18. září 1993 jsem na přednášce ve Vlašimi kritizoval nízkou odbornou úroveň řady publikací o léčitelství, psychotronice a příbuzných odvětvích. To se týká i řady časopisů, které uveřejňují články paranoiků a nedouků, což zde v rámci tolerance nebudu rozebírat; uvedu je tolik, že je zde sneseno mnoho nesmyslů, fantasmagorií a jednoznačných absurdit. Na konci přednášky jsem ale vyzvedl dvě knihy, které mají společné to, že pocházejí z poloviny 19. století, kdy věda byla ještě v plenkách. Přesto podávají informace, které jsou dnešní vědě velmi blízké.
Jednou z nich je Kniha duchů od Allan Kardeca (Nathajoga, Bratislava 1992). I když název je poněkud odpudivý a řadu tvrzení je nutno brát s rezervou právě tak jako otázku jak byla tato tvrzení získána, je velmi zajímavá otázka č. 42: Existuje ve vesmíru absolutní prázdnota? Odpověď zní: Ne, nic není prázdné. To, co vy považujete za prázdno, je vyplněno hmotou, která uniká vašim smyslům a prostředkům. To naprosto odpovídá pojetí Dirakova vakua, když tvrdí, že vakuum není prostor kde nic není, ale je vyplněn zápornou energií, kterou nelze dokázat a to, co pozoruje,e je jen nadbytek částic, které podle Pauliho principu se nevešly na „oběžné“ dráhy (viz Od magie k biotronice, str. 59).
My se však budeme zabývat druhou knihou, a to Ódickými listy od K. Reichenbacha. Ten se narodil 12.2.1788 ve Stuttgartu. Od roku 1821 se ujal správy železáren v Blansku u Brna, kde zavedl tehdy nejmodernější výrobní metody, podnik oddlužil a zhotovil první geologickou mapu Blanska a okolí. V Blansku se také zabývat suchou destilací dřeva a objevil parafín a kreosot. Zasloužil se o výstavbu cukrovaru v Rájci. Když 15.11.1835 dopadl do okolí Blanska meteorit, začal se zajímat i o meteority. Pro neshody s majitelem železáren Salmem odešel r. 1840 z Blanska, zakoupil si v Rakousku zámek Reisenberg, kde začal za pomoci citlivých osob provádět své výzkumy ódu, energii která je vlastní nejen organizmům, ale i kovům a anorganickým materiálům.
Ódické listy shrnují jeho poznatky téměř až do jeho smrti v r. 1869. Z dnešního vědeckého hlediska jsou Reichenbachovy fenomény velmi slabou, ale reálnou luminiscencí (světélkováním), způsobenou předchozím ozářením světlem, třením, drcením krystalů (triboluminiscence), elektrizací, ionizací, zvukem (sonoluminiscence), chemickými reakcemi (chemiluminiscence) atd. Zjednodušeně řečeno, většina fyzikálních a chemických reakcí je provázena emisí světla (fotonů), které je velmi slabé, takže je spatří jen citlivé osoby a to ještě po delší adaptaci očí na tmu, nebo spadá do neviditelné ultrafialové oblasti. Kdo se chce dovědět víc, musí v odborné knihovně vyhledat knihu K. Pátka Luminiscence (SNTL Praha 1962).
Tvrdí se, že na objev ódu byl upozorněn jedním dělníkem v továrně, který mu sdělil, že v jednom koutu cosi svítí. Byl to silný magnet, ovšem ten dělník byl silný tzv. citlivec; naprosté většině lidí takové záření uniká. Reichenbach také sám toto záření neviděl, ale používal citlivých lidí, které ovšem kontroloval. Termín ód odvodil Reichenbach od starogermánského boha Wodana či Odina, jehož síla měla vše pronikat.
Jedním z poznatků bylo že většina lidí má v oblibě modrou barvu. Malý mikroprůzkum, který provedl autor tohoto článku ukázal, že ze třiceti lidí dávalo přednost modré barvě 18 lidí, tj. 60 %, barvě zelené jen 6 lidí a oranžové 3 lidi. Další pokusy s citlivci vedly ke zjištění, že po adaptaci oka na tmu vyzařuje hrot horského křišťálu a severní pól magnetu modré světlo, které je velmi příjemné. Naproti tomu jižní pól magnetu a spodek krystalu zářil oranžově a vyvolával nepříjemný pocit. Podobné pocity zaznamenal, když senzibil postupně vkládal skleněnou tyčinku do slunečního spektra. Zajímavé jsou pokusy s vodou. Modré paprsky ze slunečního spektra, ale i z hrotu krystalu nebo severního pólu magnetu působí na vodu tak, ze jí udílejí příjemnou chuť, naopak paprsky oranžové způsobí, že voda chutná odporně. Dnes by bylo možno takové vody zhodnotit citlivým pH metrem – bohužel autor tohoto článku již jej nemá k dispozici, indikátorové papírky jsou málo citlivé a ochutnávání vody problematické. Přesto je jasné, že červené a tepelné paprsky způsobují pohyb molekul, kdežto modré a fialové zasahují elektronové obaly a rozdíly v působení jsou evidentní.
Pátráme-li po podstatě záření, pak jde zřejmě o záření molekul vzduchu a pan Reichenbach se mýlí, když mluví o kosmické energii, o ódu. Z literatury o vakuové technice se můžeme dovědět, že v trubici, kde je téměř vyčerpán vzduch, září katoda modravě a anoda žlutě, což je způsobeno dusíkem. Kyslík u obou elektrod září žlutavě. Ale protože je přítomen 21 % ve vzduchu, převládne záření dusíku. Z toho můžeme usuzovat, že záření u pólů magnetu, ale i u hrotu krystalu je způsobeno vlivem silového pole (magnetu či elektrického náboje) na molekuly vzduchu. Za normálního tlaku je však toto záření nepatrné a bylo by záhodno zjistit jak se jeví magnet citlivci ve vakuu.
Důležitý byl poznatek, že pravá část těla svítí modravě, levá žlutočerveně a jeví tedy polaritu. Silně září konečky prstů a oči (EMT a PEER efekt). Podáváme si pravou ruku, protože je to podvědomě příjemné. Když Reichenbach zjistil, že znějící zvony také září (sonoluminiscence), postavil pod kovový zvon sklenici s vodou a zvon úderem rozezvučel. Voda pak chutnala citlivcům velmi svěže. Naopak když do vody vnořil skleněnou trubici, kterou na druhém konci třel kamenem, trubice i voda se rozzářila, ale chutnala naopak hořce, protože zde působil ód opačné oranžové polarity. Voda zářila i když proudila skleněnou trubicí nebo když se s ní v lahvi třepalo. To vše výborně souhlasí s novými poznatky, že totiž vodu lze aktivovat ultrazvukem, ale i silným třepáním, což lze zjistit kaolinovým testem (suspenze kaolinu se usazuje rychleji).
Reichebach také prováděl reakci proutkaře a přisoudil ji také ódu. Dne víme, že i mírně proudící voda v podloží vydává infrazvuk a gravitační tlak způsobuje změny v agregaci molekul vody. To je spojeno s mírnými změnami energie a není divu, že je to provázeno i slabou emisí světla. Další návaznost na moderní chemii můžeme vidět v pokusu, kdy citlivec drží v ruce lahvičku se sirným prachem, má pocit chladný a příjemný. Podobně jako draslík působí sodík, rtuť, měď, prostě kovy, zatímco jako síra působí i nekovový jód, fosfor, telur či arzen. Kovy jsou elektropozitivní, protože při elektrolýze se vylučují na katodě (ta je přitahuje), zatímco nekovy jsou elektronegativní a jsou přitahovány anodou. Kovy také ve tmě září senzibilovi červeně, některé však bíle, modravě až zeleně, síra pak modře jako severní pól magnetu, ale jiné nekovy zářily červeně jako kovy a zajímavé je, že to byly nekovy částečně elektricky vodivé, jako uhlík, arzen a selen.
Reichenbach také za pomoci citlivců zjistil, že „strašidla“, svítící sloupy nad čerstvými hroby, nejsou odcházející dušičky, ale produkty hnití rozkládajících se těl, tedy něco jako svítící ztrouchnivělé dřevo. V některých úsudcích se Reichenbach sice trochu mýlí, ale uvážíme-li, že tyto pokusy pocházejí z poloviny 19. století, potom se mu musím obdivovat a dát ho za příklad mnohým dnešním pisálkům, kteří se ohánějí psychotronikou, nuklidy, „vymazávají“ geopatogenní zóny rukou atd., aniž by měli základy přírodních věd.
Nechceme čtenáře vybízet k opakování těchto pokusů, protože by byli zřejmě zklamáni. Nicméně v některých případech je záření pozorovatelné, například v naprosté tmě můžeme pozorovat záření při drcení cukru. Možná že uvidíte i záření když slijete kyselinu a louh. Známé je zelenavé svícení bílého fosforu způsobené oxidací. Silné modré světlo také emituje chemická reakce hydrazinu kyseliny aminoftálové v alkalickém prostředí peroxidem vodíku za katalýzy hemoglobinu (krve) nebo trietanolového komplexu trojmocného kobaltu. V každém případě by si Reichenbachovy fenomény zasloužily nového výzkumu moderními prostředky.
Ing.Věnceslav Patrovský,CSc.
1993