Proutkaři kouzla zbavení, ale poněkud jinak 

Lidé si vymysleli nadpřirozené jevy, kouzla a zázraky jenom proto, aby si zdůvodnili svou nevědomost. Ovšem, ti co jí nechtějí přiznat, buď určité "záhadné" jevy popírají nebo je "vysvětlují" na základě svých, většinou školních vědomostí. Čas od času přichází někdo se svojí troškou do mlýna, aby vysvětlil, že to či ono je podvod, klam nebo náhoda. V případě proutku, kterým se od nepaměti hledá spodní voda, jde prý o podvědomé vyhodnocování krajiny, běžné jinak každému geologovi a přenášení pohybu na svaly ovlivňující pohyb proutku. Naši zahrádkáři se často již s proutkařením setkali, neboť zdroj vody je pro ně podstatný a bude je tedy zajímat jak to skutečně, či lépe řečeno opatrněji, jako to pravděpodobně je.

Hledání spodní vody s pomocí proutku je známé od nepaměti. Uvádí je např. v jedné ze svých hornických knih i G. Agricola (1494-1555) ovšem spíše ve vztahu k hledání rud. Tvrdí se, že většina rudných nalezišť v Čechách, Německu, Anglii a Francii byla objevena pomocí proutku. Nicméně často byli proutkaři obviněni z čarodějství. Počátkem 17. století Martina de Borterot a její manžel Jean de Chassetelet dostali zmocnění k rudní prospekci na území Francie a skutečně objevili pomocí proutku asi 150 ložisek. Odměna byla krutá - obviněni že, mají styky s ďáblem byli zbaveni majetku a uvrženi do Baštily. Proti proutkařství vystupovala i církev. Přesto se tu a tam našel osvícenec, který proutkařství vysvětloval fyzikálním způsobem. Tak např. na přelomu 17. a 18. století to byl opat Vallemont, který první poukázal, že patrně jde o magnetické a elektrické jevy, zatímco páter Lebrin a jeho přitakávač mnich Menestrier jej zahrnul urážkami a dokazoval ve svém traktátu, že jde "o pověru a tajemné styky, které znepokojily lid a vědce zahnaly do slepé uličky".

Přenesme se však do dvacátého století, abychom se dopídili možného a reálného vysvětlení. Ve třicátých letech zkoumal proutkařský efekt na mnichovské univerzitě dr. J. Wust za pomocí výborného proutkaře J. Wimmera. V řadě pokusů bylo nepochybně zjištěno zhruba toto:

1. Proutek v rukou citlivého člověka reaguje nad různými látkami různou výchylkou a tyto reakce možno reprodukovat. Působení lze zamezit stíněním, magnety nebo štěrbinami.

2. Účinnou energii je možné vést podél drátů, skrze kondenzátory, cívky, odpory a na krystalové detektory. Ale jejímu šíření brání tlumivky.

3. Lze prokázat, že při reakci protéká okruhem proutku kmitající energie, o vlnové délce 3 až 70 cm. Tato energie se může lámat na dřevěných hranolech a štěrbinách. Těmito štěrbinami lze dělat jakési "ladění"

4. Proutek pro dobrou reakci musí být čerstvý (vlhký), tedy elektricky vodivý, nebo kovový, dlaně musí být slabě vlhké a svaly v zápěstí mírně napjaté.

V tehdejší době, kdy radiotechnika velmi krátkých vln nebyla prakticky rozvinuta, není divu, že souvislost s elektromagnetickým vlněním nikdo nepostřehl a naopak se tvrdilo, že jde o zcela jiné kmity. Dnes ovšem víme, že velmi krátké vlny se chovají poněkud odlišně od normálních radiových vln a je pro ně např. charakteristický ohyb na štěrbinách a odraz na podloží, kde se náhle mění permitivita {voda 83, hornina 3-5), hustota, nebo magnetické vlastnosti. Jinými slovy, velmi krátké vlny se odrážejí na dielektrické (voda), magnetické (železná ruda), nebo gravitační anomálií (dutiny, ostatní rudy).

Jaké máme další důvody pro tuto teorii? Brněnští proutkaři úspěšně pracují s ocelovou pružinou "laděnou" posuvným otvorem. Amatéři-vysílači, kteří pracují na velmi krátkých vlnách (VKV) zjišťují - ačkoliv na sebe z kopečku na kopeček téměř vidí a příjem by tady měl být optimální, že na některých kopcích je naopak příjem velmi špatný. Ukazuje se, že vinu má podloží - magnetická hornina! Ale kde se berou při proutkaření VKV? Jsou sice dnes skoro všude kolem nás, ale proutek pracoval i v dobách, kdy VKV ani televize nebyly! Tyto impulsy vytvářejí svaly v předloktí a svaly v zápěstí je po odražení přijímají, a převádějí na pohyb proutku. Tato domněnka, přestože potřebuje ještě pečlivě prověřit, není již domněnkou. Jde prostě o obrácený Galvaniho efekt, kdy žabí stehýnka sebou cukala po zavedení elektrického proudu. Jestliže se naopak svaly stahují, vzniká elektřina - což je jev, který Galvanimu jaksi ušel, ačkoliv do smrti byl přesvědčen, že objevil živočišnou elektřinu. MUDr. J. Bradna z Kutné Hory prokázal tzv. energomyotransfer a navíc jej využil v praxi. Žabí stehýnko drážděné elektrickým proudem totiž vyvolá slabé pohyby i ve stehýnku, které leží vedle. Již otec ruské fyziologie Sečenov dokázal, že když k unavené ruce se přiloží zdravá ruka, unavená ruka se velmi rychle zotaví. Na tom je založena rehabilitační léčba končetin pomocí cviků, které v těsné blízkosti dělá jiná zdravá ruka či noha. Lze tedy nyní vysvětlit řadu dosud záhadných jevů, např., že zívání, koktání, kašel nebo smích jsou nakažlivé. Synchronizace pracovních rytmů u čety pracovníků zvedající nebo transportující těžké břemeno má podobný příznivý účinek. Je zajímavé, že výzkumu proutkařství se věnovali hlavně v Sovětském svazu, a to např. pracovníci Tarejev, Bogornolov, Bakirov nebo Sočevanov. Nazývají je však biofyzikálním efektem a jak se zdá, byl v poslední době nahrazen elektronickou aparaturou, která pracuje s odrazem velmi krátkých vln. Polští pracovníci zase dokázali elektronickou aparaturou odraz impulsu VKV, které vytvořily svaly proutkaře.

A tak je na přirozeném základe vysvětlena další záhada a nikoliv na základě představy jedinců, kteří se opomněli seznámit s nejnovějšími vědními poznatky a do omrzení opakují své polopravdy či bludy. Nikdo nepopírá, že proutkařský (i jiný) efekt může být ovlivněn sugescí, a tu a tam lze přiznat i náhodu. Ovšem existují zcela jednoduché a spolehlivé metody, jak se přesvědčit, že nejde o sugescí, ani o náhodu. Například, když anomálií naleznou dva nebo tři na sobě nezávislí proutkaři na témže místě. Za neúspěch nelze ovšem považovat neúspěch toho, kdo to neumí nebo kdo si, uchvácen menšími úspěchy, položí nereálný požadavek.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Chatař 8/1976