Jak účinně kritizovat

Nehas co tě nepálí 

Co je moc, je příliš 

Boj s blbostí nelze vyhrát, ale nelze z něho ani ustoupit, protože pak by blbost zaplavila svět. 

J. Werich

 Sám jsem napsal hodně kritik, hodně kritik jsem i četl, některé kritiky byly namířeny i na moji osobu a tak jsem si nakonec vytvořil představu jak kritizovat, aby to nebylo zbytečné, zda vůbec kritizovat a proč. Dospěl jsem k řadě zásad:

1.     V krátkém předběžném hovoru zjistěte, zda je osoba ochotná a způsobilá k diskusi. Slyšel jsem např. v televizi zuřivou obhajobu perpetuum mobile, slyšel jsem z úst dr. Grofa, že vše je duchovno a Hospodin nám dal iluzi, že existuje pevná hmota, I I. Wiesner z Ústí n.L., ač inženýr, tvrdil, že borax taje při 75 °C, aniž by se podával do chemických tabulek (ZAZ č. 2/95, str. 17), zato se oháněl kabalou a Fulcanellim, četl jsem zuřivé popírání proutkařství dr. Kašparem, Pekárkem, Rojkem atd.

        Zjistíte-li, že svůj názor zastává i po delší době, kdy měla možnost se sama přesvědčit, potom s takovými osobami dále nejednejte. Pokud se ovšem stanou agresivními, tak je neváhejte tvrdě zkritizovat, ale podle dalších bodů. Zatvrzelost setrvávání v omylu a chybovati je lidské, ale hanebné je v chybách setrvávat (latinské přísloví). Může to mít dvě příčiny – neinformovanost, ješitnost až hloupost, kdy ješitnost brání v poznání pravdy a dotyčný má nějaký pocit méněcennosti, který si kompenzuje vytvářením iluzí a setrváváním v bludech, a dále že dotyčná osoba si je vědoma, že nemá nebo nemusí mít pravdu, ale hájí svá tvrzení z důvodů prestižních, obchodních, politických, rodinných apod. V obou případech se nesnažte o další diskusi.

Setkal jsem se i s případem dalším, kdy dvě osoby záměrně tvrdily opak či nepravdu a měly pak radost z toho, jak se druhý snaží a rozčiluje. Oba měli duševní deviaci – jeden trpěl padoucnicí a druhý se marně sedm let rozváděl. Jiní zase oddaně sloužili marxistickým tezím jako jiní dříve zbožňovali Aristotela nebo bibli.

2.      Neztrácejte zbytečně energii pitváním malicherností, tiskových chyb, nevhodné stylizace apod., ale z kritizovaného materiálu vyjměte dvě až tři skutečně hrubé a velké chyby nebo nedostatky a doložte je literaturou. Nemá smyslu provádět podrobný rozbor, protože to unaví vás i čtenáře a redakce dlouhé recenze nerady uveřejňují.

Totéž platí, když sami chcete něco prosadit. Filozof a komunista Ivan Sviták někdy v r. 1968 chtěl ukázat, jak je humánní a v časopise Věda a život uveřejnil 100 důvodů pro zrušení trestu smrti. Pro psychologa to znamená, že buď chce taková osoba ukázat, jak je chytrá a co všechno umí vymyslit, nebo podvědomě cítí, že několik málo důvodů nestačí. Dr. Žebera, kdysi ředitel Ústředního ústavu geologického nám kdysi řekl, že nepotřebuje, aby výzkumná zpráva měla třeba sto stran popsaných banalitami a vzorníky či tabulkami, ale že by stačily třeba dvě strany dokládající  perfektně, že se např. Země otáčí.

3.      Kritizujete-li něco nebo naopak sami něco chcete uplatňovat, zkontrolujte si, zda se nemýlíte. Nezapomeňte, že vaši nepřátelé se chytají i takových maličkostí, jako třebas nesprávné datum anebo že jste důchodce či rozvedený. Takové neuvážené kritiky se objevily zejména v časopise Vesmír a v  poslední době v renezanci totalitní "vědy" v knize Zázraky a podvody od novináře J. Fleissiga (71 let).

4.      Čtete-li nějakou kritiku, můžete objevit zajímavou věc. Ti kritici, kteří si o sobě nejvíc myslí, že jsou představitelé té pravé vědy nebo jsou jinými za ně považováni, kritizují maličkosti, někdy se i mýlí, ale skutečných chyb si ve své domnělé učenosti nedovedou všimnout, protože je nepochopí. Typická byla kritika J. Koryty a V. Vacka v Chemických listech č. 11/1985 knihy V.I. Klassena: Magnetizácia vodných systémov. To, že si kritici nevšimli tiskových a překladatelských chyb, lze tolerantně chápat, že to není vědecky podstatné (i když záměna kalia a kalcia podstatná je a destilovaná voda neteče z vodovodu). Zmínění kritici totiž zcela přehlédli, že se v knize na pěti místech tvrdí, že voda odtátá z ledu je podobná vodě magneticky upravené, což naznačuje rozrušení vodíkových můstků. Kritici to ovšem nepochopili a bili Klassena hlava nehlava.

5.      Etická stránka kritiky – mohl bych uvést četné příklady, kdy se kritik snaží zapůsobit citově či racionalisticky na mysl čtenářů právě tak, jako kdysi kněží strašili pekelným ohněm a božími tresty. Například dr. E. Kašpar ve svém pamfletu proti proutkařství (Rozhledy matematiky a fyziky č. 2/1973) píše na straně 61, že proutkařská pověra působí nejen velké škody myšlenkově morální, ale škodě seriózně založenému vědeckému výzkumu a vede k národohospodářským ztrátám. To je v dojemné shodě s názorem pátera Lebrina, že tyto pověrčivé a tajemné styky znepokojily lidi, a zavedly učence do slepé uličky. V. Vacek (Vesmír č. 5/1981) zase tvrdí, že vzniká oprávněný (!) dojem, že takový výzkum magneticky upravené vody se stává polem působnosti nedostatečně vzdělaných lidí. Zatímco odborně vzdělaný kritik prokáže svou neomalenost jen jednou či dvakrát, zkrachovalý přestárlý publicista dští oheň a síru, plivance a nadávky kde se dá. Šokujícím příkladem je J. Fleissig v knize Zázraky a podvody (Bohemia 1995), kde naprostý nedostatek svého odborného vzdělání a informovanosti nahrazuje invektivami a sprostotami a doplňuje je 20 let starými názory "vědeckých" přisluhovačů bývalého komunistického režimu.

Vyvarujme se proto satiry, zesměšňování a urážek, protože to svědčí o nízké úrovni. Jedna poznámka, která ovšem "sedí" a neškodí, pokud si kritizovaný autor sám o ni říká. Např. ve sborníku Fyzika a sporné jevy (Alšovice 1984) na straně 94 doc. E. Troníčková hned na začátku říká, že bude hovořit o pokusech s magnetizovanou vodou a jejím vlivem na rostliny, ačkoliv sama takové pokusy nedělala – nahovořila o tom nicnedělání celkem téměř 8 stran bez jediné citace literatury.

6.      Eticko-vědecká stránka – má několik podob. Je to především nedostatek faktů a vědomosti nahrazuje arogancí,inteligentní čtenář to však pozná. Důmyslnějším trikem je nedostatek literatury, vynechávání prací nepohodlných autorů a naopak preferování i podřadných prací svých známých a přátel. Rozumí se, že by měla být uváděna literatura, která je víceméně dostupná. Pokud někdo uvádí desítky odkazů na literaturu cizí a nedostupnou včetně literatury velmi staré, ukazuje to opět na to, že se chce pochlubit co všechno má doma nebo o čem ví ON. Je samozřejmé, že literaturu, která je svým obsahem a názory zastaralá, neuvádíme nebo jen tehdy, když jde o historický přehled. Ignorace autorů jak v tisku tak na přednáškách může být i projevem neinformovanosti, ale to lze poznat z charakteru. Kromě citování svých přátel se najdou i takoví autoři, kteří citují jen sami sebe. Lze sice namítnout, že člověk zná nejlépe sám sebe, ale pak by měl vědět, co je zastaralé, kde se zmýlit a co lze zjednodušit.

Protože já sám nemám rád, když se v časopise objevují dva tři články od jednoho autora, popř. seriál nesmyslů na pokračování (ZAZ), použil jsem v jednom časopise pro sebe pseudonym. Kromě podezření, že autor dělá chytrého, vyhneme se i podezření kolik vyděláme, i když v tom případě články nebyly placené nebo jen nepatrně.

Existuje ještě mnoho variant a kombinací uvedených nešvarů, které lze snadno poznat po delších zkušenostech. Ostatně kdo má za sebou gymnazium a málo příjemné pracovní prostředí, jistě již podobné zkušenosti má a když ne hned, po kratším uvažování přijde na to co je správné a co není, co je pochybené a problematické, dobré jak pro koho.