Překvapení ze světa rostlin 

Pro pokrok vědy je někdy tragické, že fantasté mají málo vědomostí a vědci málo fantaze. 

Člověk z poloviny dvacátého století, oslněný úspěchy ve využití atomové energie, polovodičů nebo v dobývání vesmíru, jaksi zapomněl na nižší obyvatele této planety - rostliny. Ano, víme, že jsou živé, produkující cenné látky, jsou nám potravinou a již nejednou posloužily jako model pro výzkum (vzpomeňme Mendela a jeho objevu zákonů dědičnosti). Kdo by mohl chtít více? A přece se objevilo několik skutečností, které nás šokovaly. Jsou tak fantastické, že se musíme učit je znovu ověřovat a věřit jim.

Soumrak hnojiv

Významný německý chemik Justus von Liebig vydal r. 1840 knihu o využití anorganické chemie v zemědělství a zavedením umělých hnojiv se zasloužil o zvýšení výnosů hospodářských plodin. Donedávna jsme si mysleli, že je vše v pořádku, ale stále vzrůstající znečišťování ovzduší a řek průmyslovými odpady si vynutilo kontrolu, prostředí, v němž žijeme. A tak se ukázalo, že voda obsahuje DDT, olej a saponáty, ovzduší kysličníky dusíku, zvýšený obsah kysličníku uhličitého a prach a rostliny, rtuť či olovo.

Zjistilo se však, že i hnojiva začínají působit nedozírné škody. Anorganická hnojiva, zejména dusičnany, jsou splachována do podzemních vod. Dr. R. J. Williams, ředitel biologického institutu v Texasu, říká, že znečištění vod a potravin má za následek, že v některých oblastech Spojených států je každé osmé dítě duševně méněcenné, zatímco před dvaceti roky bylo každé dvacáté. Joe Nichols zjistil, že ve středozápadních státech USA bylo obilí tak přehnojeno, že v několika silech došlo k explozi následkem obsahu dusičnanů a voda vytékající z těchto sil spolehlivě usmrcovala drůbež i telata. Zrno z takových přehnojených polí téměř neobsahovalo vitamíny A, D a E, což se mezi jiným projevilo i v zakrňování dobytka, který byl jím krmen.

Odpradávna se ví, že všeho moc škodí. A ptáme-li se, zda není možná nějaká střední cesta, můžeme odpovědět nepřímo. Technický rozmach jednoho oboru si automaticky vynucuje rozmach i jiných oborů, přičemž otázky ekonomiky se často přehlížejí, pro něco laciné a přístupné. A právě pro vzduch a vodu. Snad kdybychom lépe hospodařili s vodou, mohli jsme si uchovat krásné údolí řeky Želivky a Malše. A co se týče chemických hnojiv, zdá se, že se brzy bez nich obejdeme, nebo alespoň silně snížíme jejich spotřebu. V takřka nejvyšší nouzi se zjistilo, že rostliny rostou i jinými vlivy než chemickými.

Vliv elektromagnetismu

V odborné literatuře se dočtete jen pramálo o vztahu živé přírody a elektromagnetického pole, ačkoliv již před Aristotelem bylo známo, že jantar a magnetovec mají léčebné účinky. V šestnáctém století W. Gilbert seznal, že nejen třený jantar, ale i jiné látky přitahují jiné drobné hmoty právě tak, jako magnetovec drobné části železa. Tyto hmoty nazval elektrika a vytvořil termín elektrická síla.

Spekulace o původu obou "fluid" začaly zaměstnávat čím dále více badatelů, ale patrně prvý, kdo učinil zřejmou souvislost s rostlinami, byl francouzský fyzik Jean A. Nollet v r. 1747. Zasadil do kovových hrnců rostliny a denně je elektrizoval třecí elektrikou. Za týden bylo více než zřejmé, že elektrizovaná semena vzklíčila nejen dříve a ve větším množství než neelektrizovaná, ale rostlina byla i podstatně vyšší. V roce 1770 italský profesor Gardini natáhl nad klášterní zahradou v Turínu drátěnou síť, do níž sváděl elektřinu z hromosvodu, ale v krátké době většina rostlin uvadla. Gardini správně usoudil, že rostliny dostaly větší dávku, než snesly. Tyto pokusy však měly mezi tehdejšími vědci jen nepatrnou odezvu.

V roce 1783 vydal abbé Bertholon, profesor fyziky na francouzských a španělských univerzitách, knihu o rostlinné elektřině. Zmínil se i o italském fyzikovi G. Toaldovi, který docílil vysokého vzrůstu jasmínových keřů zavedením drátu z bleskosvodu. Bertholon sám používal elektrizovanou vodu a tvrdil, že salát i jiná zelenina vyrostly do neobyčejných rozměrů.

Od roku 1780 se pozornost přenesla na "živočišnou" elektřinu, kterou objevil L. Galvani, resp. jeho manželka. Víme ovšem, že to nebylo pravda, že objevil kontrakci svalů působením elektrického proudu. Elektrochemický zdroj objevil o něco později jeho krajan A. Volta. V té době se to různými fluidy jen hemžilo, a např. přišel i F. A. Mesmer se svým živočišným magnetismem. Nesmíme to mít těmto pánům za zlé, neboť i my dnes v ledačems tápeme, co našim potomkům bude jasné. Ostatně Mesmer navázal na léčitelské praktiky maďarského jezuity Maxmiliána Hella, který používal magnetovec k léčení revmatismu, neboť si vzpomněl na Gilbertovu teorii, že obsahuje "duši podobné fluidum".

Vidíme, jak to všechno pěkně spolu souvisí, ale rozmotat tento gordický uzel dohadů, jak se zdá, se podařilo teprve později, V roce 1844 v USA elektrizoval s úspěchem svoji okurkovou plantáž jakýsi W. Ross. O rok později v londýnském žurnálu zahradnické společnosti popsal, E. Solly své pokusy s elektrizovanými dráty nad zahradou. Nebyl však o mnoho úspěšnější než kdysi Gardini. Ze sedmdesáti pokusů mu vyšlo pouze devatenáct. V roce 1859 London Gardeners Chronicle popsal záblesky mezi rostlinami v suchých krajích viditelné za soumraku, čímž potvrdil také Goethovo pozorování. Na základě Lemonnierova poznatku, že zemská atmosféra je neustále nabita elektřinou, vysvětlili tento jev němečtí badatelé Elster a Geitel jako elektrický výboj.

Finský vědec Selim Lemstrom, který podnikl v letech 1868 - 1884 čtyři výpravy do Laponska, severního Norska a na Špicberky, aby zde studoval polární záři a zemský magnetismus, byl udiven hojností vegetace v těchto chladných končinách a přičetl to právě vlivu polární záře. Po návratu elektrizoval jako Nollet rostliny, a zjistil týž příznivý účinek. V roce 1902 výsledky své práce shrnul v knize Electro Cultur. Anglický vědec Sir Oliver Lodge jeho pokusy opakoval a elektrizováním pomocí sítě drátů zvýšil výnos kanadské pšenice o 40 %. Jeho spolupracovník J. Newman dosáhl zvýšení 20% u pšenice a brambor na své farmě v Dumfriesu ve Skotsku.

Dr. Larry E. Murr vytvářel v laboratoři umělou bouřku a zjistil, že rostliny po elektrické bouři rychleji rostou. Dr. G. S. White a R. G. Hay poznali, že rajská jablíčka dříve zrají, umístí-li se v jejich blízkosti hliníkové fólie. Ve třicátých letech Ital Bindo Riccioni zkonstruoval zařízení pro elektrizaci až pěti tun osiva denně. Jeho pokusy přerušila válka. Jím vydaná kniha v roce 1960 v Anglii nevzbudila však žádný ohlas. Ze Sovětského svazu přišly zprávy v roce 1963, že tam bylo vytvořeno podobné zařízení s kapacitou dvě tuny za hodinu. Později byly dělány úspěšné pokusy s přídavkem rozemletých feritových magnetů do hnojiva.

V roce 1960 londýnský profesor L. J. Audus objevuje magnetotropismus - citlivost kořenů na magnetické pole. Dr. L. Cox zakoupil odpad ze zpracované železné rudy a docílil s ním výborných výsledků s přihnojováním. Magnetické horniny i vliv náhorních plošin, např. Pamíru, a hornaté kraje dávají vznik rovněž obrovským druhům patrně proto, že je ovzduší více elektrické než v nížinách. Platí to na Alpy, omezeně i na naše Krkonoše. Ale na svazích sopky Elgon na hranicích Keni a Ugandy nalezl Synge lobelky vysoké deset metrů, ač v našich krajích je to útlá květina s drobnými lístky a malými modrými květy. To již tvrdil francouzský chemik Berthelot, že na některých místech v Alpách dosahují rostliny obrovských rozměrů i v chudé půdě. Na náhorních plošinách se také nalézá mnohem více rostlinných druhů než v nížinách.

J. N. Ott, otec zpomalené rostlinné fotografie, "časové lupy", poplašil r. 1964 americkou veřejnost tím, že televizní obrazovky vyzařují paprsky, které ničí rostliny a tedy zřejmě škodí i lidem.

A tak díky rostlinám bylo možné předejít a zmírnit jedno další nebezpečí. Ptáte-li se po vysvětlení těchto jevů, známe je jen částečně. Rostliny obsahují sloučeniny, které mají skupiny orientující se určitým směrem v elektrickém poli - polarizují se. Především se však polarizuje voda, a to nejen elektřinou, ale i magnetickým polem a polem biologickým.

Navíc pak sluneční činnost ovlivňuje změny zemského magnetismu, a ten opět působí na vodu a živé buňky.

Rostliny a zvuk

Před časem jsme mohli číst krátkou zprávičku, že jakýsi anglický farmář dostal první cenu za obrovské rajské jablíčko, vážící téměř 2 kg! Na otázku, jak toho dosáhl, řekl, že na jablíčko nasadil stereosluchátka a denně mu vyhrával taneční hudbu. Asi málokdo tomu věřil, ale právě tak málokdo ví, že už Ch. Darwin se snažil ovlivnit svou mimózu hrou na basu, ale marně.

V roce 1950 navštívil profesor J. Huxley ředitele botanické zahrady univerzity Annamalai jižně od Madrasu, a dozvěděl se, že dotyčný pod mikroskopem studuje změny v rostlinných tkáních po působení určitých druhů zvuků. Prvním objektem byla Hydrilla, a to objektem úspěšným po vybuzení elektrickou ladičkou. Později ředitel zorganizoval malý orchestr a přehrával staré indické písně mimózám a dalším květinám. Úspěchy se dostavily a rostliny vyrostly o 20 % až 66 % výše než rostliny hudbě nevystavené.

Na druhé straně zeměkoule začal podobné pokusy v roce 1950 A. Locker v Milkwauke a jeho rostliny úspěšně vegetovaly v populární americké country music. Kanadský inženýr E. Canby hrál své pšenici Bachovy houslové sonáty a konstatoval, že působí stejně, ba i o něco lépe, než dobré hnojivo.

Našli se i badatelé, kteří si dali práci s určením optimální frekvence. Podle jedněch tato frekvence byla 5000 cyklů za vteřinu, jiní udali jen 3000, další 4000 a někteří dokonce doporučili ultrazvuk, a to pro smrk, slunečnici, ječmen nebo borovici. Paní Retallacková nahrála několik tónů z piana na magnetofon a pak jimi oblažovala filodendron, africkou fialku, zrní, ředkvičky a geranium. Později na popud studentů zjistila, že rostliny obzvláště bujně rostou, pouští-li se jim rokenrolová hudba.

Někteří skeptičtí botanikové a agronomové jsou z toho zoufalí a rozčilení. Dr. C. Ross z univerzity v Coloradu prohlásil vše za čirý nesmysl a dr. F. Salisbury z univerzity v Utahu byl jen o něco mírnější, když řekl, že se zde léta prováděla pseudověda. Vzdor skeptikům však rostliny pod vlivem zvuků a elektromagnetického pole rostou rychleji a lépe. A víme již také, že je to tím, že tato fyzikální pole vytvářejí ve vodě peroxid vodíku, který stimuluje růst lépe než rostlinné hormony.

Komunikace s člověkem

Není tomu tak dávno, co jsme si slibovali, že se dorozumíme s delfíny. Zatím se zjistilo, že přinejmenším stejnou šanci máme na dorozumění se s rostlinami. Záležitost začala v roce 1966 v newyorské kanceláři Cleve Backstera, kde se nalézal tzv. detektor lži a rostlina Dracaena massangeana. Detektor lži proto, že Backster byl policejní odborník na tyto přístroje, a ona květina proto, že jeho sekretářka cítila potřebu mít v nevlídném městě v kanceláři něco zeleného. Po jedné noci, stráveny výukou u polygrafii - detektorů, napadlo Baekstera, aby elektrody detektoru připevnil na listy dracaeny a zjistil, zda nastane nějaká odezva po zavlhčení kořenů vodou. K jeho překvapení, i když se voda vsákla, galvanometr neukázal snížení elektrického odporu, ale za chvíli se naopak tento odpor zvýšil. Namočil jeden list květiny do šálku horké kávy, který držel v ruce, ale opět se nic nestalo. Mírně rozmrzen si pomyslel, že to nebyl ten pravý list s elektrodou, a že by stejně měl použít něco silnějšího, a vybavil si představu hořící zápalky. Ještě než natáhl ruku pro zápalky, galvanometr ukázal prudkou výchylku. Byla to náhoda, opožděná reakce, či snad dovede rostlina uhodnout myšlenky? Když Backster odešel do druhé místnosti a přinesl zápalky, nastala druhá, ale nižší odezva. Když si pak vybavil představu plamene s tím, že by list přece jen měl popálit, avšak nemyslel to vážně, přístroj nereagoval, jako kdyby rostlina dovedla rozlišit skutečnou hrozbu od předstírané.

Následující dny a týdny zkoušel Backster odezvu u dalších rostlin a téměř vždy s týmž účinkem. Navíc se jevem začali zabývat vážení badatelé, a snad proto Backster byl jeden z mála, který unikl většímu posměchu. Pří návštěvě jednoho kanadského fyziologa rostliny nechtěly reagovat a Backstera zachránila slabou odezvou až šestá zkoušená květina. Na základě svých zkušeností se Backster tázal, zda badatel nějakým způsobem rostlinám neškodí. "Ale ano," přisvědčil fyziolog, "dám je na kamna, usuším a pak stanovím jejich váhu!" Za tři čtvrti hodiny, kdy fyziolog byl již v bezpečné vzdálenosti na letišti, začaly rostliny reagovat opět normálně.

Mohli bychom uvádět další příhody, které zní jako pohádka. Jisté je, že od Backsterova objevu uplynulo téměř deset let, nikdo jej nevyvrátil, ale naopak byl potvrzen dalšími badateli, a to jak amatéry, tak elektroniky, fyziology, botaniky, chemiky či agronomy. Vše nasvědčuje tomu, že rostlina daleko lépe a bezprostředně reaguje na duševní stav lidí než "detektor lži". Zřejmě se zde uplatňuje elektrické nebo pseudoelektrické pole, které se tvoří kolem každého člověka a jehož existenci máme jakžtakž potvrzenou i jinak, např. tzv. Kirlijanovou elektrografií, kde toto biologické pole moduluje určitým způsobem vysokofrekvenční výboj, což se nejlépe snímá z prstů a dlaně.

Tím samozřejmě nabývají na věrohodnosti i kousky indických fakírů s neobyčejně rychlým růstem květin ze semene (a které nejsou iluzí, jako známý trik s provazem) i staré praktiky některých našich prababiček a prazahradníků, kteří věděli, že nejen zalévání, ale i jakési laskání, hlazení a promlouvání s květinami je povzbudí k mohutnějšímu růstu.

Rostliny jako alchymisté?

Je všeobecné známo, že alchymisté se kdysi zabývali otázkou přeměny hmoty - o získání zlata z kovů málo ušlechtilých, zejména z olova. A je neméně známo, že alchymisté jsou moderní vědou opovrhováni, přestože se ví, že transmutace možná je, a francouzský fyzik Bergier se snaží jejich reputaci zachránit "důkazy", že na tom přece něco musí být, neboť... Transmutace prvků je ve vědomí dnešních vědců pevně spojena s představou atomového reaktoru, pečlivým výběrem surovin a navozením speciálních podmínek i kontroly. Ani školák s největší fantazií, poučen učitelem, by nepomyslel, že by něčím podobným mohl disponovat starý alchymista.

V lednu 1958 profesor Pierre Baranger, ředitel laboratoře organické chemie na Ecole Polytechnique v Paříži, zjistil, že poměr prvků, které má rostlina v půdě, hnojivu či vodě, a prvků, které lze stanovit po určité době růstu v půdě i v těle rostliny, se podivuhodně mění. V roce 1959 zveřejnil výsledky svých prací ve Science et Vie, kde ujišťuje veřejnost, že pokusy opakoval mnohokrát, že za rok provedl několik tisíc analýz nejen on, ale i spolupracovníci i chemici, kteří vůbec nevěděli, o co jde a přesto výsledky byly tytéž: zásadní nepoměr chemických prvků na začátku a konci růstu. V roce 1963 např. Baranger dokázal, že semena luštěnin přeměnila mangan z roztoku na železo. V jiném případě se údajně část draslíku změnila ve vápník, vápník v hořčík apod.

Baranger ovsem nebyl první, který s tímto nápadem přišel, ale jeho předchůdci byli méně věrohodní a ze starší doby. Např. počátkem století se mladý L. Kervran s francouzským chemikem Vauquelinem marně zamýšleli, odkud slepice berou vápník na skořápky vajec, když v potravě je vápníku málo. Nakonec ledacos svědčilo, že vápník vzniká ve slepičím tele transmutací draslíku.

Kdyby Baranger nebyl zkušený chemik a kdybychom nevěděli, že i jiné absurdnosti se ukázaly být reálné, mohli bychom se tomu smát. Ovšem i zkušený vědec se může mýlit. Musíme tedy počkat, až další vědci tento jev potvrdí. Dnes již starý prof. Kervran tvrdí, že je to skutečnost.

Obr. Příznivý vliv biologického, elektrického a magnetického pole na růst hrachu. Vpravo kontrolní pokus.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Práce, 60. léta