Může absorpce velmi krátkých vln potvrdit proutkařský jev?
Proutkařský jev, v poslední době nazývaný také biolokace nebo bioindikace, není dosud uspokojivě vysvětlen a občas bývá ještě terčem, kritik [1], které se zaměřují jenom na neúspěchy proutkařů a mluví-li o úspěchu, přičítají jej náhodě, podvědomému geologickému hodnocení krajiny, nebo tomu, že voda v daném místě je prostě všude. Zdůrazňuje se, že pohyb proutku je vyvolán bezděčnými stahy svalů ruky, ale to věděl již v 17. století Kircher, Caesius i opat Vallemont. Že svalová křeč může mít něco společného s elektřinou a nervovou soustavou, vytušil koncem 18. století při svých známých pokusech Luigi Galvani. Mnoho náznaků svědčí o tom, že proutkařský jev má elektrickou povahu. Jakési vlnění, které se šíří kolem proutkaře, pozoroval počátkem našeho století Benedikt [2] a ve třicátých letech Wust, který popsal jeho vlastnosti tak, že naznačují charakter velmi krátkých vln, což vyplývá i z udání vlnové délky v mezích 3 až 70 cm [3].
V sedmdesátých letech monitoroval Bradna kmity v oblasti velmi krátkých vln a kmitočtů 60 až 80 MHz [4]. Naproti tomu jiné skutečnosti mluví spíše pro polaritu a stejnosměrný proud. Někteří proutkaři totiž dovedou působit na kompas a bylo zaznamenáno několik případů poškození hodinek vlivem magnetizace. Jakousi polaritu snad naznačuje i skutečnost, že se proutek při přibližování k zóně z jedné strany pohybuje opačným směrem než při chůzi ze strany protilehlé, přičemž obvykle jde nahoru, když se překračuje vodní žíla či potok proudící vpravo a naopak. Tento jev též mluví proti uvedeným skeptickým argumentům, neboť pak by se proutek musel pohybovat v obou směrech stejné. Jev však má podle všech známek komplexní charakter s hydrodynamickými prvky a projevuje se nejlépe ve větším prostoru. Popírat či dokazovat vliv elektřiny jejím zaváděním do proutku by bylo naivní. Je zajímavé, že vodní hladina nebo voda tekoucí v korytě či v potrubí nemá na proutkaře téměř vliv, zato jsou velmi účinné písky a hlíny prosycené vodou, a tedy i břehy vodních toků. Také rudné žíly a nehomogenity na proutkaře působí, což opět může naznačovat, že se nějaké vlnění pravděpodobně odráží od míst či vrstev, v nichž se skokem mění některé fyzikální vlastnosti, jako třeba permitivita (voda), měrná hmotnost (rudy), elektrická vodivost či magnetické vlastnosti.
Klasický vrbový proutek tvaru V nebo Y se dnes nahrazuje ocelovým drátem ve tvaru písmene omega, smyčky nebo spirály. Dosti důležité je, aby na koncích, kde se drát obvykle drží podhmatem (drát nahoře), měl zesílené a rovné konce, nejlépe v podobě trubičky průměru 3 až 4 mm. Dalším typem jsou dva dráty tvaru L, které se za kratší konec drží v rukou kolmo k zemi (delší části drátů jsou tedy vodorovné), a za normálních okolností mají být navzájem rovnoběžné. Tam, kde jde klasický proutek nahoru, se dráty k sobě přibližují a v místech, kde jde proutek dolů, se rozbíhají.
Často se uvádí, že proutkařský jev je výraznější, má-li proutkař vlhké ruce. To by mohlo opět svědčit pro elektrickou podstatu jevu, může však rovněž jít o snížení tření proutku v ruce. Američtí proutkaři však často používají proutky z plastických hmot. Tvrdí se také, že vrbový proutek přestává reagovat, když částečně vyschne. Opět zde není jisté, zda se v tomto případě uplatňuje snížená elektrická vodivost proutku nebo ztráta jeho pružnosti. Proutkař má také mít dobrou obuv s gumovou podrážkou a má být v dobrém fyzickém i psychickém stavu. Mokrá tráva a půda, ale i jasné slunečné počasí v době mezi 10. a 15. hodinou nejsou údajně pro práci s proutkem příznivé. Hledaly se různé způsoby, jak potvrdit reálnost proutkařského jevu. K nejjednodušším patří hledání anomálie několika navzájem nezávislými proutkaři. Naproti tomu pokusy, které byly nesprávně navozeny, musely nutně skončit negativně (např. známý pokus s hledáním mincí v Lyonu v roce 1935). Realitu jevu potvrzuje kladný výsledek pokusu, ale ten skeptici často považují bud za náhodu, nebo dokonce za samozřejmost a na podporu svého stanoviska, uvádějí, že o záporných výsledcích pokusů se zpravidla nemluví. Ověření kopáním studny nebo geologickým vrtem je však značně nákladné a často i dosti riskantní. Z fyzikálních ověřovacích metod se uplatnila metoda měření elektrické vodivosti půdy, spontánní polarizace aj. [5]. Tyto metody jsou však zdlouhavé a vyžadují sondování půdy. Bezkontaktní metody jsou naproti tomu velmi rychlé, ale ne vždy zcela uspokojivé, protože například hledače kovových předmětů nepronikají příliš hluboko do půdy a magnetometry registrují jen změnu magnetického pole, která může, ale nemusí naznačovat přítomnost vodní či rudní nehomogenity. Vysokofrekvenční metodu založenou na změně polarizace elektromagnetických vln vypracoval již kolem roku 1915 Burstyn, ale ta se nerozšířila, neboť v té době bylo obtížné získat frekvence kolem 100 MHz. Dnes se využívá i sondování z letadel a vrtulníků (tepelná radiace, magnetická měření, radiolokační metody), ale tyto metody se hodí jen pro průzkum rozsáhlých oblastí.
Prvním, kdo poukázal na skutečnost, že nad anomáliemi a zejména nad vodními žilami dochází k určité změně v šíření a absorpci velmi krátkých vln, byl v roce 1958 Wust [6] a dále Hartmann [7]. V PLR pak později tento jev potvrdil Urbanski a Radwanowski. Pomocí přenosného televizního přijímače lze nad anomálií zjistit výraznou deformaci obrazu i zvuku. Na rozsahu velmi krátkých vln moderních rozhlasových přijímačů se nad anomálií mění intenzita a charakter příjmů vysílačů, a to tak, že často dojde nejen k zeslabení příjmu, ale i k jeho potlačení a objeví se šum nebo brum. Tento způsob prověřoval v létě r. 1985 autor tohoto příspěvku ve spolupráci s dvěma proutkaři v městském a zámeckém parku v Libochovicích v blízkosti řeky Ohře. Proutkař byl naveden do prostorů, kde byly předem podle absorpce VKV (přijímač Kvintet, vysílač Buková Hora, frekvence 72,5 MHz) vyhledány vodní žíly, o nichž ovšem proutkař předem nevěděl. První proutkař je nalezl asi z 95 %, druhý asi z 50 %. Výsledek druhého proutkaře nelze v žádném případě považovat za neúspěch nebo hodnotu odpovídající pravděpodobnosti, neboť indikace nejsou na sobě závislé. Kromě toho se zatím neví, zda se má místo označené polohou antény přijímače ztotožnit s polohou hlavy operátora nebo s polohou proutku v okamžiku, kdy začíná reagovat, nebo v okamžiku nejsilnější reakce. Druhý proutkař také pracoval jinou technikou a kovové proutky nesvíral přílišnou silou. I když v uvedených případech šlo o vodní žíly v diluviálních nánosech, je třeba upozornit, že proutkař může reagovat i na kovové potrubí a předměty i na některé další objekty, u nichž se na přijímači absorpce VKV neprojevuje. Metoda vyžaduje další výzkum a zpřesnění, je však jisté, že potvrdila reálnost proutkařského jevu a naznačila jeho souvislost s vysokými frekvencemi. Některé další pokusy se konaly v západní oblasti Šárky u Prahy. Z mnoha autorových pokusů a měření vyplývají tyto předběžné základní poznatky:
1. Volí se vysílač VKV středního výkonu, nejlépe s vyšší frekvencí. Není-li vhodný vysílač k dispozici, lze použít pomocný vysílač s frekvencí kolem 100 MHz, modulovaný. Musí být však ve vzdálenosti alespoň 10 metrů.
2. Přijímač je třeba držet co nejdále od těla a nutno vyzkoušet i vhodnou délku antény, popřípadě i její sklon. Jako přijímač se osvědčily typy Kvintet a Song s křemíkovými tranzistory a s AFC, která navozuje ostřejší indikaci. Přijímače typu Dolly, Bony a Menuet se ukázaly být nepříliš vhodné.
3. Ostrou indikaci a měření umožní mikroampérmetr připojený přes potenciometr 10 kOhm (regulace výchylky) na elektrolytický kondenzátor 5 mikroF poměrového detektoru přijímače.
4. Poloha zón indikovaná polohou antény je poměrně ostrá v mezích 5 až 10 cm, avšak po deštích nebo v době sucha se ostrost indikace zhoršuje, popřípadě se indikace přemísťuje či zcela mizí.
5. Poloha anomálií se poněkud mění v závislosti na frekvenci vysílače použitého při daném pokusu.
Z biologického hlediska je zajímavé, že tam, kde se dvě nebo tři zóny stýkají či kříží, může (ale nemusí) dojít k nepříznivému ovlivnění organismů na povrchu. Tak třeba se na kmenech stromů objevují nádory (břízy, buky, akáty, švestky), stromy méně plodí a jejich listí na podzim dříve žloutne. Daří se zde plevelům, ne však okrasným rostlinám či zelenině a občas se vyskytují i jiné nesnadno vysvětlitelné jevy (bije sem častěji blesk, zvyšuje se hladina infrazvuků, někdy lze naměřit zvýšení radioaktivity apod.).
Z fyzikálního a elektronického hlediska máme již mnoho měření a údajů, avšak bylo by třeba je znovu prověřit a doplnit a hlavně skloubit v seriózní teorii. Potíže výzkumu spočívají zřejmě v tom, že jde o komplexní jev, kde proutkař může hrát jak pasivní, tak aktivní roli. Je zde tedy vskutku široké pole působnosti pro seriózní výzkum.
[1] Pekárek, I,.: Proutkaření, fyzika a věda vůbec. Vesmír, 1983, č. 10, s. 301.
[2] Benedikt, M.: Wunschelrute eine Kriegsnotwendigkeit. Vídeň, Neue Freie Presse 1915.
[3] Drbal, K. - Rejdák, Z.: Perspektivy telepatie, s. 192 až 214. Praha, Melantrich 1970.
[4] Bradna, J.: Za tajemstvím virgule. I. mezinárodní kongres psychotroniky. Praha 1973, s. 97.
[5] Stupka, J.: Elektronika v archeologické prospekci. Sdělovací technika, 1976, č. 4, s. 131.
[6] Wust, E.: Poitenganger und ultrakurze Wellen. Z. f. Radiostasie, 11, 1959, 6. 1/2, s. 5.
[7] Hartmann, E.: Krankheit als Standortproblem. Heidelberg, Haug Verlag 1967.
Citace [6] a [7] jsou z knihy Konig,II.: Unsichbare Umwelt. Munchen 1977.
Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.
Slaboproudý obzor 47, (1986) č. 4