Mylné cesty k psychické energii

Kdosi kdysi dávno rozdělil svět na psychický, který je reprezentován naším myšlením, pocity, představami, sny apod., a na svět kolem nás, svět který lze dobře vnímat smysly a který lze ohmatat a který je znám jako svět fyzikální. Nicméně již Platon měl prý říci, že ti lidé, kteří si myslí, že existuje jen to, co mohou ohmatávat, jsou velmi neosvícení. Rozdělení světa bylo později v různých odstínech dovedeno většinou k názoru, že co je psychické, je subjektivní, nefyzikální, neskutečné, a od toho je jen krůček k označení, že je to nevědecké a nesmyslné. Uvážíme-li např. existenci různých záření, víme, že Platon měl zcela pravdu. Otázka živé hmoty, duše, myšlení apod. zajímala ovšem filozofy, theology, lékaře i vědce odedávna, ale dodnes o tom nevíme skoro nic. Různí badatelé za posledních 250 let dospěli k názoru, že především člověk má cosi jako životní a psychickou energii, a to zejména proto, že určití lidé vykazovali zvláštní vlastnosti, ať již to byla jasnovidnost, proutkařství, vidění na dálku - telepatie, schopnost bezdotykově hýbat předměty - telekineze, léčit atd. To byty silné argumenty pro existenci zvláštní psychické síly, a tak mnoho badatelů se pustilo do jejího hledání, zkoumání a měření, mezi nimi i známý fyzik a chemik W. Crookes. Nebudeme tyto jevy zde popisovat, ani diskutovat. Jejich realita byla nesčíslněkráte prokázána (i když bereme v úvahu některé podvody a omyly) a nám jde nyní jen o to, co vlastně ta řada badatelů skutečně prokázala či neprokázala. Předem prozradíme čtenáři, že většinou vše bylo trochu jinak, než se myslelo, a v řadě jevů to byla elektřina a teplo, které se uplatnily, nikoliv však psychická energie. 

Začneme s F. A. Mesmerem (1733-1815), vídeňským lékařem, který zprvu léčil magnety a později tahy rukou. S dnešního hlediska to byla směs hypnózy, psychoterapie a bioterapie. Léčivé účinky byly dosaženy vznikem elektrických nábojů a tzv. energomyotransferem, což prokázal počátkem našeho století Heydweiler, Sečenov, Altruz a u nás ve čtyřicátých letech Bradna. Uvážíme-li, že existují elektrické ryby, a vezmeme-li v úvahu i Galvaniho pokusy koncem 18. století, nejde tedy o žádnou magii, psychično či nadpřirozeno. V dnešní době k biologické elektrizaci těla přistupuje i elektrizace otěrem o prádlo ze syntetických látek, zejména nylonu. Změna elektrického odporu kůže vlivem emocí a stresu byla objevena také na přelomu století (Veraguth, Muller, Féré) a ve třicátých letech využita v tzv. detektorech lži. Bohužel řada svérázných badatelů, kteří zejména v západních zemích zpropagovali tzv. Kirlianovu elektrografii, nevěděla, že i tato metoda je založena na tomto jevu, a i u nás se objevily články na toto téma s nadpisy jako "Fotografie duše", "Psychická energie dokázána" atd. Ve skutečnosti jde však o koronový výboj z končetin, který je ovlivněn změnou elektrické vodivosti, a ta závisí na biofyzikálním stavu organismu. Zařízení vyžaduje zdroj vysokého napětí, temnou komoru, má nepříjemnou manipulaci, přičemž poskytuje sotva pět rozlišitelných druhů korony. Příslušné stavy lze pak poznat i bez přístroje, např. únavu, opilost, relaxaci aj. Naproti tomu lze změny elektrického odporu kůže sledovat velmi jednoduchým přístrojem (je popsán např. v Amatér, rádiu č. 7/78 str. 271) a napojit i na zapisovač. 

Další omyl s elektřinou se povedl ve čtyřicátých letech rakouskému lékaři W. Reichovi. Ten předpokládal, že se uvolňuje jakási organická energie při orgasmu, ale později zjistil, že tuto energii vysílá i neživá příroda, Slunce, Měsíc atd. Nazval tuto energii orgon. Byl si vědom její podobnosti se statickou elektřinou, ale existenci této elektřiny popřel, prohlásil ji za orgon a elektroskop orgonoskopem. Reich uprchl před nacisty do Norska a pak do USA. Tam se však dostal pro nedovolenou lékařskou činnost do vězení, kde r. 1957 umřel. Reich "vynalezl" rozhaněč mraků a přivolávač deště a hlavně tzv. orgonový akumulátor. Byla to kovová skříň obalená izolantem a pak následovala další kovová fólie a izolant, což se mohlo několikrát opakovat, ale izolant musel být vždy vnější vrstvou. Uvnitř takové skříně se vlivem nahromaděného orgonu měly dít podivuhodné věci - záblesky, uzdravování pacientů, urychlení klíčení semen a dokonce prý i jaderná reakce. Toto zařízení však bylo jen jakýmsi neúplným kondenzátorem. Zvýšení teploty uvnitř až o 2 °C připisoval Reich mylně orgonu - ve skutečnosti vyšší teplota byla způsobena tím, že vnitřek nebyl ochlazován prouděním vzduchu. Reich byl šarlatánem v nejhlubším slova smyslu, ale přesto dodnes je občas na Západě uváděn jako mučedník vědy. 

Poměrně nejsolidnějším badatelem byl v polovině minulého století chemik K. Reichenbach, který zjistil, že velmi mnoho anorganických, organických i živých látek vysílá ve tmě slabé záření, které podle severského boha Odina nazval Od. Nejvýznačnější záření jevilo lidské tělo, a to zpravidla pravá ruka a strana modře, levá oranžově, podobně póly magnetů. Také znějící zvon zářil, čerstvá zelenina, horský křišťál, květy atd. Záře byla pozorována i nad čerstvými hroby vídeňského hřbitova. K Reichenbachově cti budiž připomenuto, že věděl, že jde o záření hnilobných produktů a nikoliv o duše zemřelých. S dnešního hlediska jsou Reichenbachovy fenomény různé druhy slabé luminiscence a zasloužily by nového prozkoumání (viz Rozhl. m. f. č. 8 82/83 str. 341). Reichenbachův ód byl později zaměněn za tzv. auru, která má obklopovat lidské tělo. Ve dvacátých letech našeho století dr. Kilner v londýnské nemocnici sv. Tomáše zhotovil brýle, jimiž bylo možno údajně tuto auru vidět za denního světla proti tmavému pozadí. Brýle obsahovaly jako světelný filtr roztok dicyaninu v triethanolaminu. Teprve v šedesátých letech anglický elektronik Elinson a německý fyzik Hartmann poukázali na to, že tyto brýle propouštějí jen malou část červeného a fialového světla, které mají značně odlišnou disperzi, a předměty jimi pozorované mají dvojí obrys. To ovšem není žádná aura, neboť jev lze pozorovat i na bustě a na neživých předmětech. Čtenáři si mohou udělat podobný pokus, když se podívají tmavě modrým kobaltovým sklem na žárovku - její vlákno bude mít červený a modrý obrys. Tytéž dvojité obrysy se objeví, když mezi žárovku a oko s filtrem dáme prst, hřebík či tužku. U tohoto jevu lze vyvolat i tzv. aftereffect - v podstatě vidění doplňkové barvy - opět tedy badatelský omyl z neznalosti optiky. Pěkným důkazem tzv. elektrokineze je pokus popsaný Adamenkem: Desku z PVC nebo polystyrénu zelektrizujeme třením suchou rukou a vhodíme na ni ping-pongový míček, který byl natřen stříbřenkou nebo učiněn pólo vodivým tuhou. Po přiblížení prstu míček utíká a v suchém vzduchu lze tyto pohyby provádět hodně dlouho.

Přicházíme nyní k omylům, kdy za psychickou energii bylo považováno teplo, nebo tepelné proudění. Doc. Julius Krmešský (viz Rozhl. m. f. 86/87 str. 28) dokazoval "neznámé psychické pole" vlivem osob na lehce pohyblivé soustavy, např. na malém plavidlu, katamaránku s kulatým terčíkem. Při pohledu na terčík se katamaran začal pohybovat po vodě k sedící osobě. Bohužel důkladné pokusy, které již r. 1973 provedl autor tohoto článku, však ukázaly, že zde jde o mikroproudění, způsobené teplem lidského těla (viz Mladý svět č. 37/73). Teplý vzduch stoupá nahoru a tím vzniká "mikrovítr" k osobě. O tom se můžeme přesvědčit zapálenou svíčkou nebo tím, že nádobku s katamaránkem vložíme do větší sklenice. V posledním případě pohyb téměř ustane. 

Podobného omylu se dopustil dotyčný docent, když posuzoval (s ing. Drbalem) v jednom krátkém filmu podobné pokusy R. Pavlity. Na důkaz, že se systém neotáčí teplem z lidského těla, dali k zařízení skleničku vody a teploměrem ukázali, že má 37°C. Nic se nedělo, a tedy prý teplo zde nepůsobí. Bohužel dotyční zaměnili teplo a teplotu. K simulaci tepelného toku lidského těla by byl třeba totiž válec obsahující asi 80 litrů vody 37 °C teplé a ne pouhá sklenička. Omyl ovšem byl podpořen nesprávným názvem teploměr - ten totiž neměří teplo (tepelný tok), ale teplotu, a měl by se nazývat teplotoměr. Je ovšem třeba říci, že doc. Julius Krmešský dovedl působit i na proužek papíru zavěšený v uzavřené baňce. V tom případě také nejde o psychickou energií, ale o vznik elektrického náboje, což u starších lidí nebo lidí konsumujících hodně zeleniny není vzácností. Starší lidé totiž mají v těle méně vody a zelenina dodá draslík, který zvýší potenciál na membránách buněk. (Viz Vesmír 50, č. 11, 329, 1971). Zcela podobně se uplatní tepelné záření a vznik elektrického náboje u pokusů se zastavováním tzv. Crookesova radiometru (viz Rozhl. m. f. č. 5 77/78 str. 213). Ani zde nelze mluvit o nějakých psychických částicích (psychony, psiony, psitrony, biony, mentiony). Ostatně brněnští přírodovědci ukázali správně, že jedním z atributů živé hmoty je její složitost. Čím je organismus složitější, tím je dokonalejší. Proto nelze předpokládat, že existují nějaké živé nejjednodušší částice analogické elektronům nebo fotonům.

Pěkným příkladem jevu způsobeného elektřinou je rozsvícení žárovky držené za závit v jedné ruce, když druhá ruka tře baňku. Podle B. Kafky (sochař, který od dvacátých let se zabýval u nás parapsychologií, ač tento termín nikdy neužíval) se takto projevuje onen Mesmerův životní magnetismus. Autor tohoto článku opět tuto záhadu vyluštil. Baňka svítila bělomodrým světlem v celém objemu, ale jen s žárovkou určitého typu, které tehdy byly v prodeji. Ty žárovky totiž obsahovaly vzácný plyn krypton, který lze elektrickým nábojem vznikajícím třením skla přivést velmi snadno ke svícení. Podobný pokus můžeme opakovat s větší neonkou, ne však s dnešní žárovkou.

Není možno v krátkém článku uvádět další podrobnosti a omyly. Závěr je však jasný - to, co někteří badatelé považovali za tzv. psychickou energii, byla elektřina nebo teplo, v některé své někdy nezvyklé formě. Paradoxem je, že dosavadní kritici o těchto skutečných omylech nevěděli, nedovedli je postřehnout, a tedy právě tak jako původní badatelé neměli potřebnou erudici. Skepse a kritika prověřuje nová i starší fakta, jde jen o to, aby kritika byla na místě. Došlo-li tedy k omylům, vůbec to neznamená, že příslušný jev neexistuje, ale znamená to jen to, že je nutno použít jiných a adekvátnějších metod. Věda ještě nezná mnoho věcí, vztahů a zákonitostí a je zcela nemístné si myslet opak. Jsou zřejmě jevy a věci, které navždy zůstanou nepochopeny, například v kosmu nebo v mikrosvětě. Nedovedeme si představit konečnost ani nekonečnost vesmíru. Nedovedeme si však představit ani věci jednodušší; proč se magnetické póly přitahují či odpuzují nebo jaký barevný vjem by teoreticky mohlo vyvolat infračervené nebo ultrafialové záření, kdyby ovšem oko bylo jinak uzpůsobeno. Není možno cokoliv odmítat jenom proto, že to odporuje naší (běžné) zkušenosti, že jsme se s tím nesetkali, že to odporuje "zdravému" rozumu atd. Mnohé tyto jevy lze řadit do tzv. distanční biofyziky (Sl. obz. č. 9/85 str. 452). 

Monitorování elektrických vlastností lidského těla je též popsáno (Čas. lék. čes. 115, 1280, 1976). Fyzika ovšem může tyto problémy řešit pouze ve spolupráci s biologií, biochemií, biofyzikou aj. a biofyziku samu nelze v žádném případě pokládat za fyziku aplikovanou na biologii, neboť biofyzika musí respektovat zvláštní vlastnosti živé hmoty a upravit vhodnou metodiku i použít vhodných přístrojů a speciálních přístupů. Zde je nutno si uvědomit, že živá hmota se při pokusech ničí, zaniká, nebo se alespoň mění. Člověk se unavuje a vyžaduje odpočinek. Chcete-li si udělat pokus se svou "bioenergií", dejte do tří misek nebo malých květináčů písek, zavlhčete stejnoměrně vodou a do povrchu zatlačte" deset hnědých fazolí nebo hrachu. Jedna miska slouží jako kontrola, druhou misku ovlivňujte ráno a večer asi třiceti tahy pravou rukou, když misku položíte na dlaň ruky levé. Třetí misku ovlivňujte ráno a večer po dobu asi pěti minut pohledem, který postupně soustřeďujete na jednotlivá zrna. Každý den pak misky zalévejte stejným množstvím vody. Za několik dní bude ve většině případů zřejmé, že semena ovlivněná rukou a pohledem rostou mnohem rychleji než semena neovlivněná. Je vhodné současně provádět i čtvrtý pokus, kdy dvakrát denně třením rukou zelektrizujeme proužek polystyrénu (polyethylenu, PVC), který pak položíme přes misku. I v tomto případě se růst značně urychlí a současně dokumentuje, že naše "bioenergie" má zřejmě elektrickou podstatu. Po 12 až 15ti dnech můžeme provést vyhodnocení, změřit délky stonků a porovnat s kontrolním pokusem.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

ROZHLEDY MAT. FYZ., ROČNÍK 66, 1987-88