Co je to, když se řekne "šarlatán, šlendrián či vědátor"

V tisku, zejména v populárně-vědeckém, s kritickým laděním, se často objevuje výraz šarlatán a šlendrián.

Tyto výrazy si oblíbil J. Gluckselig v knížce „Podvedená věda". Za šarlatána byl považován i pan Mesmer, Caglistro, alchymista Kelly atd. Nebudeme zde rozebírat, zda oprávněné, či neoprávněně, protože pravda obvykle vibruje kdesi uprostřed, ovšem je také důležité, jak, kdy a jak u koho. Budeme si více všímat charakteristik, protože ty by měly čtenářům naznačit, jak ryto typy poznat a nenechat se od nich balamutit, a v případě také nikomu nekřivdit. Nuže, tvrdí se, že termín šarlatán vznikl z toho, že Mesmer při svých „magnetických" dýcháncích nosil šarlatový plášť.

Jiný výklad se přiklání k názoru, že termín je odvozen od italského slova chiacchiare, či cicalare, což znamená žvanit. Co to však vůbec žvanění je? Je to mluvení, které není podloženo fakty, nebo které fakty zveličuje, překrucuje a vnáší spoustu zbytečného slovního balastu. To můžeme často slyšet i dnes v projevech některých rádobypolitiků, v některých pořadech v rozhlasech a v televizi, to však raději nebudu upřesňovat, i když máme tu demokracii. Výše uvedené však platí i pro pořady zábavné, protože i bavit se lze se vkusem, a nebo s použitím laciného primitivního žvanění. Žvanění může být však často kamuflováno nejrůznějšími způsoby. Byl jsem párkrát přítomen přednáškám jistého pana profesora z Univerzity Karlovy, který rád vykládal o svých cestách po celém světě a psal i detektivky. Musím říci, že vykládal skutečně zajímavě, ale nakonec jste zjistili, že o védě neřekl vůbec nic. Pouťoví obchodníci obvykle vychvalují své laciné zboží, aniž by dávali jakoukoliv záruku kvality a trvanlivosti.

Doplníme-li si tyto charakteristiky dalšími charakteristikami, které uvádějí někteří pisatelé, pak šarlatán je charakterizován také zbytečnou a neadekvátní pompou, reklamou, a honosností, která má zřejmé vyvolat dojem serióznosti.

Někteří šarlatáni si jsou vědomi, že nenabízejí nic kvalitního, ale domnívají se, že pro daný účel to úplně postačí. Jiní šarlatáni si to ani neuvědomují a myslí si, že k prezentaci výrobků, tvrzení na přednáškách atd. jim dokonale stačí jejich zoufale chabé vědomosti. Přejděme nyní k druhému termínu, kterým je šlendrián. Ten je nesporně odvozen z německého schlendern, což značí loudat se, být nedbalý, odbývat něco. Šlendrián se tedy snaží tvořit své výplody s nejmenší spotřebou „energie" a s největším pohodlím. Své výplody šlendrián nabízí nejrůznějším redakcím, anebo je dokonce redakcemi o nějaký svůj výtvor požádán, sluší se ovšem dodat, že se obvykle jedná o redakce velmi málo informované, které nedokáží hloubku šlendriánství posoudit. Šlendrián pracuje podle známého českého přísloví: „...aby se vlk nažral a koza zůstala celá." Někdy se šlendrián snaží jenom „vyhovět", ale opět s nejmenší možnou námahou. Velmi patrné to bylo např. na přednáškách semináře „Pokroky ve stavební geobiologii" z konce února 1992. Zatímco autoři tří příspěvků uvedli literaturu, grafy i obrázky a uvedli i novější poznatky, jíní autoři neměli tolik slušnosti a serióznosti a bez literatury, grafů a tabulek se obešli, a ve svých příspěvcích „omílali" staré věci.

Pro šlendriána je velmi namáhavé, aby si vedl nějaké kartotéky, psal a třídil rešerše, poznámky atd. Šlendrián začasté uplatňuje jen to, co mu uvízlo, v paměti. Mnohdy se stává, že to, co mu uvízlo si jaksi poplete, a tak se od šlendriána dozvíme o patentu, který neexistuje, do textu se zamíchá jing a jang, Lysenko, Schiller i prastarý pan W. Maxwell, který koncem 17. století psal o magnetismu, aniž by měl o něm ponětí. Zcela běžné je, že šlendrián (tituly zde nehrají žádnou roli) nevěnuje pozornost novějším informacím, i když se s nimi setkal, nebo jsou mu dostupné. Šlendrián nedovede krotit svůj pochybný rozlet a fantazíruje. A opět je třeba zdůraznit, že není rozdíl mezi panem Danikenem, či panem Stanglem (prvnímu se vyčítá, že byl hoteliérem, druhý byl krejčí) a třeba panem Fredem Hoylem, který tvrdil, že Vesmír vznikl z ničeho. Rozdíl je jedině v tom, že fantazmagorie vědců jsou brány vážně, zatímco tvrzení informovaných laiků jsou zesměšňována, či ignorována, zřejmě podle latinského přísloví Quod licet Jovi, non licet bovi (co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi). Konečně přejděme k poslednímu termínu, kterým je vědátor. Vědátor velmi touží po torn, aby byl antagonistický, kritický k předchozím dvěma typům, ale jeho metody jsou kupodivu podobné a vyplývají především z nízké informovanosti, která je způsobená tím, že vědátor se o objektivní informaci formou studia literatury, korespondencí atd. vůbec nesnaží. Proč? I to by byla pro vědátora námaha a on spoléhá na své školské, resp. vysokoškolské moudrosti, získané kdysi dávno v mládí. Vědátor je tedy v podstatě mudrlant, kterýžto termín byl kdysi dříve vyhrazen v lidové mluvě pro člověka, který vše ví, všechno zná, všude byl, do všeho může a musí mluvit. Nic proti tomu, kdyby tyto schopnosti skutečně měl.

Ze zkušeností posledních let, zejména z výpadů proti existenci geopatogenních zón, či proutkařství, vidíme, že vědátor má v sobě pořádný kus ze šarlatána i šlendriána. Jeho kritiky nejsou doloženy fakty, ale jen a jen jeho fantazií. Zatímco šarlatán sleduje zisk nebo popularitu, zdá se, že někteří vědátoři píší rovněž pro zisk i pro „slávu" a nemohou si a nechtějí si připustit, že jejich vědomosti na problém nestačí. Samozřejmě, že se zde snoubí ješitnost s demagogií, zveřejňuje se jen to, co se hodí a ignoruje se to, co se nehodí, ignorují se i obecná pravidla při publikaci např., že autor by se neměl příliš často opakovat. V časopise Vesmír č. 3/84 se pan Volkenštejn přímo zalyká termínem pseudověda, který i s obměnami se opakuje v textu asi 23X !!!

Pro lepší posouzení zde velmi stručně uvedených přístupů doporučuji čtenářům časopisu Medium vyhledat tyto knížky:
1. J. Gluckselig - „Podvedená věda", Kontakt 1972
2. B. Blažek - „Mezi vědou a nevědou", Kontakt 1978
3. H. Seley - „K záhadám vědy", Orbis 1975

První dvě knížky jsou dokladem toho, že autoři sami se dopouštějí chyb, které kritizují u jiných (zmínka o druhé knize je v Mediu 2/92, str. 18). Třetí kniha je však opravdu výborná a podává velice dobrý přehled o různých přístupech ve vědě.

Ing. V. BÁRTA

Médium č. 6/1992