Proutkařství a biolokace

Proutkařství je prastará praktika, kdy vrbový proutek, rozvětvený do podoby V nebo Y a držený za konce v rukou proutkaře, reaguje pohybem, vychýlením nebo i otočkou na přítomnost vody v podloží, ale i na rudné žíly, ropu či dutiny.

Proutek, čili virgule, reaguje však jen v rukou zkušených a citlivých lidí a byl používán k hledání pramenů a rudných žil. Tvrdí se, že téměř všechna ložiska rud v Evropě byla objevena proutkaři. Dnes slouží virgule především k hledání vody a tzv. geoaktivních zón. Pokud ovšem někdo používal virgule třeba k hledání pokladů, zmizelých osob, k diagnostikování, nebo neměl potřebné schopnosti a setkal se s neúspěchem, nemůže být takový neúspěch brán jako argument skeptiků proti proutkařství jako takovému, právě tak jako když selže lékař, neznamená to nevěrohodnost medicíny.

V tomto článku chci podat historii a vývoj proutkařství, uvést možnou metodiku a ukázat na hloupé a nevědecké argumenty, kterými někteří rádobyvědci tuto praktiku popírají. Schopnost proutkaření se někdy dost neurčitě nazývá telegnose (poznávání na dálku), nebo radiestézie (citlivost na záření). Tento termín zavedl roku 1930 francouzský kněz Bouly), a ani jeden z těchto termínů neodporuje moderním poznatkům.

Historie

Pomineme nejstarší zprávy a začneme s učeným jezuitou Athanasem Kircherem (1601 - 1680), který vynalezl laternu magiku, zabýval se Orientem i matematikou, ale také proutkařstvím. Byl jeden z prvních, kdo byl přesvědčen, že proutek se nepohybuje sám od sebe, ale silou svalů proutkaře. Doporučoval dát do středu proutku hmotu, která se hledá, například kousek rudy nebo uhlí, či sůl. Stejný názor měl i jiný kněz, Bernard Caesius. Na tehdejší dobu to byl pokrok, když uvážíme, že v roce 1986 Ing. Starman se dotázal devadesáti proutkařů, co si myslí o síle, která pohybuje proutkem; 84 z nich odpovědělo, že je to jiná síla než síla svalů. Ještě kurióznější bylo, že na semináři ve Vlašimi 5. září 1998 vehementně obhajoval tuto myšlenku. Přitom se stačí přesvědčit pomocí vhodného držáku, který by virguli držel místo ruky, že proutek skutečně reaguje podle svalového napětí proutkaře.

Od 17. století, kdy se rozšiřovaly znalosti fyziky, hledala se podstata pohybu virgule. Elektrickou teorii zastával Pierre Thouvenel i abbé Bertholon roku 1783. Opat Vallemont, vlastním jménem Le Lorrain, profesor fyziky, zastával rovněž magnetickou a elektrickou podstatu jevu. Usuzoval tak z reakce proutkaře na kus magnetovce.

Jeho spisek "Okultní fyzika" neboli traktát o kouzelném proutku kritizoval páter Lebrin v pamfletu "Kritika pověrčivých a tajemných styků", které znepokojily lid a zavedly do slepé uličky učence. To bylo na rozhraní 17. a 18. století. Dojemně podobně zní varování jistého profesora DrSc. v Rozhledech matematicko - fyzikálních z roku 1973, kde říká, že proutkařská pověra není jen mařením času na úrovni hledání kamene mudrců nebo elixíru života, ale působí i veliké škody myšlenkově morální, škodí seriózně založenému vědeckému výzkumu (!) a nezřídka vede k velikým národohospodářským ztrátám. Odpůrců bylo ovšem více. Francouzský hvězdář J. Lalande (1732 až 1807) dal se slyšet takto: "Pánové, až dosud jste mluvili o létajících lodích a otáčejících se proutcích, že by jeden myslil, že v takové šílenství věříte."

Nicméně bylo i dost zastánců proutkařství, jako třeba L. Spallanzani (1729-1799), objevitel echolokace netopýrů, který zprvu proutkařskému jevu nevěřil, ale když se mnohokrát přesvědčil o jeho realitě, stal se jeho zastáncem. Podobně i J. W. Goethe (1749-1832) věřil v realitu a užitečnost proutkařství. 

Proutkařstvím se ovšem zabývalo víceméně úspěšně mnoho lidí. Z historie je vhodné připomenout tragický příběh Němky Martiny de Borterot a jejího manžela Jean de Chasseteleta, kteří roku 1620 přijeli do Francie a nabídli králi Ludvíkovi XIII., že vyhledají užitečné rudy a nerosty. Roku 1632 předložili výkaz své činnosti a označili více jak 150 nalezišť rud a uhlí. Čekala je však krutá odměna - byli obviněni z čarodějství a uvězněni. Je také třeba vzpomenout Georga Agricoly, pravým jménem Bauer (1494-1555), který od roku 1527 působil jako důlní prospektor v Jáchymově. Ve svých knihách uvádí, že pro různé kovy jsou vhodné různé druhy proutků. Všiml si také, že na některých místech, kde virgule ukazovala reakci, sníh rychleji taje a tráva nebývá ojíněná, jako by zde ze země vyzařovalo teplo.

Mozaika poznatků z 20. století

Lze říci, že teprve dvacáté století přineslo řadu poznatků, které nakonec pomohly vytvořit teorii proutkařství a poznat optimální podmínky i nežádoucí vlivy. V roce 1905 objevil pomocí virgule hrabě Bulow-Roth-kamp na poděbradském panství prameny, dodnes využívané k léčebným účelům. Vídeňský profesor M. Benedikt byl první, který si všiml, že se kolem proutkaře šíří jakési vlnění, které se odráží od stěn a předmětů. Tento poznatek však spojoval s Reichenbachovou teorií ódického vyzařování. Důležité zjištění udělal mnichovský lékař Dr. Wíist s proutkařem Wimmerem. Potvrdil, že se kolem proutkaře šíří jakési vlnění o vlnové délce 3 až 70 cm (tj. kmitočet 428 MHz až l GHz). Toto vlnění lze vést vlnovody, dutinami, kondenzátory, odráží se od ploch, lze je lámat dřevěnými hranoly, ale také zadržovat tlumivkami. Z dnešního hlediska šlo tedy o kmitočty používané dnes pro FM rozhlas a televizi. Wust však mluvil o magnetoidních kmitech. To bylo v polovině třicátých let.

V době od 15. 8. do 15. 9. 1935 se konal v Lyonu rozsáhlý pokus, který měl ověřit realitu proutkařství. Byla vybrána budova s deseti místnostmi, kam bylo postupně umístěno na misce 850 g stříbrných mincí. Vždy po třech dnech bylo stříbro přenášeno do jiné místnosti. Pokusu se zúčastnilo 86 proutkařů, kteří pracovali s virgulí nebo s pendlem, a každý se desetkrát pokusil detekovat, ve které místnosti se mince nalézají. Ten, komu se to podaří osmkrát za sebou, měl dostat odměnu 100 franků. Proutkaři provedli celkem 860 pokusů, výsledek však žalostně selhal - úspěch byl pouhých deset procent. Zde je nutno zdůraznit, že pokus byl zcela špatně proveden; hlavní omyl je jasný - nelze srovnávat detekci kovů a detekci vody. Kromě toho mince byly v misce zavřené v místnosti. Protože již víme, že vlnění se odráží od ploch, nemohlo tedy interagovat s kovem přes dveře. V přírodě jsou také rudy v podloží. Nelze též srovnávat virguli a pendl.

Za první i druhé světové války používaly obě válčící strany proutkaře; v prvním případě zejména na Balkáně k hledání vody, za druhé světové války, a zejména později ve Vietnamu, k vyhledávání min. Zde byl také použit nový druh virgule, a to drát ve tvaru písmene L, přičemž za kratší stranu byl drát držen kolmo v ruce. Delší konce pak směřovaly dopředu z obou rukou a měly být rovnoběžné. Nad anomálií nebo hledaným předmětem se dráty přiblížily k sobě, nebo se i zkřížily. Zkušení operátoři vystačili s jedním drátem. Vynálezcem této virgule je americký Čech Z. Harvalík.

Od čtyřicátých let prováděl rozsáhlé pokusy dr. Bradna. Za pomoci elektroniku monitoroval vlnění proutkaře až do vzdálenosti 800 metrů. Zaznamenal podobné vlastnosti kmitů jako dr. Wust, až na to, že nalezl kmitočet kolem 66 MHz. To však není v rozporu, neboť, jak se zjistilo, kmity nemají stálý kmitočet a uplatňují se i harmonické kmity. Dr. Bradna svůj výzkum logicky spojil s léčitelstvím, totiž s tzv. energomyotransferem. Pracující nebo stažený sval totiž vydává jakýsi balík kmitočtů, které se odrazí od anomálie zpět k proutkaři a vybudí jeho nervový systém. Podobně ale aktivuje energie svalu jiný blízký podobný sval, a to je podstatou léčitelství. Není to žádný magický jev, ale fakt, s kterým se setkal již L. Galvani (1737-1798) při pokusech se žabími stehýnky. Přenosem svalové energie se na přelomu 19. a 20. století zabýval i ruský fyziolog Sečenov a švédský lékař Alrutz. Dr. Bradna navrhl také úspěšnou skupinovou rehabilitaci cvičením. Nemocná ruka či noha se v přítomnosti zdravých končetin spolucvičenců mnohem rychleji uzdravuje.

V roce 1955 vydal ve východním Německu MUDr. O. Prokop (který uprchl ze západního Německa) knihu Wunschelrute, Erdstrahlen und Wissenschaft, kde proutkařství vehementně rozmetává jako pověru a nesmysl. Dospívá sice ke zjištění, že proutkař podvědomě ovlivňuje pohyb proutku, ale na základě jakési zkušenosti, že voda je tam, kde je tráva zelenější, na dně údolí apod. To však není pravda, neboť reakce je zcela spontánní, a jak bylo na začátku uvedeno, efekt je tak působivý, že většina proutkařů věřila v přímý vliv vnější síly. Je ovšem pravda, že pohyb proutku lze zfalšovat a usuzovat pseudologicky na vodu, ale to se pozná z negativních výsledků. Ostatně zfalšovat lze většinu věcí a jevů.

Mám v archivu záznam dvou omylů, které mi vyprávěli dva redaktoři. V jednom případě někde na Říčansku si dal chatař kopat studnu na místě, které mu označil proutkař. Voda však nebyla nikde. Ve dvaceti metrech však narazili na křemennou žílu! Proutkař sice detekoval anomálii, nedokázal však určit, zda jde o vodu. Druhý případ se udal u chalupy v Jizerských horách. Chalupář využil přítomnosti geofyziků a dal si určit možný pramen vody. Geofyzik mu magnetometrem určil místo, ale když zde chalupář kopal, nalezl starou železnou postel. Magnetometr nelhal... Oba příklady dokazují, že ke správné detekci je třeba také hodně zkušeností.

Pokusy, které se nevyvedly

O jednom takovém velkolepém pokusu v Lyonu už jsme se zmínili a vysvětlili si, proč musel být neúspěšný. Bylo to ovšem v roce 1935, kdy o proutkaření byly jen nepatrné a protichůdné znalosti. Nicméně i tehdy bylo možno z pokusů vyloučit osoby, které předstíraly či přeceňovaly své schopnosti, a bylo možno zajistit naprosto stejné podmínky pokusů. Občas se vyskytnou jedinci často považovaní za vědce, kteří se domnívají, že právě oni ťuknou hřebík na hlavičku a problém vyřeší. Zavádějí pak do svých pokusů podmínky, které naopak vnášejí do pokusu neurčitost, zmatek, rušení apod. Vezměme si například dvojitý slepý pokus, který má zaručit, že proutkař nebude ovlivňován člověkem, který ho zavádí do terénu. Znamená to tedy, že ani tento člověk nesmí vědět o anomálii. Proutkař, který je však dlouho voděn "slepým" terénem, se unaví, ztratí pozornost a výsledek může být negativní. Pokus lze řešit tak, že proutkař jde před zavádějícím člověkem, aniž by na něho viděl. Pakliže to skeptikům nevyhovuje, potom by zřejmě museli předpokládat telepatii, kterou však - jak je známo - také neuznávají.

Pod vedením dr. Pekárka, údajně ale na návrh proutkaře, byly v květnu 1989 do písečné pláže Máchova jezera umístěny skrytě mosazné tyče. Proutkař našel tyče v 50 procentech pokusů, což je rovno nulové úspěšnosti. Tímto způsobem by však mohl mosazné tyče detekovat jenom jasnovidec. Tyče byly totiž uloženy na zvodněnci, tj. na písku pláže, pod kterým byla voda. Jak naznačuje břehový efekt, reakce proutku se projevuje při styku dvou materiálů nebo prostředí rozdílných vlastností; zde ovšem styk kovu s pískem nebo s vodou k vyvolání reakce zdaleka nestačí. Pokud sám proutkař navrhl takový pokus, je to jeho vina, nicméně nemůžeme odmítat proutkařství jako takové. Možná že se ale dr. Pekárkovi právě takoví pólo vzdělanci hodí, protože jde přece o to, aby pokus selhal.

Podívejme se nyní k sousedům do Německa. Po různých diskusích byly koncem osmdesátých let provedeny pokusy s mnoha osobami, které byly vybrány po předběžných testech možné úspěšnosti. Účastníci pokusů byli do terénu voženi oklikami a museli mít tmavé brýle. Byli také nuceni chodit jakousi pojízdnou chodbou 10 m dlouhou a 1,5 metru širokou. Měly tak být vyloučeny sluchové i vizuální informace. Celý výzkum byl tak nesmírně zkomplikován a výsledkem bylo oznámení, že jen někteří proutkaři mají schopnost nalézt vodu, a to ne vždy spolehlivě. Podrobnosti celého monstrózního pokusu jsou uvedeny ve sborníku Geopatogenní zóny 1990.

Jako malou zajímavost lze uvést, že před léty jeden náš mladý elektroinženýr v domnění, že virguli přímo ovládají vnější síly, pustil do vrbového proutku jak vysokofrekvenční proud, tak proud stejnosměrný. V prvém případě mu proutek vyschl, ve druhém případě zuhelnatěl a kouřil. Leč nepohyboval se. To opět dokládá, že virgule není problém fyziky, ale biofyziky.

Druhy virgulí

Nejjednodušší je virgule zhotovená z rozvětveného vrbového proutku ve tvaru V. Protože se dost těžko opatří proutek s oběma větvemi přibližně stejnými, lze pevně svázat dva rovné proutky. V obou případech se pak uchopí za konce a vytočí se dle obrázku, který ukazuje nejčastější držení nadhmatem. Lze ovšem držet konce i podhmatem a pak ovšem svírají s osou mnohem menší úhel a také svalové pnutí je nižší. Držení pod- nebo nadhmatem je třeba vyzkoušet, co lépe vyhovuje. Virgule je držena ve vodorovné poloze, nebo zvednuta v úhlu asi 45°. Proutkař má lokty u těla, ale nikoliv těsně, a musí vyvinout určité svalové napětí. Toto svalové napětí lze také měřit tensometry. Proutkař pak zvolna kráčí terénem a nesmí na nic myslet, nejvýše jen na vodu, ale bez vztahu k okolí. Nad anomálií by měla nastat zcela spontánní reakce. Ta se ovšem objeví jen u citlivých nebo zacvičených lidí, kterých může být až 50 procent. Schopnosti reagovat jsou vrozené, lze je však zesílit vhodnou technikou a nacvičit. Pokusy konáme na skloněných loučkách u vody, při přechodu přes menší most. Kontrolu může provést známý proutkař, jak ukážeme později, nebo my sami pomocí rádia.

Na obrázku máme další typy virguli, a to v podobě písmene V, písmene omega, smyčky, pružiny a zvláštní druh, tzv. L dráty. Zatímco tři první typy reagují podobně, spirála (získaná například z mechanismu rolety nebo z kalendáře) se nad zónou začne vlnit. L dráty jsou drženy za kratší konce kolmo v nikách a jejich delší konce mají být rovnoběžné. Nad anomálií jdou dráty k sobě, případně se kříží, nebo mohou jít i od sebe. L dráty jsou značně citlivé, takže reagují i méně zdatným proutkařům. Jejich citlivost lze zvýšit uložením do jednoduchých ložisek. Velká citlivost má však i nevýhodu v tom, že jejich pohyb může být ovlivněn větrem a rychlejší chůzí v nerovném terénu. Při pokusech i detekci je nutné vyloučit veškerou autosugesci a logiku. Signál buď přijde sám, nebo nepřijde. Důležitou roli hraje provedení virgule. Vrbový proutek se dnes běžně nahrazuje ocelovým drátem o tloušťce l až 1,5 mm a koncovky, které drží ruce, musí být zesíleny trubičkou o průměru 4 až 5 mm, protože udržení tenkého drátu v určité poloze vyžaduje tlak, který by značně snižoval vlastní reakci. Povrch trubičky je pak dostatečně veliký, aby byla udržena stabilita s nejmenším úsilím. Také délka virgule hraje určitou roli. Je vhodné si vyzkoušet délku například 25 a 35 cm. Zdá se, že lépe reaguje kratší virgule. Zkoušky můžeme dělat i s detekcí kovů, které nám pomocník ukryje nebo zakope na nám neznámém místě. Na láhev s vodou však virgule nereaguje! Kovovou virguli tvaru V lze také silně zmenšit a držet ji svisle mezi palcem a ukazovákem pravé ruky a použít ji k témuž účelu jako v předchozím případě. Tuto tzv. vlaštovku používají rádi léčitelé k diagnostikování.

Indukce a inhibice

V pouhé přítomnosti dobrého proutkaře nabývá i neproutkař nebo slabý proutkař silných schopností. Není ani třeba, aby se oba nějak dotýkali. Jevu říkáme indukce a u slabého proutkaře přetrvává 2 až 3 dny. Naproti tomu stačí přítomnost skeptické nebo nepřející osoby, aby reakce proutkaře byla slabá nebo zcela selhala. To je tzv. inhibice. Oba jevy byly bezpečně prokázány a dokazují, že se kolem osob šíří jakési energetické, pravděpodobně elektromagnetické pole. Někteří proutkaři předvádějí přenesení proutkařských schopností na druhou osobu tak, že se postaví vedle sebe a spojí vnitřní ruce. Vnějšíma rukama pak uchopí každý za konec větší virguli a jdou terénem. Když nastane reakce, vnitřní ruce rozpojí a v ten okamžik reakce ustane. Objeví se však opět při spojení. Snaží-li se neproutkař otáčení virgule odporovat, zpravidla tomu nezabrání a v případě vrbového prutu může dojít až ke svléknutí kůry. Bylo by vhodné mezi spojení vnitřních rukou zkusit cívky o různé indukčnosti, kondenzátory či diodu, a sledovat, jaký to má účinek.

Co je pendl

Pendl neboli siderické kyvadélko je kónus z kovu, umělé hmoty, dřeva či keramiky, zavěšený na niti dlouhé 15 až 30 cm, jejíž konec je držen mezi palcem a ukazovákem pravé ruky. Za normálních okolností vykonává pendl malé neurčité pohyby, většinou malé kružnice. Nad anomálií se roztočí, nebo vytvoří elipsy. I zde je pohyb způsoben tzv. ideomotorickými pohyby ruky, řízené však nervovým systémem. Pohyb pendlu je také značně ovlivněn autosugesci - stačí si představit kruh a pendl jej začne opisovat. Kromě toho je pendl citlivý na vítr a nelze jej používat v chůzi. Slouží k upřesnění detekce. Zkoušky můžeme provádět třeba na stole, kde jsou zakryty například magnety, klíče, miska s vodou apod. Pak je třeba, aby pendl byl z nemagnetického materiálu. Změnou délky nitě lze reakci pendlu do jisté míry ladit.

Jak určujeme hloubku pramene

Ta se určuje trojúhelníkovým nebo také Bishopovým pravidlem. Zaznamenáme totiž reakci virgule i z protilehlé strany. Poloviční vzdálenost obou začátků reakce udává přibližnou hloubku pramene či anomálie. V případě, že jsou v hloubce kameny, je voda o něco hlouběji. Snadno si představíme, že příslušné úhly jsou 45°. Nepřekvapuje pak, že S. Hruda z Ostravy vypracoval trigonometrickou metodu, kde k vyvolání reakce stačí pouhý drát nebo trubička při určitém sklonu. Podrobnosti jsou ve sborníku ČSVTS FEL ČVUT 1987 Výzkum a praktické využití biolokace. Situujeme-li virguli svisle mezi ukazováky obou rukou, potom se vrcholem (špičkou) natáčí proti směru podzemní proudící vody. Na malém přítoku šáreckého potoka v západní části Šárky bylo na dřevěné lávce ověřeno, že když voda teče vpravo, jde virgule nahoru a L dráty k sobě. Teče-li voda vlevo, jde virgule dolů a L dráty od sebe. Bylo zde také zjištěno, že sůl nasypaná asi 10 m proti proudu zvýšila reakci virgule.

Jaká je tedy podstata proutkařského jevu?

Shrneme-li a vyhodnotíme-li poznatky, jejichž část jsem uvedl, vyplývá z nich, že proutkař kolem sebe šíří elektromagnetické pole vysokých frekvencí řádu mega a giga herzů. Nejde o nějaký jediný výrazný kmitočet, ale o jakýsi balík kmitočtů, který vzniká svalovou tenzí a který lze dosti snadno dokázat elektronickými přístroji a zobrazit na obrazovce. Když tento kmitočet narazí na rozhraní dvou hmot o rozdílných fyzikálních vlastnostech, odráží se zpět a vybudí nervový systém proutkaře a svalovou křeč, která se projeví v pohybu proutku. Dobrý proutkař citlivý na různé kmitočty tak může reagovat na síťový rozvod, elektrické náboje nebo i na infrazvuk, který vydává proudící voda. Citlivost a detekce může být rušena řadou vlivů, nejen nepříjemnými osobami, ale i nadbytkem kovů, vody, rosou, bouřkou a také slunečním svitem mezi 11-15. hodinou. Proutkař také nemá mít u sebe kovové předměty a oděv z umělých hmot.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Fantastická fakta č.4, roč. 1999