Překvapující pokusy z radiestézie

Je známo, že od počátku našeho století se nahromadilo mnoho zkušeností i indicií, dokazujících, že proutkařský jev má vlnovou povahu a pravděpodobně elektromagnetickou podstatu. Tak již ve třicátých letech Wust prokázal, že toto vlnění se šíří nejen vodiči, ale i vlnovody, prochází kondenzátory, ale je zadržováno tlumivkami, odráží se od ploch a lomí se na dřevěných hranolech a že vlnová délka je 3-70 cm, což by odpovídalo kmitočtu 10-4,28 GHz. K podobným závěrům dospěl v šedesátých letech Bradna, avšak tvrdí, že maximální kmitočet leží kolem 66 MHz, což je zhruba stokrát méně. 

Další rozpor se ukázal v rychlosti šíření těchto vln, která byla sice naměřena různými autory dosti rozdílně, např. v mezích 10-30 km.s"1, ale tyto hodnoty jsou 10 až 30krát nižší než je rychlost elektromagnetických vln (300 tisíc km.s"1). Tento značný rozdíl nelze vysvětlit tím, že se tyto vlny šíří v jiném prostředí. Udávají se totiž rychlosti ještě nižší. Navíc se objevily indicie a pokusy naznačující, že vlnění má sonický resp. infrazvukový charakter a S. Tabara má na tomto principu patentované poněkud nepohodlné zařízení pod č. 129355 z 15. října 1968. Rychlost zvuku v různých prostředích se však diametrálně liší. Zatímco ve vzduchuje 330 m.s"1, je ve vodě 1450 m.s"1, v hliníku 5104 m, ale v kaučuku jen 50 m.s"1. Nicméně opět můžeme uvést návaznost na podobné chování VKV, protože je známo, že nad GÁZ a GPZ reagují nejen proutkaři, ale i rádio a TV na rozsahu VKV a UKV (Wust, Zeller, Patrovský). Aniž bychom dělali nějaké závěry, podívejme se na pokus, který provedl dr. Sóder a Wesselborg, a který byl popsán v časop. Wetter, Boden, Mensch 3/90. Čtyři červené cihly (Klinkerstein) byly postaveny za sebou a ve stejném směru, jiné čtyři cihly ve vzdálenosti 150 km. Polarita cihel byla zkoušena kompasem a jejich řazení bylo + -, u série pro vysílání a podobně i u druhé série pro příjem, ale tak, že série byly k sobě obráceny pozitivním polem. Pokus pak spočíval v tom, že na vysílací straně proutkař vybudil s virgulí reakci, kterou téměř současně registroval jiný proutkař ve značné vzdálenosti. Rychlost šíření byla z několika měření vyčíslena na 3750 m.s.-1. 

Jak uvádí Wesselborg v rozsáhlém článku v témže časopisu č. 3/91, bylo provedeno několik dalších stejných pokusů na ještě větší vzdálenosti; ze Španělska 1860 km, z Kalifornie přes 10 000 km a dokonce prý bylo prokázáno, že signál oběhl několikrát zemi. Nemohu bohužel čtenářům posloužit dalšími informacemi, ani nemohu kritizovat provedení pokusů neboť podrobnosti chybí. Pokud zde nedošlo k nějakému omylu, zdá se, že jev spadá spíše do telepatie než do radiestézie. Z časopisu WBM se dále dozvídáme o dalších překvapujících poznatcích. Cihla-přijímač byla u-místěna do skleněné nádoby (exikátor), ze které bylo možno čerpat vzduch. Při sníženém tlaku 160-195 mm Hg reakce virgule ustala, u vodíku již v mezích 370-380 mm Hg. U vodíku byla také reakce virgule opačná než u vzduchu a kyslíku, patrně proto, že vodík je diamagnetický, zatímco kyslík paramagnetický.

Podívejme se nyní do našich luhů a hájů. Časopis VTM přinesl v roce 1980 zprávu o tzv. „zesilovači" ruka. Pomineme, že zde ruka nic nezesiluje, aleje to pět kovových drátů v podobě V, ramena jsou dlouhá 16 cm a jsou umístěna ve vzdálenosti 16 cm na izolačních podstavcích (guma, korek) spojených provázkem. Když se k jedné straně přiblíží ruka a zapracuje se svaly, proutkař začne reagovat s virgulí na druhé straně. Jde v podstatě o širokopásmovou yagi anténu, podobnou těm, co vidíme pro příjem televize. Virgule v podstatě reaguje na energomyotransfer, který popsal již Bradna (který ovšem není citován). Je zde několik zajímavostí i absurdit. Pomineme-li tu absurdnost, že mentální energii vysílá údajně ruka a nikoliv mozek, je zde tvrzení, že zařízení reaguje nejlépe, když byl použit konopný provázek. Spojení kovovým drátem je méně účinné. Kuriózní je vysvětlení: je to prý proto, že provázek byl kdysi živou hmotou a proto mentiony jsou zde „jako doma". To je typický nevědecký názor vyjadřující jenom zbožné přání. Autoři by udělali lépe, kdyby uvažovali o impedanci a zkusili třeba odporový drát. Nicméně závažný je poznatek, že když se provázek přeruší a spojí se diodou, potom „mentální" energie je propouštěna pouze jedním směrem. Škoda, že diletantský popis neuvádí, zda šlo o germaniovou nebo křemíkovou diodu a hlavně, že není uvedena polarita diody pro průchod i zadržení „energie". Místo toho následuje fantazírování o mentonce jako analogií elektronky. 

Pokus i když je v podstatě zajímavý a perspektivní, nebyl nikdy dokončen a rozvinut, ač kolem něho asistovali nejméně dva inženýři, jeden profesor a jeden redaktor, a pokus byl několikrát veřejně předváděn.

V roce 1990 provedl pan Petr Marik z Aše na můj popud pokus, který v jednoduché podobě předvádějí rádi někteří proutkaři. Proutkař uchopí jednu ruku neproutkaře, zatímco jejich vnější ruce svírají větší virguli, nejlépe vrbovou. Když pak jdou spolu terénem a nad GÁZ začne virgule reagovat, proutkař přeruší spojení s rukou neproutkaře a v tu chvíli z radiestézie reakce ustane. Ihned se ale objeví po opětném spojení rukou. Neproutkař zpravidla točení virgule brání (většinou z důvodů zvědavosti) ale marně, a dokonce se prý stane, že se svlékne kůra. Bylo proto zajímavé zjistit co se stane, když se vnitřní ruce spojí izolací, drátem, cívkou nebo kondenzátorem. Při spojení izolací (bužírkou) reakce nenastávala, probíhala při spojení drátem nebo při spojení cívkou o asi 10 závitech a také při spojení normálním kondenzátorem kapacity asi 1000 K. U šedého keramického kondenzátoru kapacity 180 pF a na napětí 3800 V reakce probíhala jen když proutkař držel vnitřní vývod elektrody a neproutkař vnější vývod, nikoliv však opačně. Podobně reagoval elektrolytický kondenzátor 100 a 200 M když držel + pól, ale ne naopak. A podobně tomu bylo s germaniovou i křemíkovou diodou, ale když držel v ruce anodu (taje ale záporná). Pokusy budou pokračovat, v současné době jim brání roční doba a značná vzdálenost operátora.

Konečně závěrem uvádíme poznatek pana Hrudy z Ostravy, který byl kdysi inspirován zařízením pana Tabary a své zařízení popsal ve sborníku Výzkum a praktické využití biolokace II. díl, ČSVTS FEL ČVUT Praha 1987. Operátor má před sebou, tj. před virgulí trubičku, či dokonce jen drát, prut apod. dlouhý asi 15 cm, spojený s úhloměrem pro měření sklonu a upevněný na jednoduchém stojánku. Reakce virgule nastane, když drát či trubička směřuje na anomálii. Měřením ze dvou či tri míst, lze trigonometricky vypočítat hloubku anomálie a určit její polohu.

Vysvětlení je i zde obtížné, ba vlastně žádné - aktivnější výzkumníci mají zde tedy možnost se uplatnit. Naději na úspěch a alespoň dílčí řešení mají však jenom ti, kteří se spojí s jinými odborníky, zejména s odborníkem na ultrakrátké vlny.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Médium, č. 9, 1992