Ódické listy (Karl von Reichenbach, vydal Anomal 1992,132 stran)

Tato útlá knížka pochází z výzkumů Karla Reichenbacha (1788-1869), rakouského chemika a továrníka, které prováděl od poloviny minulého století s řadou lidí i květin, či anorganických materiálů u nich objevil a prokazoval slabé záření, které nazval Ód a to podle starogermánského boha Wodana, později nazývaného Odan. Tvrdí se, že k objevu přispěl jakýsi dělník, který Reichenbachovi sdělil, že mu kdysi v koutě továrny cosi září. Byl to velký magnet. Vzhledem k tomu, že v té době magnety nevynikaly nijak intenzitou a vzhledem k tomu, že i dnes v pólech velmi silného magnetu normální lidi nic nevidí, musel být onen dělník, sensitiv, citlivec. Tvrdí se, že ani sám Reichenbach nikdy takové záření neviděl, že se vždy spoléhal na pozorování citlivců. 

Ódické listy vycházely nejprve v augsburském časopise „Algemeine Zeitung", kde měly být výzvou německým vědcům. Ódické listy byly pak vydány knižně a brzy byly rozebrány. Reichenbachovi se ovšem dostalo i četné kritiky. Například Liebig (chemik, který zavedl umělá hnojiva) ztotožnil senzibily s nemocnými a proto jejich pozorování nelze brát vážně. Reichenbach ovšem oponuje, že šlo vždy o lidi zdravé a proto nelze Ód ztotožňovat ani s Mesmerovým animálním magnetismem. Vydané Ódické listy obsahují 16 kapitol (listů), kde postupně seznamují čtenáře s pozorováním na krystalech, vlivem slunečního a měsíčního záření, ódickou vodou, magnetismem, zářením rostlin, zvířat a člověka s vazbou na zvuk, elektřinu a teplo, přenášením ódu na vodu a pevná tělesa, polaritou atd. Protože Reichenbach byl vzdělán v přírodních vědách, nenacházíme v textu to, co bychom mohli označit za fantasmagorii nebo spekulaci, ale téměř vše je podloženo zkušeností a pokusy. Je třeba ovšem uvážit, že se tak děje na úrovni vědy poloviny 19. století, takže dnes je nutno ledacos vyjádřit nebo pojmout trochu jinak. Tak třeba tvrdí, že většina lidí má odpor ke žluté barvě, ale snad nikdo nemá odpor k barvě modré. Žlutá barva vzbuzuje pocit tepla, protože připomíná oheň a slunce a nemá ji rád asi jen ten, kdo se ohně spálil. Tvrdí, že voda, která byla vystavena modrému světlu nebo odraženému světlu chutná příjemně, naopak voda vystavená světlu žlutočervenému nebo procházejícímu světlu chutná vlažně a zatrpkle. Podobně působí-li na vodu severní pól magnetu je voda chladná a osvěžující, voda od jižního pólu je vlažná a odporná. Citlivec také vidí u severního pólu modrý a u jižního pólu žlutočervený plamen. Tyto plameny se tříští a odchylují fouknutím právě tak jako plamen svíčky a jde tedy o hmotnou substanci. Z toho tedy vyplývá jakási polarita a látky zářící žlutočerveně jsou vlažné až odporné, ty co
vyzařují modře jsou záporné a osvěžující. 

Není vyloučeno, že tato tvrzení měla vliv na to, že dodnes se kladný pól označuje červeně a záporný modře. Také je známo, že kladné ionty působí neutrálně nebo špatně, záporné ionty působí na organismy příznivě. (viz např. Tichý, Tichá: Amat. rádio č. 4 a 5/80, str. 136 a 183). Proutkaře může nesmírně zajímat, že Reichenbach zjistil, že tekoucí voda vydává záření, mechanická energie se mění na zářivou (zvukovou), což může přispět k vysvětlení proutkařského fenoménu. Že tající led a voda z něho odstátá vydávají infrazvuk, dokázal v Rusku Smirnov a v únoru 1991 se to povedlo autorovi t. čl. U člověka svítí pravá ruka a pravá polovina těla modravě, levá ruka naopak červenavě, v případě nemoci dochází ke změnám, barvy temní. 

Reichenbachovo záření je třeba striktně odlišit od tzv. barevného vidění některých osob, které se údajně dostavuje i za rozptýleného denního světla či v přítmí a kde jde patrně o zrakovou iluzi nebo o jakousi fluorescenci, tj. sekundární záření vyvolané právě denním světlem, což lze přirovnat k zářivým reklamním barvám. Zviditelnění Reichenbachových fenoménů je možné teprve po delším pobytu v naprosté tmě, kdy se oko adaptovalo na .tmu. Ve tmě totiž přebírají citlivost oka tzv. tyčinky, které však nejsou citlivé na barvy, ale jen na odstíny šedi. Sám K. Weifurter v jedné své knize píše, že při reprodukci Reichenbachových jevů je třeba být v naprosté tmě nejméně dvě hodiny a že lidi s nimiž konal pokusy viděli nakonec jen mlhavé opary, ale ne barvy. Z osobní zkušenosti vím, že když vypneme ve tmě televizor, že obrazovka ještě chvíli slabě září a její svit je nejlépe patrný, když je po naší straně, kdy světlo dopadne na jinou část sítnice. Kromě toho na citlivost oka má bezpochyby vliv roztažení zornice, které je u dětí značné, zatímco u starších lidí nepatrné, ale zornici je možno roztáhnout atropinem. Děti a atropinem dotované oči by tedy mohly ve tmě vidět podstatně lépe. Knížku doporučujeme ke koupi (J. Bílek, Příčná 8, 110 00 Praha 1), protože obsahuje mnoho konkrétních údajů a pokusů, které by stálo za to ověřit moderními metodami, například fotonásobičem, videokamerou, změny ve vodě vlivem na rostliny a změnu pH (kyselosti) pH metrem, fotograficky, atd. Reichenba-chovy fenomény jsou reálné a z hlediska dnešní vědy odpovídají slabé luminiscenci různého druhu (fotolu-miniscence, elektroluminiscénce, tribo-, sono, -chemo aj.). V tomto směru doporučuji, aby si vážnější zájemce vypůjčil z technické knihovny knihu K. Pátka: Luminiscence, SNTL Praha 1962. Ti, kdo stále touží „něco dělat", mají zde široké pole výzkumu, který dodneška je silně zanedbaný. 

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Médium č.8, 1992