlem, např. kanagonem, je spojíme malou příčkou, na ni vztyčíme stožárek nahoře rozštíply, kam zasuneme papírové kolečko o průměru asi 3 cm.

Na kolečko se namaluje černý nebo červený puntík a plováky se ještě přetřou slabou vrstvou bezvodého lepidla, aby se nesmáčely vodou. Potom již zbývá jen položit katamaránek před sebe, na misku s vodou, vyloučit průvan, hluboce se zadívat na terčík a ten se rozjede k vám.

Záření nebo elektřina?

Katamaránek se pohyboval i za celuloidovým štítem, ba i za vysazeným oknem, a to ve zcela klidné místnosti, nebylo pochyb, ze se nepohybuje následkem ani našeho dechu. Na třením zelektrizovaný kousek umaplexu reagoval až ze vzdálenosti asi 10 cm, zatímco na působeni člověka i z 50 cm! Když se pohyb dařil i v případě, že mezi pozorovatele a katamaránek byla vložena řídká kovová síť a uzemněna, bylo zřejmé, že statická elektřina v tomhle prsty nemá. Postavil jsem vedle misky hořící svíčku, ale moje vůle byla zřejmě silnější, protože si to katamaránek namířil přímo na mne a svíčku ignoroval.

Odborná literatura nás poučuje, že pří čtení v sedě produkuje člověk za hodinu tisíc malých kalorií ze čtverečního decimetru své kůže, zatímco při tanci až osmkrát více. Dal jsem tedy místo své hlavy pětilitrový hrnek téměř vařící vody, ale věcička se ani nehnula. Nereagovala ani na mocný světelný paprsek z promítačky, ani při různém druhu kotoučku. Reagovala tedy jen na něco lidského. Pohyb nebyl ovlivněn ani když voda v misce měla teplotu skoro 60 C. Zdálo se však, že pohyb katamaránku je ovlivněn v rychlosti, když se na terčík napíše jméno nějaké příjemné nebo naopak nemilé osoby (tchýně, šéf), což zřejmě ovlivňuje lidské emoce. Napadlo mne spojit za katamaránkem ruce, a tu se ukázalo, že se jeho pohyb až o polovinu zrychlí. Což jsem měřil! Že by se jednalo o nějaký jev, který znali kdysi knězi? Ba dokonce jeho rychlost se zvětšila, i když ruce byly spojeny drátem! Hned se vynořila myšlenka, že zde pracuje "něco" jako u proutkařů a tím se vysvětlení znamenitě komplikovalo.

Generálský efekt

Z vojenského života je známo, že při nacvičování všechno obvykle výborně "klape", ale když přijde generál, něco se musí pokazit. Civilní analogie je známa jako zákon schválnosti neboli namazané strany chleba - krajíc s máslem padá vždy namazanou stranou na zem. Přišla mi návštěva, které jsem katamaránek předváděl, ale ten se ani nehnul a udělal mi jen ostudu.

Nastaly úvahy o infračerveném záření a o ionizaci vzduchu teplem kamen a plameny. Na japonském ostrově Hokkaido žije malý kmen Aínů, kteří se vší vážností tvrdí, že jejich předkové sestoupili s nebe a že oheň jim sloužil k dorozumívání s bohy. Sestrojil jsem si dokonce přístroj na detekci iontů, pochopitelně tranzistorový, ale výsledky byly neurčité, přestože prý záporné ionty dělají dobrou náladu a kladné špatnou. Lidské tělo vyzařuje infračervené záření na 0,07 mm a na 300 st. C rozehřátá kamna na vlně kolem 0,007 mm, ale obojí záření je spolehlivě zachyceno sklem. Dělají to tedy kamna nebo ne? Při přenesení pokusu do chladné místnosti se však katamaránek pohyboval zase normálně. Kamna pokus tedy opravdu ruší. Když se venku oteplilo - přineslo to další záhadu. V místnosti, přesněji v okolí katamaránku byla táž teplota, jako když se zatopilo v kamnech. Jarní vzduch po uzavření okna pohybu nevadí. Do pohybu se mu nechtělo, když si druhá osoba sedla vedle nebo i trochu stranou. Nic naplat, vše vypadá na to, že lidský organismus vyzařuje biologickou energii a něco z kamen její účinek ruší! Nápadná byla také ta okolnost, že katamaránek se pohyboval vždy jen směrem k pozorovateli, ale nikdy ne od něho, nejvýše se váhavé pootočil vlevo nebo vpravo. Je to snad přece jen infračervené záření? Onen pan Crockes, fyzik a člen Královské vědecké společnosti, vymyslil pěknou hračku - v baňce, z níž je částečné vyčerpán vzduch, se volně muže na jehle otáčet větrníček se čtyřmi slídovými destičkami. Každá je na jedné souhlasné straně začerněna. A v tom je právě ta rafinovanost, že na té začerněné straně destičky pohlcují více tepla, než na té nezačerněné, zbylé molekuly vzduchu se dají do pohybu a větrníček se na slunci, u silnější žárovky nebo u kamen roztočí. Ale moje tělo zřejmě produkovalo pro toto točení příliš málo kalorií, a větrníček se i mezi oběma dlaněmi ani nehnul.

Vysvětlení je na světě ("vždyť jsem to říkal...")

Vrátil jsem se opět k vysvětleni pomocí proudění vzduchu. Muselo by být ovšem velmi nepatrné, a takovému se říká mikrotermika. Od odborníka jsem se dozvěděl, že mikrotermika má velký význam pro plachtaře. Začíná u země jako nepatrný vánek, který nadzvedává hmyz, a čím výše od země, tím je mohutnější, až někde 200 metru vysoko vyzvedává jako pírko metrákové větroně. Bylo třeba katamaránek nějak izolovat od okolí. Vyřešila to láhev od okurek, vodorovně položená. Katamaránek se ani nehnul, a to i když hrdlo bylo otevřené a mohl jsem působit "silou očí a vůle". Když si pak zapálíte cigaretu, můžete pozorovat, že kouř jde k vám. Vysvětlení je tedy zřejmé. Lidské tělo svými 37 st.C otepluje okolní vzduch, který stoupá nahoru a tím se k tělu nasává studenější vzduch z okolí. Proto se přiklání kouř, a proto katamaránek se pohybuje k osobě, k čemuž mu kotouček slouží jako plachta. Lidské tělo produkuje větši proud teplého vzduchu než svíčka, jejíž plamen je teplý 1000 st.C. A v tom je také pro nás určité překvapení. Horká kamna pak vytvářejí v místnosti mocný proud vzduchu, ale především způsobují cirkulaci, která brání, aby se uplatnila ta maličkost tepla z našeho těla. Jde zde tedy o mikrotermiku a nikoliv o psychokinezi. To ovšem existencí psychokineze zcela nepopírá, ale můžete tak hýbat lehkými předměty v malém uzavřeném prostoru. Pohnout kusem nábytku, aniž byste se ho dotkli, se vám však asi nepoštěstí, tím méně jako pan Home vyletět oknem pokoje a vletět oknem do pokoje o poschodí výše. Katamaránku můžete využít pro zábavu, třeba pro zjištění zamilovanosti, neboť zamilovaní vyzařují více teple než ti druzí. Ovšem ti druzí nesmějí svoji blízkostí zkoušeného "rušit".

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Mladý svět č. 37/1973