Měsíc - stále ještě velká neznámá 

Měsíc je nejbližší kosmické těleso, které je od Země vzdáleno průměrně 384 400 km. Má průměr 3 476 km, jeho hmota je asi padesátkrát menší než Země a přitažlivost je asi šestkrát nižší. Měsíc se k nám natáčí stále jednou stranou, takže donedávna jsme nevěděli, jak vypadá jeho odvrácená strana. Popravdě řečeno, mnozí z nás to nevědí dodnes. Snad je vhodné dodat, že Měsíc, díky tomu, že pouze odráží sluneční paprsky, vyzařuje polarizované světlo, které působí na některé lidi a na rostliny, údajně navíc otupuje břitvy a žiletky, Avšak byli to převážně astronomové, kteří si již dříve všimli, že se na Měsíci dějí podivné věci, které nebylo možno vysvětlit.

Historická pozorování

Za taková pozorování lze považovat ta z 18. a 19. století, kdy sice dalekohledy nebyly příliš dokonalé a znalosti o planetách nevalné, nicméně bychom tehdejší zprávy (nebo alespoň některé z nich) měli brát v úvahu. V roce 1783 známý astronom Herschel pozoroval světlou skvrnu na tmavé části Měsíce. Týž spatřil v roce 1787 na tmavé měsíční části světlé body a domníval se, že jsou to sopky. Při zatmění 2. října 1790 pozoroval podobné zářivé body Nevil Maskelyne. 7. března 1794 spatřil jasné světlo v tmavé části měsíčního kotouče Dr. W Wilkins. Jev trval 15 minut a pak zmizel. Takové úkazy byly pozorovány i později, např. roku 1847, 1867 a dále. V polovině května 1870 byla v kráteru Plato pozorována záře. Podivná až komická pozorování byla hlášena počátkem 19. století. Roku 1835 odjel do jižní Afriky syn slavného W. Herschela John Herschel, aby zde mohl pozorovat Měsíc lepším dalekohledem. Snad šlo o zlomyslnost, ale v každém případě o neseriózní novinářskou zprávu, když redaktor listu New York Sun, John Locke, otiskl zprávu, že John Herschel novým dalekohledem spatřil na Měsíci nejen podivuhodnou krajinu, ale i jakési měsíční bytosti. Byly to stvůry s blanirými křídly podobné opicím. Tehdejší čtenáři dokonale naletěli a vydavatel si radostně mnul ruce. John Herschel při tehdejším způsobu dopravy a pomalu se šířících informací se o tom dozvěděl asi o měsíc později a velmi se rozzuřil. O další kuriozitu se postaral uznávaný astronom W H. Pickering (mimochodem objevil devátý měsíc Saturna), který spatřil záři v kráteru Eratosthenes. Pozoroval mnohokrát lety jakýchsi částic přes tmavý měsíční disk, a i když zdůrazňoval, že je si vědom, že na Měsíci nemůže existovat rostlinstvo a život pozemského typu, prohlásil tato tělesa za tahy měsíčního hmyzu. Světelné úkazy byly pozorovány v kráterech Aristarchus, Plato, Euxodus, Proclus a dalších. Bylo pohodlné se domnívat, že jde o sopečnou činnost nebo odraz Slunce, to však stěží vysvětluje pozorování geometrických útvarů. V dubnu 1867 ohlásil Elger, že v kráteru Birt viděl objekt podobný kříži, v kráteru Eratosthenes a v kráteru Gasendi podivné linie.
Swift pozoroval v srpnu 1869 před zatměním Slunce objekt, který ležel 20 minut přes měsíční disk. Svítící trojúhelník ohlásil roku 1877 Dr. Klein v kráteru Plato.

Pak přišlo 20. století

V roce 1910 R. W Wood zjistil poblíž kráteru Aristarchus skvrnu, ze které nejsou vysílány ultrafialové paprsky, což přičítal obsahu síry. Řada pozorování v pozdějších letech byla učiněna v oblasti kráteru Aristarchus a Kepler v červené emisi. Někde bylo pozorováno i záření zelené, řidčeji v jiné barvě. Od domněnky, že toto záření je důsledek sopečné činnosti, bylo zvolna upuštěno a dnes se předpokládá, že jde o luminiscenci plynů, vyvěrajících z měsíčního povrchu, které jsou vybuzeny k záření elektrony slunečního záření. A protože na Měsíci není atmosféra, nastává totéž, co v trubicích se zředěným plynem při působení elektrického napětí. Že astronauti záření neviděli, lze vysvětlit tím, že je patrné jen ve velkém objemu a z větší dálky. V roce 1950 objevili O'Neill a H. P Wilkins v oblasti Moře krizí gigantický světelný most. dlouhý asi 35 kilometrů. Sovětská Luna 9 pořídila v únoru 1966 řadu snímků Měsíce z malé výsky. Na snímcích jsou útvary, které vyvolávají podezření, že nejsou přírodního původu. Další překvapení přinesl v listopadu 1966 Lunar Orbiter z výšky 48 km z Moře klidu. Podle stínového rozboru se tam na ploše 165 x 225 metrů nalézá osm jehlancovitých útvarů, z nichž nejvyšší má měřit asi 100 metrů. Američtí astronauti, kteří v oblasti přistáli 21. června 1969, nám však o tom žádnou zprávu nepodali.

Kosmonauti, astronauti a UFO

Podle jakési nepsané regule piloti v oblasti Země se považují za kosmonauty, ale ti, kteří přistáli na Měsíci či snad později na jiném kosmickém tělese, se označují za astronauty. (Popravdě řečeno, v těchto termínech panuje zmatek, nicméně z logického hlediska by měli být astronauty ti, kteří dorazí do jiného hvězdného systému. Pozn. red.) Ať ti, či ti druzí, setkávali se s podivnými svítícími tělesy, které označujeme jako UFO. Walter Shirra viděl z paluby Mercury již v r. 1962 svítící objekt poblíž své kosmické lodi. Kosmonauti Bykovskij a Těreškovová viděli ze svých kabin také podivné svítící těleso. Mc Divitt z paluby Gemini 4 byl první, kdo v roce 1965 takový objekt vyfotografoval. Každá astronautická mise hlásila UFO nebo podivný objekt. Tak Frank Borman a James Lowell z Gemini 7 spatřili obzvláště velký objekt a tři objekty menší. James Lowell z paluby Apollo 8 v prosinci 1968 informoval středisko NASA, že Ježíšek skutečné existuje. Byl to krycí název pro UFO. NASA se snažila tato pozorování utajit a buď objekty vysvětlovala jako pozemské družice, zaváděla kódovaná slova, nebo prostě informaci pro veřejnost neuvolnila. Nicméně se část informací i fotografií dostala do tisku. Tak astronauti z mise Apolla 11 ještě před přistáním na Měsíci viděli několik UFO a další, když Aldrin a Armstrong vystoupili z modulu LEM. Jedna z fotografií se dostala do deníku Toronto Daily Star 8. srpna 1969. Je tam zachycen Edwtn Aldrin, jak do hliníkové fólie chytá „sluneční vítr" a vlevo nahoře je světlý ovál s kopulkou. Dole je pak poznámka, že tato bílá skvrna není vysvětlená. Protože byla použita kamera firmy Haselblat, bylo by možno provést modelový pokus, zda skvrna není světelným pableskem. Fotografie se objevila v řadě novin, ale bez oné UFO skvrny. Proč to? Od jednoho redaktora jsem dostal překvapivé vysvětlení - skvrnu považovali za kaz, a proto ji vyretušovali. Když jsem v Kanadě na Vánoce sledoval na barevné televizi let Apolla 8, viděl jsem, jak obrazovku přelétly dva kotouče. Zůstalo to ovšem bez komentáře...

Odvrácená strana Měsíce

Je pochopitelné, že všechny lodě Apollo vyslané k Měsíci musely nutně letět i nad odvrácenou stranou, kde pořídily snímky. Ale dávno před těmito oblety někteří urologové vyslovili domněnku, že odvrácená strana Měsíce může být ideální základnou UFO, nepozorovatelnou ze Země. Bohužel jsem marně pátral po fotografiích: přesto jsem jednu našel v informační brožuře o Měsíci, vydané v roce 1968 Lidovou hvězdárnou v Praze. Obrázek připomíná tak trochu lebku. Je vidět 4 až 5 větších kráterů, soustava pěti malých kráterů či spíše jakýchsi bodů. Tento obrázek mi však bohužel nenávratně zmizel v plzeňském KPU. V této souvislosti musím uvést, že odvrácená strana Měsíce se objevila v jednom americkém seriálu o vývoji americké astronautiky, který komentovala jistá černoška. Obrázek se objevil asi na pět vteřin - a opět bez komentáře. Byl podobný tomu, který jsem měl, byly na něm vidět tři velké krátery či tmavé skvrny. Konečně letos na počátku roku jsem získal z hvězdárny z Uherského Brodu podrobnou mapu odvrácené měsíční strany, ale po jmenovaných útvarech tam nebyla ani stopa.

Myslete si o tom, co chcete. Ověřit to nemůžete, a tak zbývá jen porovnávat zprávy, které proniknou na veřejnost. Tak například Blesk z 24. 8. 1996 potvrzuje to, co bylo již známo, a uvádí nové informace. Astronauti Aldrin a Armstrong z Apolla 11 kromě UFO viděli (a zřejmě i nafotografovali) jakési troj-boké pyramidy. Posádka Apolla 12 viděla dokonce celou flotilu UFO u měsíčního povrchu. Když to člen posádky Brian O'Leary ohlásil středisku v Houstonu, dostal příkaz k mlčení. Pro úplnost uvádím, že prvé snímky odvrácené strany Měsíce pořídila sovětská sonda Luna 3 (1959) a Zond 3 (1965). Podrobné snímkování odvrácené strany bylo pak záležitostí pěti družic Lunar Orbiter (1966 až 1967). Ačkoliv tyto snímky nejsou nijak propagovány, působí poněkud komediálně, že šest kráterů na odvrácené straně bylo pojmenováno po českých astronomech (Bečvář, Marcus Marci, Nechvíle, Nůši, Purkyně, Šafařík).

Návštěvu Měsíce pojal v jednom článku poněkud jinak Pavel Toufar. Zabýval se totiž osudy astronautů po skončení jejich misí, přesněji řečeno psychickým, zdravotním a společenským dopadem. Edwin Aldrin prožil těžký duševní otřes a dva roky po vstupu na půdu Měsíce musel vyhledat psychiatra. Rozvedl se a uchýlil do ústraní. Neil Armstrong situaci zvládl a stal se vysokoškolským profesorem. Třetí z posádky Mike Colins byl jmenován ředitelem kosmického muzea ve Washingtonu. Původně klidný a vyrovnaný stal se nervózním a začal kouřit. Na otázku, zda by chtěl znova letět, odpověděl, že ani za nic. Edgar Michel začal studovat parapsychologii, James Irwin se věnoval náboženskému hloubání a tvrdil, že se na Měsíci setkal s Bohem. Nejvíce odolný byl John Young, který se dostal do vesmíru několikrát a dostal se až do raketoplánu, aniž by utrpěl nějaké psychické újmy. Většina ostatních astronautů byla odchodem do civilu šokována - jednak tím. že je znechucovali reklamy a novináři, jednak změnou života, nicméně si většinou nalezli uplatnění jako ředitelé, experti, podnikatelé, profesoři.

Změnu psychiky lze pochopit z několika úhlů. Jednak astronauti viděli a zažili něco, co nikdo předtím. Mohli být ovlivnění i kosmickým zářením a mohli mít pocit frustrace, že po tolika měsících výcviku, dřiny a vypětí už nejsou zapotřebí.

Měsíc nám skrývá ještě mnohá tajemství, ale ta nejsou tak přitažlivá. Je to otázka jeho vzniku, stáří, složení hornin v jeho nitru, proč se zvuk šíří v měsíční hornině jako v sýru, dál je tu podezření, že mosazný Eatonský meteorit z května 1931 pochází z Měsíce, otázky vzbuzují tvary některých kráterů, způsob jejich vzniku atd.

Měsíční horniny ve fantazii

To, že popularizace chemie je již dlouho nulová, zatímco se dává zelená astronomii a počítačům, má katastrofální dopad v ekologii i ekonomii, ale i v řadě článků a knih, v nichž se autoři s velkou lehkostí snaží o vysvětlení - podle nich o vytvoření možností a vztahů. Uvedu dva příklady. Dostala se mi do ruky anglická knížka o záhadách Měsíce z roku 1975, kde jedna kapitola nese nadpis: Měsíc má materiál pro stavbu kosmických lodí. Autor D. Wilson se dovolává několika vědců, kteří se pozastavují nad vysokým obsahem titanu v měsíčních horninách a tvrdí, že tyto kromě titanu obsahují ještě zirkonium, chrom, berylium aj., což jsou kovy vhodné pro budování kosmických prostředků. Z rozborů měsíčních hornin však vyplývá obsah těchto prvků, podobný obsahu v zemské kůře (v závorce): TiO2 0,3-0,6 % (0,63 %), Cr2O, 0,4-0,6 % (0,04 %), ZrO2 0,05-0,2 % (0,03 %), NiO 0,03-0,04 % (0,02 %). Je třeba dodat, že podložní uhelné jíly na Mostecku obsahují až 10 % TiO, a přesto se nevyplatily ke komerční výrobě titanu.

Druhý příklad je snad ještě otřesnější. Svobodné Slovo přineslo 24. 10. 1987 reportáž z astronautického kongresu v anglickém Brightonu. Promluvil tam náš Dr. M. R CSc.(!), který byl členem výboru „Zpátky na Měsíc" a líčil perspektivy dobývání kovů z měsíčních hornin, vlastně z kysličníků, které by poskytly kov a kapalný kyslík.

Toto tvrzení svědčí o dokonalé neznalosti chemické technologie. Kovy, hlavně železo, jsou v minerálech přítomny jako křemičitany jejichž zpracování nám dělá potíže i na Zemi. Kov se získává redukcí uhlím, čímž se však žádný kyslík nezíská. Někdy lze použít elektrolýzu, ale materiál musí být v roztoku nebo v tavenině. K tomu je však třeba značné energie, kterou by solární články sotva mohly poskytnout. Konečně i laikovi musí být zřejmé, že doprava kovů na Zemi by byla velmi nákladná, a to zřejmě i kdyby se jednalo o materiál, který by obsahoval malé množství zlata nebo platiny.
Nebyla cesta na Měsíc podvodem jako ta na Mars ve filmu Kozoroh l?

Tato otázka se zdá nevhodná až nepříčetná, ale charakterizuje některé „objevitele senzací", kteří si nevšímají toho, čeho by si všimnout měli, a všímají si toho, co se jim hodí do krámu. Výše zmíněná otázka se objevila v jednom našem časopise s tím, že na obrázku Země z Měsíce nejsou vidět hvězdy, a proto prý je to podvod. Nestálo by za to se o tom zmiňovat, ale ty hvězdy tam jsou, ovšem pouze jen ty nejsilnější. Ostatní by vyžadovaly mnohem delší expozici než Sluncem ozářená Země. Takže, přátelé, pozor! Ne že by Měsíc neskýtal ještě spousty nevyřešených otazníků, ale i v tomto případě stále platí staré dobré přísloví: Dvakrát měř a jednou řež!

Americký Lunar Orbiter2, vyslal 21. 11.1966 z výše 48 km pohled na Moře klidu, který podle rozboru stínů naznačil existenci osmi jehlancových útvarů, z nichž nejvyšší má měřit přes 100 metrů.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Fantastická fakta č.9/1997