V. Patrovský

Géniové bez svatozáře

Úvod

Mnohý čtenář se patrně upamatuje, že v některých učebnicích a článcích, často i v rozhlasových a televizních pořadech slyšel o vynikajících mužích, kteří dokázali to či ono, což jim umožnil jejich intelekt a často nezměrná píle. Někteří dokonce pocházeli z chudých poměrů. A tak byl kdysi povýšen na poloboha Aristoteles, a není tomu tak dávno i Edison a Einstein. Naproti tomu celá řada objevitelů a vynálezců byla opomenuta nebo jejich přínos vědě či technice byl oceněn až po jejich smrti, ale někdy byl i potlačen nebo zapomenut, aby byl s velkou slávou později objeven někým jiným. Ve většině případů se vsak věci měly trochu jinak. Oslavovaní osvícenci byly obvykle vyneseni na trůn slávy nekritickým okolím, zpravidla zpracovaným tiskem a příznivci. Tomu ovšem často pomáhala i vhodná doba, protože je známo, že objev nebo vynález se uplatní jen ve vhodné době a na správném místě. Tak se říká, že Einsteinova popularita byla podpořena koncem světové války, kdy si lidé mysleli, že konečně nastane doba míru a blahobytu vyfutrovaná velkými objevy.

Jak víme, nestalo se tak. Neobjektivní informace o vynálezcích, objevitelích, ale i o osobnostech z kultury a umění působí značné škody zejména u mládeže, která je před volbou svých zájmů a povolání. Úskalí mnohých oborů i omyly vědců jsou zamlčovány a tak nastane vystřízlivění, když mezi tím byl ztracen čas a jiné vhodnější příležitosti. Rozhodně není pravda, že k úspěchu vede jen vytrvalá a namáhavá cesta. Inteligentní a bystrý badatel dokáže řešit problémy v krátké době, případně poznat, co je v jeho silách a co není, co je zatím neřešitelné. To vyžaduje znalosti a důkladnou reserši. Kdo tyto znalosti nemá nebo neví, co udělali předchůdci, ten tápe, jde oklikami, a pokud dojde k výsledku tak za dlouhou dobu, za vynaložení úsilí a výsledek často není dokonalý. To je případ T. A. Edisona, který vyslal výpravu do světa, aby mu nelezla nejvhodnější bambusové vlákno na jeho žárovky. Kdyby měl adekvátní chemické a technologické znalosti, mohl si ušetřit a také jeho dělníci mnoho práce i peněz. Jinak řečeno, kdo se do čehokoliv pustí jen tak nazdařbůh bez adekvátních znalostí a informací, těžko se dočká úspěchu, a když, tak po mnoha peripetiích a nezdarech. Náhoda přeje jen připraveným, řekl kdysi L. Pasteur.

Nicméně někdy se stane, že se užitečný objev povede i laikovi nebo neodborníkovi v daném oboru. Telefon vynalezl lékař Bell, telegraf vynalezl malíř Morse a truhlář Gramme vynalezl dynamo. Na otázku, proč mnoho věcí vynalezli neodborníci, odpověděl Albert Einstein, že je to prostě tak, že odborníci přesně vědí, proč něco nejde udělat, ale pak přijde nějaký hlupák a udělá to, protože neví, že to udělat nelze a udělá to, někdy docela obstojně.

Samozřejmě, že vyslovení hlupáci neudělají nikdy nic a vymýšlejí nejvýše schizofrenní domněnky. Úspěch může mít každý, kdo využije poznatků svého původního oboru. I zde vsak může nastat extrém, kdy si někdo myslí, že vše lze vypočítat nebo vyfilozofovat. Odborný, či chcete-li vědecký výzkum má svá pravidla, ale i mnoho nuancí. V tomto spisku uvádíme deset případů osobností, které byly považovány víceméně za génie nebo byl vytvořen jakýsi kult osobnosti. Někteří za to ani nemohou - to je případ I. Newtona i A. Einsteina. Chybovati je lidské, ale ostudné je v chybách setrvávat, říká latinské přísloví. Kdo nic nedělá, nemůže nic zkazit.

V historii vědy bylo mnoho omylů, například při objevování nových prvků. Ruský astronom Šklovskij se na základě pozorování zpomalování Marsová měsíce Phoba (v roce 1945 zjištěný Sharplessem) usoudil, že by tento měsíc mohl být dutý a tedy výtvor dávné marťanské civilizace. Bohužel se později ukázalo, že tomu tak není. Podobně americký astronom Webb statisticky zjistil, že četnost styků čar na Marsu je ve čtyřech čarách, tedy jako u živé přírody (např. síť pavouka) a že asi jde o kanály vytvořené Marťany. I zde se ukázalo, že šlo o omyl. Přesto nepovažujeme tyto omyly za projevy hlouposti či neodbornosti, protože byly založeny na logické indicii, modulované přáním dokázat na Marsu život aspoň v minulosti. To také ale dokazuje, že matematika není žádným kouzelným klíčkem, který nám otvírá nová poznání. Naše zde popsané osobnosti se však dopustili omylů, které odporují jednoznačně logice, nebo odhalují poněkud jiné soukromí, než jsme slyšeli ve škole. Jeden případ se týká pana Sitchina, který "objevil" planetu Náboru, obíhající v naší soustavě za 3.600 let, aniž by uvážil, jak její obyvatelé budou žít ve vzdáleném apogeu, jiný případ se týká Einsteina, který je jako „stafáž“ citován mnohými autory, i když s článkem má málo co společného.

Podzim 1999

Aristoteles ze Stageiry (384 - 322 př.n.l.)

Byl vychovatelem Alexandra Makedonského. Založil v Athénách filosofickou školu. Za hlavní nástroj poznání pokládal logiku. Podle jeho názoru je vesmír nekonečný v čase, ale konečný v prostoru. Střed vesmíru tvoří naše Země a na tvorbě všech těles se podílejí čtyři živly - voda, oheň, vzduch a země. Euxodos tvrdil, že celý vesmír je systém dutých soustředných koulí, kde uprostřed je nehybná Země. Počítal se 27 sférami. Další sféry přidal Kallippos a Aristoteles počítal s 59 sférami, aniž by se tvrzení předchůdců snažil ověřit. Vůbec celá antická věda spočívala jen na spekulacích a neznala experiment. Trochu skutečné vědy přinesli jen Pythagorejci, kteří vyjadřovali matematické a geometrické vztahy. Když sféry nemohly vysvětlit pohyb planet, Aristoteles tuto domněnku opustil. Dnes ovšem víme dávno, že i teorie čtyř živlů a jejich pohybů je chybná. Nicméně pojem čtyř živlů rozšířil o nehmotnou, vše pronikající látku – éter. Tato hmota či nehmota straší ve fyzice a astronomií dodnes, ač jí počátkem století smetl ze stolu Einstein. I když Aristoteles éter vyspekuloval z úvahy, že nad ohněm musí být látka ještě lehčí, fyzikové 19. století se opírali o zkušenost, že světlo pro své šíření musí mát nějaké prostředí a tím by mohl být éter. Koncem 19. století bylo provedeno mnoho důmyslných pokusů k prokázání éteru. Nejznámější je Michelsonův pokus (1881) v Berlíně a později s Mocleyem (1887) v Clevelandu, který dal záporný výsledek. Pokusy byly prováděny i v dolech, na horách i v baloně a v nejlepším případě daly rozporné výsledky. Dnes se domníváme, že éterem by mohlo být moře neutrin.
Aristoteles tvrdil také, že vesmíru se dodávají všechny pohyby zvenčí, což jistě není třeba komentovat. Hvězdy podle něho byly dírky ve sférách a také prý tvrdil, že ženy mají jen 28 zubů, aniž by některé otevřel ústa a zuby spočítal.

Aristotelova autorita dala později vznik podivné kombinaci víry a filosofie známé jako scholastika. Ta zatemňovala mozky filosofů a zejména klerikálů až do 15 století. Snad jedinou Aristotelovou zásluhou je, že poznal, že je Země kulatá a to prý poznal ze zatmění Měsíce, na který vrhala oblý stín.

JAN ÁMOS KOMENSKÝ (1592 - 1670)

Komenskému bylo u nás věnováno mnoho pozornosti zejména v roce 1992, 400 let od jeho narození. Napsal mnoho děl, z nichž nejznámější je Orbis Pictus, Labyrint světa a ráj srdce, Didaktika aj. Vnesl do vyučování nové metody, spočívající v použití názorných obrazů a modelů. Byl to biskup Jednoty bratrské a musel opustit vlast. Je pohřben v nizozemském Naardenu.

Jeho význam byl značně přeceněn. Uvádím ho zde však proto, že zabrousil do fyziky, nemaje potřebných znalostí z přírodovědy.

K odhalení prvních stop po úsilí Komenského sestrojit jakési perpetuum mobile došlo na sklonku 19. století, kdy v britském muzeu v Londýně byl nalezen v materiálech anglického matematika Johna Pella opis titulního listu s nadpisem Motus spontanei...

Z dlouhého nadpisu vyplynulo, že jde o zprávu o samovolném pohybu, hledaném deset let, až konečně s pomocí boží objeveném. Autorem zprávy z r.1642 byl jistý Johannes Nicomeus, ve skutečnosti Komenský. Podklady k sestrojení si vezl do Anglie Komenský na podzim roku 1641. Když se pak vracel do Elblagu u Gdaňska, svěřil se s vynálezem konstruktérovi Buddaovi a alchymistovi Morlaenovi, kteří stroj zhotovili, ale nepodařilo se jej uvést do chodu. V následujících letech se Komenský soustředil na Didaktiku a Pamsofii a zdánlivě myšlenku na „machynku“ opustil. Z korespondence Komenského, uveřejněné v roce 1899 vyšlo najevo, že se samohybným strojkem zabýval ještě tři roky před svou smrtí. S problémem samohybného strojku se Komenský setkal roku 1632 prostřednictvím jistého šlechtice, který se vrátil do Anglie s vlastními plány. Komenský začal pak vlastní pokusy asi s půlmetrovým strojkem ze dřeva a kovovými závažími. Předčasná radost byla vystřídána zklamáním, které se obrátilo i proti matematickým výpočtům - je dnes přece známo, že vypočítat lze všechno. Komenský chtěl, aby jeho samohyb sloužil lidem, což ho ovšem nijak neomlouvá. Marné pokusy prováděl téměř až do smrti. Nutno ovšem také chápat tehdejší dobu, kde se srážela dogmata scholastiky a novodobého nazírání na poznávání přírodních dějů. Další doklad o Komenského snaze zhotovit samohybný strojek byl nalezen v r. 1974 v královské knihovně v Haagu. Sebekrásnější úmysly jsou k ničemu, když nejsou podloženy adekvátními vědomostmi.

Z Komenského případu můžeme vidět to, co se projevovalo i později a platí dodnes. Problémy přírodovědy a biofyziky nemůže řešit úspěšně někdo, kdo má humanitní vzdělání, ale přírodovědec nebo biofyzik. Vzdělání si lze ovšem doplnit.

IZAAK NEWTON (1642 - 1727)

Anglický fyzik, chemik, astronom i matematik. Svým dílem "Philophiae naturalis principia mathematica" otevřel novou cestu v bádání ve fyzice a mechanice. V roce 1672 předložil Newton sdělení o objevení spektra a disperze. Jako optimální stanovil úzkou obdélníkovou štěrbinu pro vymezení paprsku dopadajícího na lámavý hranol. Newton také vysvětlil duhu a interferenci světla. Světlo považoval za proud hmotných částeček. Tento názor přetrvává v jakési hybridní formě dodnes, protože světlo se chová současně jako částice a vlnění. Známý je Newtonův vzorec pro přitažlivost dvou těles, která je úměrná jejich hmotě a nepřímo úměrná dvojmoci jejich vzdálenosti. Tento vzorec platí dodnes a dokonce jako Coulombův zákon platí i pro elektrická množství. Newton však nikdy netvrdil, že se tělesa přitahují jakousi silou a slovo attraction použil prý jen pro lepší srozumitelnost. Myšlenku působení na dálku zavrhoval. Nicméně přitažlivost byla tehdejšími učenci vykládána jako důsledek éteru nebo v tzv. popudech, což ovšem nic nevysvětluje. Newton byl velmi skromný a známé jsou jeho prohlášení, že pokud něco velkého udělal, potom jen proto, že stál na ramenou obrů, nebo že si připadá jako chlapec, který na mořském břehu sbírá kamínky a skládá z nich mozaiku. V mládí byl značné slabý. Zabýval se také alchymií a magií, což učebnice cudně vynechávají. Chemikálie ochutnával a je div, že se neotrávil, a že se dožil 85 let. Horší však je, že považoval Slunce za chladné těleso a sluneční skvrny za otvory ve žhavé atmosféře, kterými je vidět chladný povrch. Ve své knize „Chronology of the Ancient Kingsdoms Amended“ vydané v Londýně r. 1728 napsal: „Netvrdím, že bych dovedl vznik vesmíru určit přesně na rok. Může dojít k omylům o pět nebo o deset let, třeba i o dvacet let, ale ne o mnoho více.“

My dnes víme, že to bylo před několika miliardami let. Koku 1658 významný znalec bible arcibiskup Ussher přesně vypočítal (dle bible), že vesmír vznikl v 9 hodin dopoledne 23. října roku 4004 před Kristem. Komentáře není jistě třeba. Newton zřejmě měl má mysli Ussherovo datování.
Je pravda, že Newton se široce zasloužil o pokrok vědy v mnoha oborech, ale ukázali jsme i jeho nedostatky, většinou taktně zamlčované. Pro mladé vědce plyne poučení, že nemáme nic tvrdit, co není prokázané, nebo co není podpořeno silnou indicií. V řadě případů pak přibrzdit fantazii a hodně používat slůvek snad, asi, možná pravděpodobně, domníváme se apod.

ANTOINE LAURENT LAVOISIER (1743 – 1794)

Je oslavován jako velký chemik a objevitel kyslíku. Byl ředitelem pařížské Akademie věd a za francouzské revoluce byl popraven, snad za své sympatie ke konstituční monarchii, spíše však jako výběrčí daní a tedy nepřítel lidu. President Coffinhal (později rovněž popravený, právě tak jako Robespierre) odmítl Lavoisierovu žádost o odložení popravy o 14 dní, aby mohl dokončit pokusy, slovy: „Lid nepotřebuje chemii a nestará se o tvé objevy“. To připomíná naši dobu, kdy o chemií nevycházejí knížky a nijak se nepropaguje. Nedovedu si představit, že bych mohl vědecky pracovat, když za pár dní mám být popraven.

Ale vraťme se na pole vědy a objevů. Francouzská Akademie věd tvrdošíjně popírala existenci meteoritů (hromových kamenů). Lavoisier vedl odbornou komisi pro zkoumání meteoritu, který spadl 13.září 1768 u Lucé, jihojihozápadně od Paříže a prohlásil, že kameny z nebe padat nemohou, neboť tam žádné nejsou. Nalezený kámen o hmotnosti 3,5 kg prohlásil za pozemský kyz, který byl odkryt náhodným úderem blesku. Nestačíme se divit, jak Lavoisier poznal, že jde o kyz, tedy zřejmě o pyrit (FeS2). Každý průměrný chemik a v tehdejší době trochu nadprůměrný chemik musel vědět, že podstatnou součástí kyzů je síra. Tu lze snadno dokázat - pálením. Kyz žhne, je cítit zápach kysličníku siřičitého a vypálený zbytek obsahuje červenohnědý kysličník železitý. Zdá se, že Lavoisier tuto jednoduchou zkoušku neprovedl. Je ovšem pravda, že Lavoisier udělal tečku
za nesmyslnou flogistonovou teorií, která strašila v chemií ještě ve druhé polovině 18.století. Odedávna byla snaha vysvětlit hoření. Německý alchymista Becher tvrdil, že při hoření uniká z tělesa hořlavá zemina. Na tuto domněnku navázal německý chemik J. Stahl (1660-1734) a zformuloval teorii flogistonovou. Podstatou je, že všechny hořlavé látky i zpopelnitelné kovy obsahují součást, která při hoření uniká - flogistos. Čím prudčeji látka hoří, tím více má flogistonu, např. uhlí. Zpopelněnému kovu, když se navrátí flogiston uhlím, získá se původní kov.

Že při zpopelňování kovů žíháním nic z nich neuniká, ale naopak hmotě přibývá na váze, nebral nikdo v úvahu. Byl to jediné ruský chemik M. V.Lomonosov, který již roku 1748 ukázal, že částečky vzduchu se s kovem slučují a tím zvyšují váhu. Je ostudou tehdejších chemiků, že takovou logickou skutečnost si neověřili. Bylo to zřejmé proto, že to byla teorie jednoduchá a zastávali ji i jinak vynikající chemici jako Geoffroy, Marggraf, Black, Cavendish a Pristley. Poslední tři se věnovali studiu plynů a svými poznatky připravili cestu Lavoisierovi. Pristley například poznal, že hořením se vzduch kazí, zvířata se dusí a tohoto "fixního“ vzduchu je 1/5 původního objemu.

Asi o dva roky později obdržel Pristley žíhání červeného precipitátu (kysličníku rtuťnatého) plyn opačných vlastností - ten podporoval hoření. Mnohé látky v něm prudce hořely. Pristeley nazval tento plyn deflogistovaným vzduchem. Dělal také kvantitativní pokusy s pálením kovů a i zde zjistil úbytek vzduchu z 1/5.

Přesto nepochopil podstatu a houževnatě se držel flogistonové teorie. Nezávisle prováděl pokusy švédský lékárník Scheele (1742-1786). Jako bystrý badatel objevil mangan, baryt, chlor a kyslík. Ten uvolnil např. z burele a z dusičnanů, potvrdil, že hořením vzniká nedýchatelný vzduch atd. Kyslík ovšem měl jiná jména, hlavně ohňový vzduch. Scheele připravil „ohňový vzduch“ také rozkladem uhličitanu stříbrného a podobně jako Pristley zahřátím kysličníku rtuťnatého. Oba informovali o svých pokusech Lavoisiera, právě tak jako Cavendish, který připravil vodu z vodíku a „ohňového“ vzduchu. Lavoisier měl přednášku o "ohňovém" vzduchu před Akademií 26. dubna 1775, aniž by se zmínil o Pristleyovi, Cavendischovi a Scheelem, kteří mu připravili půdu. To je tedy velký rozdíl od Newtona, který jak víme, řekl, že když něco velkého udělal, pak jen proto, že stál na ramenou obrů. Ty obry musíme chápat nadneseně - stavil na tom, co bylo již známo. Lavosier má nespornou zásluhu, že zasadil flogistonové teorií smrtelnou ránu.
Vidíme, že většinu badatelů nelze hodnotit jednostranně, právě tak lze vytknout Lavoisierovým předchůdcům, že vzdor svým výborným pokusům, nedovedli se odpoutat od flogistonu. Což budiž mementem pro zkostnatělé názory nedávných a současných badatelů, kteří např. tvrdí, že magnetické pole na vodu nepůsobí nebo že reakce virgule nad zónami je jen iluze nebo podvod.

S.D.Ch.Hahnemann (1755-1843)

Byl to německý lékař, který roku 1796 zavedl novou léčebnou metodu - homeopatii. Metoda byla založena na dvou poznatcích, které jak uvidíme, byly chybné.

První poznatek byl, že podobné lze vyléčit podobným. Nemocný postižen malárií měl záchvaty, které se ještě zvýšily po požití chinové kůry, ale brzy ustaly a nemocný se vyléčil.

Druhý mylný poznatek byl, že účinnost aktivních látek se zvyšuje jejich zředěním. Usoudil tak z toho,že spolknutá kapička rtuti nezpůsobí člověku žádné potíže. Rozetře-li se však s malým množstvím neutrální látky, například škrobu, potom i zcela nepatrné množství vyvolá silný průjem. Tělo se brání horečkou infekcím - chinin horečku ještě zvýšil, bakterie byly zničeny. V jiných případech ovšem to nefunguje, ba naopak. Otrávíte se houbami a měla by vás vyléčit jejich další dávka?

Neméně zcestná je i „druhá" metoda. Z praxe víme, že se třeba antibiotika musí použít ve velkém nadbytku a v několika dávkách. Je také zřejmé, že setřete-li trochu prášku z tablety acylpyrinu, že vás to bolestí nezbaví. Apologetům homeopatie např. MUDr. Rýcovi jsem doporučil, aby si na Silvestra naředil litr vína do vany aspoň se 100 litry vody a tak se přesvědčil, že účinná látka, tedy alkohol zředěním své účinky znásobí. Homeopati se ohánějí potencí zředění - zředí-li se látka např. 100 krát, je to potence 2D čili 10 -2. Zuřiví homeopati však operují s mnohem vyššími potencemi a ohánějí se Avogadrovým zákonem, aniž by tušili, o čem vlastně jedná. Zřejmě existují naivisté, kteří ve vyšší potenci vidí vyšší účinnost již v samotném slově, které se užívá v sexu. Po roce 1990 se u nás propagace homeopatie velmi rozšířila díky časopisům jako „Zdraví pro život“, „Regena“, „Regenerace“, „Vital“ aj. Je neuvěřitelné, jak na tento podvod naletělo množství lékařů, u kterých bychom předpokládali vyšší vzdělání. Apologeti homeopatie uvádějí např. (i v televizi Prima), že je homeopatický lék vyléčil. Pokud tomu skutečně objektivně bylo, můžeme to vysvětlit několika způsoby.

1. pacient by se uzdravil i bez tohoto léku
2. lék působil jako placebo efekt a víra pacienta.
3. lék ve skutečnosti nebyl homeopatický, ale obsahoval prokazatelné menší množství účinné látky. Za homeopatický byl vydáván jen z komerčních důvodů. Tento případ mi potvrdil známý, který v Litvě takový údajně homeopatický lék dostal proti angině. Lék skutečně pomohl. Když dal lék v Praze analyzovat Ústavu pro kontrolu léčiv, ukázalo se, že obsahuje ichtyol.
4. mírné léčivé účinky může způsobit rozpustilo, tedy voda, kterou se při ředění mnohokrát třepe. Tím se porušují mezimolekulární vodíkové vazby a mírně léčivým agens je pak jen sama voda.
5. Vyléčení působí sám lékař, pokud má léčitelské schopnosti. Zastánci homeopatie přišli s moderním pojetím - roztok si prý zachovává informaci - pokud ano, potom jen již ve zmíněné aktivaci vody. Apologeti homeopatie také nic nevědí, že mylná domněnka o ředění odporuje zákonu Guldberg-Waageovu, který zjednodušeně řečeno říká, že dvě látky reagují spolu tím úplněji, čím je koncentrace jedné z nich vyšší a přesahující teoretické množství.

Homeopatie je jeden z největších omylů,či chcete-li podvodů.

Thomas Alva EDISON (1847-1931)

Ve svých dvanácti letech začal jako roznašeč novin. Je nutné asi uvést že byl chatrného zdraví a když mu bylo sedm let, přestěhoval se s rodiči do Port Huronu. Ve škole se špatně učil a dostával se do konfliktů s učitelem. Proto ho matka vzala domů a sama ho učila. Noviny prodával ve vlaku na trati Huron - Detroit. Později sám noviny vydával, ale protože současné dělal ve vlaku chemické pokusy, při nichž vznikl oheň, musel nakonec vlak opustit. Dostal se k železničnímu telegrafu, který opravil a vylepšil. Současně kupoval odborné knihy a doplňoval si vzdělání. Další popis jeho vynálezecké činnosti najde zájemce v některých článcích. Za života prý vytvořil 1300 vynálezů, z nichž asi 20 má dodnes podstatný význam. Byl prý hrdý na svůj fonograf, ale právě ten dokazuje jeho omezenost. Jaksi mu uniklo, že pro záznam zvuku se mnohem lépe hodí deska. Když byl ve francouzské Akademií předváděn Edisonův fonograf fyzikem Moncelem 11.3.1878, člen Akademie Bouilland ho chytil za hrdlo a vzkřikl: „Ha, bídáku, nedáme se oklamat břichomluvcem!“

Když bylo předvádění opakováno 30. září, prohlásil tento učený hlupák, že po zralém uvážení (!) a prozkoumání shledal zde jen a jen břichomluvectví a fonograf je jen akustickou iluzí.

Edison se proslavil svoji žárovkou, ale ukážeme si, že jeho sláva má trhliny. Především téměř současně žárovku sestrojil J.W. Swan kolem roku 1879. O něm ale nic neslyšíte. Edison se měl vyjádřit, že vynalézavost je pouze jedno procento inspirace, ale 99% tvrdé každodenní dřiny a lopoty. A právě v této větě je velký omyl a doklad Edisonovy nízké fundovanosti, protože skutečný badatel a vědec udělá několik předběžných pokusů, kterými určí optimální směr výzkumu, vyloučí postupy, které k cíli nemohou vést. Pochopitelně, že se může i mýlit a nakonec se vrátit k obměněnému postupu, který zavrhl. Nemá ovšem smysl tvrdohlavě opakovat stokrát stejné pokusy jen s malou obměnou. Pokud je výsledek špatný nebo se vůbec nedostaví, potom věc zásadně není možná, např. perpetuum mobile, nebo je pokus špatně proveden nebo je zde skrytý rušivý faktor (např. nečisté chemikálie, apod.). Je sice pravda, že Edison zkoušel pro vlákno žárovky platinový drátek, ale ten se mu vypařil. Není divu, když nebyl dodržen optimální proud. Uhlík se vypařit nemůže a tak se Edison upjal výhradně na uhlíková vlákna. To vyráběl se svými pomocníky z různých materiálů a údajně nejlépe se osvědčil bambus. Edison dokonce vyslal expedicí, která měla nalézt nejvhodnější dřevinu. Uhlíkové vlákno však bylo křehké, špatně se upevňovalo na vývody a málo svítilo.

Že uhlíkové vlákno nemohlo uspět je zřejmé z toho, že se již na začátku století nepoužívá. Roku 1898 Auer z Welsbachu použil vlákno osmieové, roku 1905 se objevilo vlákno tantalové a Rus Lodygin vyzkoušel vlákno wolframové, které se udrželo do dneška. Vyžadovalo to ovšem nejen technologii výroby wolframu, ale jeho vlákno, které je tenčí než lidský vlas, má délku asi 3/4 metru a je stočeno do dvojité šroubovice. To by technologie z konce 19 století těžko dokázala. Nicméně Edison místo nákladné výpravy za organickými materiály měl vyzkoušet aspoň jednoduchá vlákna těžko tavitelných kovů. Průmyslově vyráběná Edisonova žárovka z r. 1881 byla např. na napětí 103 V a při příkonu 75 W měla světelný tok asi 3 lumen/W a životnost 600 hodin. Dnešní 100 W žárovka plněná kryptonem má již světelný výkon 14 lumen/W a životnost víc jak 1.000 hodin. Edison si získal věhlas hlavně když v květnu 1881 vybavil parník Columbia 300 žárovkami a svým dynamem Jumbo. Užitečným vynálezem byl i alkalický akumulátor. Elektrody byly z niklu a železa, elektrolytem louh draselný s přísadou lithia. Při nabíjení se nikl pokrývá černou vrstvou kysličníku nikličitého. Napětí těchto článků je kolem 1,2 V, vydrží až 1.800 cyklů, mají však proti olověným akumulátorům poloviční kapacitu, jsou ale i podstatně lehčí. Junger nahradil železnou elektrodu kadmiovou a zvýšil tím počet cyklů na 5.000. Edisonův akumulátor je dodnes docela slušný vynález, zatímco žárovka byla jen jakousi předtuchou osvětlování.

Poněkud nepříjemně se však jeví Edisonův poměr k N. Teslovi. Tesla byl totiž určitý čas v Americe zaměstnán u Edisona, s kterým se však rozešel. Tesla pracoval na využití vysokofrekvenčních a střídavých proudů. Střídavý proud navrhl pak pro elektrárnu pod Niagarskými vodopády. Tím ovšem vzbudil Edisonovu nenávist, který prosazoval proud stejnosměrný. Neomaleně rozhlašoval, že střídavým proudem se popravují zločinci, podívejte se lidi, jak je nebezpečný! Lord Kelvin, bývalý Thopson se ukázal jako zkostnatělý vědátor, když výboru pro využití Niagarských vodopádů napsal: Doufám, že se vyvarujete obrovského omylu, jímž by bylo použití střídavého proudu. Lord Kelvin byl odborník na nízké teploty, je po něm pojmenována absolutní stupnice teploty, ale o elektřině toho věděl málo. Střídavý proud lze totiž libovolně transformovat a tím posílat v tenkých vodičích do velkých dálek, což se stejnosměrným proudem není možné.

JULES VERNE (1828-1905)

Narodil se v Nantes a měl být právníkem. To mu bylo ale protivné a brzy začal psát romány víceméně dobrodružné a fantastické. Tvrdí se, že až u šestnáctého nakladatele mel úspěch. Byl to patrně nakladatel Hetzel, který ho živil až do smrti. Románová činnost je dobře známá – např. Děti kapitána Granta, Patnáctiletý kapitáni, Pět neděl v baloně, Vynález zkázy atd. Proti většině románů nelze nic namítat a to i s ohledem na tehdejší znalosti, horší je to s romány na úrovni dnešní sci-fi. Tam se Verne dopouští hrubých neznalostí, ačkoliv prostudoval stovky učebnic. Je to "Vzducholodí kolem světa“ a „Do Měsíce". Těleso vzducholodě kopíruje tvar lodi a nadnášeno je desítkami malých vrtulek. Již tehdejší znalosti dovolovaly usoudit, že značný počet vrtulek bude velmi neefektivní, protože rozvod energie a uložení v ložiskách bude mít velké ztráty. V televizi občas vidíme nákladní helikoptéry se dvěma velkými rotory. Chybí zde též vysvětlení, čím jsou vrtulky hnány.

Také cesta Do Měsíce je nesmyslem. Začíná vystřelením kabiny tvaru projektilu z děla. Svítí se svítiplynem, který ovšem spotřebovává kyslík, z kabiny se vyhazuje mrtvý pes, je nesprávně popsáno působení zemské a měsíční gravitace atd. Dnešnímu čtenáři, který je obeznámen s kosmickými a orbitálními lety, může být tato kniha jen k smíchu. Popravdě řečeno, nijak mne nenadchl známý několikadílný seriál STAR TREK, až nakonec se mi stal odporným. Předně mne udivilo, jak se všude domluví anglicky. Dále, pak jak všude lze dýchat atmosféru. A jestliže verneovky jsou charakterizovány tím, že se hlavním hrdinům nikdy nic nestane, je tomu podobně i ve STAR TREKU. Vesmírná loď Voyager se dostane do svízelné situace buď přírodního nebo nepřátelského charakteru, ale vždy se z toho nějak dostane. Pochopitelně, jinak by seriál nemohl pokračovat. Obdivovatelé Verna tvrdí, že předpověděl téměř všechny vynálezy. Není to pravda. Jeho vynálezům, i když jen na papíře vždy něco chybělo.

NIKOLA TESLA (1856 - 1943)

Narodil se ve Smiljanu v okresu Gospič v Chorvatsku v rodině srbského kněze Milutina Tesly. Od mládí byl velmi citlivý, míval halucinace a byl částečně jasnovidný a v několika případech varoval lidi před neštěstím. Dovedl si v duchu věci a zařízení tak přesně představit, že nepotřeboval žádný nákres. Od mládí ho však zužovaly různé choroby. V 21 letech dostal jednoroční stipendium na polytechniku ve Štýrském Hradci, potom studoval krátce i v Praze, a pak u telefonní společnosti v Budapešti. Zde přišel na princip točivého střídavého pole a navrhl na tomto principu elektromotor bez komutátoru. V roce 1883 tedy byl již zaměstnán u Edisona v Paříži a vytvořil prototyp tohoto motoru. Tesla se s Edisonem brzy rozešel, protože Edison byl zásadně proti střídavému proudu a domníval se, že jen stejnosměrný je vhodný pro jeho žárovky. Nesnášeli se ani lidsky. Edison byl vychytralý a hrubý obchodník, Tesla kultivovaný, citlivý a plachý člověk. Georg Westinghouse byl solidní obchodník a stal se Teslovým partnerem.

Díky jemu v roce 1893 byl střídavý proud poprvé použit na Světové výstavě v Chicagu a na podzim se komise rozhodla pro výrobu střídavého proudu v elektrárně na Niagarských vodopádech. Edison se neštítil "bojovat“ proti střídavému proudu veřejnou ukázkou, jak zabíjí kočky a psy. V letech 1888 až 1902 byl Tesla na výsluní úspěchů a byl obdivován celým světem. V roce 1895 mu vyhořela laboratoř v New Yorku. Tesla vynalezl asynchronní motory, vytvořil generátory vysokého vysokofrekvenčního napětí a na něm prokázal, že člověku nevadí. Roku 1898 prováděl pokusy s malou lodí bez posádky řízenou elektromagnetickými vlnami. Novináři sice byli nadšeni, ale admiralita zájem neměla. V Colorado Springs vybudoval stanice o výkonu 2OO kW pro přenos energie. Udělal i řadu drobnějších vynálezů. Některé pozdější vynálezy jako např. miniletadlo byly nepoužitelné. Tesla se nikdy neoženil, prý proto, že na to neměl čas. Nelze mu na rozdíl od jiných slavných vynálezců téměř nic vytknout.

K stáru stal se ještě větším podivínem než byl - chtěl docílit spojení s Marsem, tvrdil, že rozumí holubí řeči, měl jisté mediální schopnosti. Zemřel 7.ledna 1943 ve věku 86 let v New Yorku uprostřed světové války, zchudlý a opuštěný.

ALBERT EINSTEIN (1879 – 1955)

Einstein se narodil 14. března 1879 v Ulmu. Jeho předkové, židovští řemeslníci se zde usadili asi před 300 roky, a přizpůsobili se zdejšímu prostředí. Brzy po jeho narození přesídlila rodina do Mnichova, kde si otec založil malou elektrotechnickou dílnu. Protože výrobky dílny byly nezvyklými novinkami a Einsteinův otec byl špatný obchodník, podnik se po několika letech zhroutil. Ani v severní Itálii, kam se Einsteinovi přestěhovali, se nevedlo lépe. Pro Einsteina byly prý směrodatné tři zážitky.

Jako dítěti se mu zalíbil kompas. Když mu bylo 12 let, zaujala ho velmi učebnice geometrie. Za rok ho jakýsi židovský student upozornil na přírodovědné knížky A. Bernsteina. Obsah byl sice zastaralý, ale vzbudil trvalý zájem o přírodní vědy. Einstein studoval i řadu jiných knih. Nebyl však zázračné dítě jako třeba Gaus. Mluvit se naučil poměrně pozdě a pomalu. Nebyl ani geniem na cizí řeči. Špatně se sžíval s polovojenskou kázní bavorského státního gymnasia a na jaře 1895 se přestěhoval k rodičům do Itálie. Zažádal pak o propuštění z německého občanství r. 1896 a po pět let byl bezdomovcem. Roku 1901 si koupil švýcarské občanství. Chtěl studovat na Vysoké škole technické v Curychu, ale protože neměl maturitní vysvědčení, musel se podrobit zvláštní zkoušce. Uspěl sice z matematiky a fyziky, ale ztroskotal na jazycích a přírodních vědách. Navštěvoval pak poslední ročník kantonální školy v Aarau a tam udělal maturitu. Na podzim 1896 začal pak v Curychu studovat na vysoké škole. Po závěrečných zkouškách se jako mladý učitel fyziky dva roky marně ucházel o místo. Nebyl u profesorů dobře zapsán. I jiné pokusy vedly jen ke chvilkovému zaměstnání. Konečně v r. 1902 obdržel místo technického experta na patentovém úřadě v Bernu, kde trávil několik let. Sám studoval různé teorie a psal si s tehdejšími vědci. Zabýval se Brownovým pohybem, vytvořil pojem světelného kvanta - fotonu a vysvětlil fotoelektrický jev, za který dostal r.1922 Nobelovu cenu. Hypotézu o světelných kvantech kritizoval Max Planck, tvůrce kvantové teorie. Einstein sám však tuto teorii odmítal. Einstein krátce (1911-12) přednášel i v Praze na německé technice. Einstein se nejvíce proslavil svojí teorií relativity, které sice málokdo rozumí, ale snad právě proto vzbuzuje obdiv. Její princip spočívá v tom, že tělesa se při rychlosti blížící se světlu zkracují a rovněž i čas.

Obecná teorie relativity je značně náročná. Naproti tomu speciální teorie relativity je jednodušší a týká se jen rovnoměrných a přímočarých soustav. I tak je to pro normálního člověka náročná. Asi nejsrozumitelnější je konstatování, že žádná rychlost nemůže překročit rychlost světla, hmota při rychlosti světla se stává nekonečnou, relativně se zmenšuje délka, hmota a energie je vázána vztahem E = m.c2, kde c je rychlost světla.
Suma sumárum, Einstein byl velký teoretik a většina jeho tezí je dosud neprůkazná. Již ve třicátých letech kritizoval teorii relativity rumunský profesor Botezatu. Je ale fakt, že Einstein je považován za osobnost a leckdo ho cituje nebo se ohání vzorečkem E = m.c2 .

Einstein také nijak neuvolnil atomovou energii, byl to italský vědec Fermi.

Podívejme se na jeho soukromý život, který zdaleka není tak obdivuhodný. V roce 1903 se Einstein oženil s Milevou Maričovou ze srbské Vojvodiny, ale to již byla dcera Lieserl na světě. V milostných dopisech se Einstein překonává v něžnostech. Soubor těchto dopisů byl prodán v dražbě za 800.OOO dolarů. Mileva to neměla lehké, také proto, že intelektuálně byla na výši. Manželství vydrželo 10 let, během něhož se narodili synové Hans Adalbert a Eduard, který byl duševně zaostalý. V té době byl Einstein profesorem na curyšské univerzitě a později v Praze. Tyto dva roky se vztahy jen horšily. Milevu považoval jen za služku a začal se o ženách vyjadřovat, že intelektuální centrum žen je jinde než v mozku. Později také napsal, že se má celkem dobře, přežil dvě manželky a nacismus. Navázal styky se svou sestřenicí Elzou Loeenthalovou. Spal v jiné ložnici než Mileva a zakazoval jí vstup do pokoje. Potřeboval ji jen na úklid a vaření. Všechny osobní styky vymýtil. Mileva r. 1914 proto odjela se dvěma syny (dcera byla dána už dříve adoptivním rodičům!) do Curychu, kde zůstala. Dal se s Milevou rozvést r. 1918. Za čtyři roky dostal Nobelovou cenu a finanční odměnu dal Milevě. Nabažil se vsak i Elzy, která sice byla přírodou obdařena, ale intelekt byl slabý. Opět měli každý svou ložnici, a Einstein střídal další ženy. Dokonce když měl doma svoji milenku, musela Elza být mimo byt a chodit po městě. Zemřela krátce po Einsteinově emigraci do USA, on sám dožil v péči své sekretářky Heleny Důkazové, která sama rozhodovala koho smí její senilní stařík přijmou a koho ne a komu psát. První manželka Mileva pečovala o chorého syna Eduarda, který zemřel v roce 1947. Starší syn Hans Adalbert si z domu odnesl jen několik knih. Spory o dědictví prý trvají podnes. Tak vida, jaký to byl kurevník.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Rukopis z pozůstalosti V. Patrovského (Archiv KPUFO)