Co je to, když se řekne "reinkarnace"

Doslova přeloženo to značí značně nepoeticky - Zpět do masa (lat. čáro, carnis = maso, ital. carne = maso, reje známá předpona značící, že se něco opakuje, vrací (nechvalně známé restituce), in je opět známé udání místa). Co se ale vrací do masa? Jednoduše řečeno je to Duše či chcete-li vědomí. Téměř všechna světová náboženství tvrdí, že po fyzické smrti člověk žije dále v podobě své duše a ta se při vhodné příležitosti vtělí do narozeného dítěte. Indové jdou ještě dále a do převtělovacího procesu zahrnují i zvířata. Člověk, který zemře, začne žít, aniž by to tušil v jiném, , snad ještě nenarozeném těle. Tím se reinkarnace liší od transpersonální sugesce a hypnózy, kdy hypnotizér vnutí subjektu myšlenku, že je třeba kohout, slepice, chrobák či skála a dotyčný se podle svých vědomostí tak začne chovat, například zakokrhá. Termín reinkarnace vznikla v anglosaských zemích asi v polovině našeho století. Náš Kafka ani Weinfurter tento termín nezná. 

Typická reinkarnace se projevuje tak, že malé dítě, když se naučí mluvit a chápat okolní svět, začne najednou sdělovat informace, které nemůže normálně vědět a které jsou ve vztahu k němu nesmyslné, například, že v sousední vesnici žije manžel či manželka (ač jde o dítě staré 5-7 let!), popisuje svůj dřívější domov (před převtělením), své příbuzné atd. Tak např. seržant siamské armády Thiang se narodil v říjnu 1924 a měl na rukou a nohou jakási znamení. Asi ve čtyřech letech začal rodičům tvrdit, že se jmenuje Phoh, což byl jeho strýc, který zemřel tři měsíce před jeho narozením. Thiang vyprávěl podstatné události ze života strýce, které nemohl normálně vědět, zejména okolnosti jeho smrti. Byl totiž falešně obviněn, že ukradl tele a někdo po něm hodil nůž,
který ho zasáhl do lebky. Zůstal však ještě několik měsíců naživu, ale jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. Dal si udělat na rukou a nohou magická znamení aby se uzdravil (ta se objevila i na Thiangovi), ale marně. Thiang tvrdil, že viděl sám sebe (jako Phoh) ležet na lůžku obklopeném členy rodiny, viděl krev a marně se snažil vrátit se do těla. Teprve když Thiangovi bylo asi 15 let, byly mnohé z jeho dřívějších údajů ověřeny jako pravdivé, ale nebudeme je zde popisovat, protože nám stačí již uvedené skutečnosti.

Taková sdělení malých dětí, říkajících rodičům, že jsou někdo jiný, jsou v asijských zemích dosti častá a některé nám ukázal i britský seriál Svět tajemných sil. Nás nyní spíše zajímají knihy R. Moodyho Život po životě a Život před životem (viz Medium č. 3/92). V první knize popisuje „návraty" z hranice smrti, tj. lidí, kteří byli již'klinicky mrtvi, ale opět oživli. Jejich zážitky jsou kupodivu shodné i když jde o jiná náboženství, rasy, způsob života aj. Umírající vidí sám sebe na lůžku, nebo jak ho vynášejí z havarovaného auta, slyší co si lékaři a lidé povídají, pak následuje cesta jakýmsi tunelem, na jehož konci září světlo a je zde jakási pomyslná hranice, jejíž překročení znamená vždy smrt. Vidí své mrtvé přátele, rodiče a příbuzné a jakási světelná bytost mu nakonec přikáže aby se vrátil, že ještě nenadešel jeho čas. Pan Moody zde zapomněl připomenout, že tyto zážitky jsou také podobné stavu OBE, přenesení vědomí mimo tělo (viz Medium č. 4/91, č. 5/91, č. 7/91, č. 1/92) a zde se jedná celkem o zdravé lidi, nikoliv o ty, kteří byli na hranici klinické smrti či dokonce za ní, což znamená, že uvolnění vědomí se nemusí projevit za takových drastických okolností, ale také, že nenastala skutečná smrt i když některé klinické parametry pro ni svědčily. Je totiž známo, že při umírání je první postižen mozek nedostatkem kyslíku a že mozek je trvale poškozen třeba i po otravách plynem či houbami. V případě návratů po smrti popisovaných Moodym však znovu oživlí lidé se chovali normálně. A protože podobné zážitky lze vyvolat i drogami (let čarodějnic na sabath, obcování se Satanem, věštění), poznatky pana Moodyho posmrtný život nedokazují. K jeho cti budiž řečeno, že to ve své druhé knize sám výslovně říká, že ani tyto poznatky a pokusy přechozí žití neprokazují. Zde se totiž používá hypnózy a subjekt ve stavu hypnózy vypovídá o svých minulých životech. 

Sám Moody uvádí devět případů svého převtělení, na kterých je pozoruhodné to, že se odehrávají víceméně v dávné minulosti (lovec mamutů, předhozen lvům). Také ostatní příklady se týkají i u jiných osob daleké minulosti, snad až 2-3 výjimky, které lze těžko časově zařadit. Tím se tato reinkarnace podstatně liší od té, které jsme uvedli u seržanta Thianga a vše budí dojem, že jde o silné zážitky, dávno zapomenuté, získané z knih nebo z hodin dějepisu a zeměpisu. To lze těžko ověřit, ale přesto mnohem snáze než to, že pan Moody byl kdysi lovcem mamutů. Bylo by třeba vědět kdy a kam chodil do školy, jaké byly osnovy, co se učilo, jaké měl otec doma knihy apod. Že se silné zážitky ukládají do podvědomí, ale že je lze za určitých okolností vyvolat, je dávno známo.

Vede k tomu jednak hypnóza, jednak tzv. Jungova zkouška asociací, kdy psycholog uvede řadu x slov či pojmů a subjekt má rychle přiřadit další vhodné slovo, například - voda - studená, strom - zelený. Odpověď obvykle je dána do dvou sekund. Doba nad dvě sekundy signalizuje spolu s přidaným slovem zapomenutou souvislost, silný zážitek, potlačené reflexy, u-taj ováné skutečnosti apod. Závěrem lze tedy říci, že za skutečnou reinkarnaci lze považovat případy, kdy něčí smrt víceméně časově navazuje na prenatální stav. Můžeme se pak domnívat, že došlo k předání informace a ovlivnění genetického kódu, což lze demonstrovat přehráváním z rádia na magnetofon apod. Naproti tomu se můžeme ptát, kde je příslušná informace, když člověk ještě neexistuje, zanesena či zakódována. Kde je zaznamenáno, že pan Moody byl kdysi dávno v jiném vtělení předhozen lvům či lovil mamuty? I když v paranormálních jevech známe řadu absurdností, které existují, ale nelze je vysvětlit, přece jen v řadě případů je užitečná logika. Proč se třeba nevybaví z minulého života něco klidnějšího, proč vše končí tragédií? I to dokazuje, že se do paměti subjektu vtiskly jen silné zážitky, ale nikoliv ty banální a normální. A pokud ano, pak lze se domnívat, že časový sled byl změněn, nebo že došlo k další kombinaci. Autor t. či. jako mladík měl živý sen, jak je u potoka ve skalnaté rokli a po horské silnici jede auto, z něhož na něj střílí bandité, takže se musel krýt za balvanem. Najednou cítil, že procitá a zřetelné viděl obrysy okna v pokoji, když v tom se ozvala další rána! A to již nebyl sen! Později se zjistilo, že vlivem vody popraskalo prkénko v kovovém rámu pod květináčem. Pozoruhodné je ale časové přehodnocení, protože zřejmě napřed se musela ozvat rána a teprve pak se vytvořil obraz kamenité rokle, střílejícího auta atd. 

Poněkud anekdotický zážitek sdělil pan Moody redakci Svobodného slova. Na otázku, jak se k jeho poznatkům staví knězi, odpověděl, že vesměs kladně a říkají, že prokázal to, co oni tušili. Ale jeden kněz z jižní Ameriky, který byl široko daleko znám tím, že strašil lidi hrůzami pekelnými, se jednou po autonehodě také dostal na kraj klinické smrti. V onom světelném tunelu prý potkal Ježíše, který mu řekl, aby s tím strašením lidí přestal, že všechno je jinak. 

Rostislav HROCH
 

Médium č. 7/1992