Fyzikální detekce geopatogenních zón

Jak napovídá název, geopatogenní zóny jsou pásma v přírodě nebo v bytech, nad nimiž se nedaří rostlinám, zvířatům a i člověk po určitém čase podléhá různým chronickým onemocněním, je podrážděný, těžko usíná, dostává, různé, zejména kloubové bolesti a po delší době může se objevit i nádorové onemocnění. 

Já jsem se osobně a nechtěně přesvědčil o vlivu GPZ v roce 1990, kdy jsem bydlel již druhý rok v novém bytě a za tu dobu mne neustále více či méně bolela kolena, někdy i záda. Byl jsem třikrát na ultrazvuku, bral jsem analgetika, třikrát jsem dostal sérii injekcí ketazonu, ale nic nemělo účinek nebo jen dočasný a slabý. Když jsem pak zjistil, že u lůžka probíhá GPZ a začal jsem spát v jiné místnosti, bolesti za několik dní zcela ustaly. Podobnou zkušenost jsem udělal na symposiu ve Svratce, kde zóna probíhala pod stolem. 

GPZ se dostaly do středu pozornosti asi před deseti roky, ale bohužel kolem jejich interpretace se u nás i v cizině objevilo hodně nesmyslů a alergických a demagogických článků některých vědátorů, kupodivu nikoliv z řad lékařů či geofyziků, do jejichž sféry GPZ patří, ale od fyziků, ač je i školákům známo, že fyzika se zabývá výhradně neživými systémy. Kromě neseriózních článků např. ve Svob. Slově (5.12.1987 a 20.2.1988, též 15.7.1989) nebo v Rudém právu (27.2.1989) byly to články v Chataři (1), ve Vesmíru (2,3), VTM (4) i jinde (5). 

Neserióznost těchto článků spočívá především v tom, že jejich víceméně stejní autoři předkládají ničím nepodložené domněnky, kterými popírají jak proutkařský jev, tak i existenci GPZ. Nejde zde totiž o žádnou konstruktivní kritiku, ale o suverénní vnucování nesprávných tvrzení. Autoři také nemají potřebné informace a ani se je nesnaží získat. Otřesné ovšem je, že ačkoliv se jedná o fyziky, nevědí nic o fyzikálních metodách geofyziky, nebo těch, které byly použity k verifikaci biofyzikálního jevu, tedy proutkařství - například použití distorze VKV.

Předstírají, že něco takového neexistuje, protože by to bylo proti jejich kritice. 

Na druhé straně i příznivci a badatelé v oboru GPZ se dopouštějí velkých omylů. Tak třeba v TV pořadu 2.1. a opakovaném 27.1. ale i 18.2.1991 se tvrdilo, že GPZ jsou způsobeny rádiem a radonem. To může tvrdit jen člověk naprosto neznalý chemie. Radon je těžký radioaktivní plyn, který se může hromadit ve sklepích, studnách nebo v jeskyních a nemůže tvořit víceméně ostrá pásma, dokonce i ve vyšších poschodích, která jsou charakteristická pro GPZ. 

Jinou perličku jsem nalezl v jednom rakouském prospektu nabízejícím odrušování vlivu GPZ. O zemním záření se prý můžeme přesvědčit, když ruku spojíme se vstupem osciloskopu. Křivka, která se vytvoří, odpovídá však silovému napětí z rozvodu elektřiny v bytě a tělo působí jako anténa.

Jak je to však s fyzikální detekcí, které se naši fyzikové tak rádi vyhýbají? Ve staré přístavní čtvrti v Le Havru, která leží na kdysi zatopeném území a kde je úmrtnost na rakovinu pětkrát vyšší než v okolí, nalezl Dr. Cody nad zónami zvýšenou radioaktivitu, lépe řečeno, zvýšenou ionizaci vzduchu.

Používal k tomu sledování vybíjení elektroskopu, což v té době byla asi jediná přístupná metoda. Dále byl použit Geiger-Mullerův počítač, ale a nevalným úspěchem. Od r. 1958 proměřoval aktivitu nad GPZ Jakob Stangele se scintilačním zařízením, které mu zhotovil profesor Berthold. Toto zařízení se ukázalo být velmi citlivé a nad GPZ zaregistrovalo průměrně trojnásobnou aktivitu než mimo GPZ. Vlastním senzorem je krystal jodidu sodného, aktivovaný 0,1 thalia. Pod dopadem radioaktivních částic je vyvoláno světélkování, jehož intenzita se měří fotonásobičem, elektronicky zesílí a registruje se zapisovačem. Takto to probíhá u normálních radioaktivních částic alfa, beta a gama. Zařízení pana Stangele neříká jakého druhu, ale i se základními znalostmi z jaderné fyziky snadno usoudíme, že šlo asi o kotouček parafínu, možná polystyrénu, který zabrzdil zemní záření - totiž rychlé neutrony, které, jak předpokládáme, se tvoří kdesi v nitru Země nebo spíše v zemské kůře a pronikají na zemský povrch. Jejich koncentrace je nízká a hlavně mají velkou rychlost, která jim brání, aby reagovaly s organismy, a proto jim normálně nevadí. Prochází-li však jen slabou vodní vrstvou nebo impregnací, pak se jenom zpomalí, a pak se jenom zpomalí a pak už jsou schopny reagovat s organismy a poškozují je. Neutrony se rozpadají do 15 minut na elektron, proton a neutrino, proto lze nad GPZ prokázat i změnu ionizace ovzduší. Normální radioaktivita se nemůže uplatnit, neboť paprsky alfa, (heliová jádra) se pohlcují již listem papíru, paprsky beta jsou elektrony, která zadrží hliníková folie a dokonale hliníková destička tlustá 5 mm. Paprsky gama jsou nejpronikavější, ale zadrží je 1 cm silná vrstva olova nebo 5 cm silná vrstva hliníku. Je zde tedy několik korelujících důvodů, které ukazují, že nad GPZ se uplatňují zpomalené (tzv. tepelné) neutrony. 

Je nyní otázkou, proč fyzikové nálezy pana Stengela neopakovali. U nás se lze vymluvit na nedostupnost informací a literatury a byla by to částečně pravda. Takovou výmluvu ovšem nemůže mít německá strana. Z delšího referátu o experimentech provedených před časem v Německu, a který byl přednesen 5. září 1990 na symposiu o Geopatogenních zónách v Praze, se však o pokusech pana Stangele nedozvídáme a popis německých pokusů ukazuje na jejich zmatenost a neadekvátnost vzdor tomu, že se zde angažovali slovutní vědci. Odborníci v jaderné chemii by se snad mohli vyjádřit, zda dnes existuje citlivější důkaz neutronů, než ten, použitý panem Stangelem.

Jinou fyzikální metodou, která vstoupila na scénu prakticky s pokusy pana Stangele, bylo zjištění Dr. Vusta, že nad GPZ nastává distorze v pásmu velmi krátkých vln, tj. u kmitočtů vyšších než asi 50 MHz. Dr. Vust a Hartmann použili malého vysílače o kmitočtu 32 MHz, a malého přijímače, naladěného však na třetí harmonickou, tj. 96 MHz na společné přenosné konstrukci. Oba přístroje byly od sebe vzdáleny asi 60 cm a jejich krátké antény byly otočeny o 90 st., takže přenos signálu byl minimální. Nad GAZ nebo GPZ nastane stočení polarizační roviny kmitů a nastane i příjem, jehož intenzita se hodnotí měřícím přístrojem. 

Později použil Zeller přímo státních vysílačů a měřil síly UKV pole Felix L 3. Před časem také Zeller použil i miniaturního japonského TV přijímače Sony, který má obrazovku o úhlopříčce asi 12 cm a je napájen několika tužkovými články. Zde se vliv GPZ ukázal nepravidelnými vodorovnými čarami na obrazovce. Já jsem prováděl pokusy a porovnání reakce proutkaře s detekcí pomocí VKV od r. 1985, a to v městském a v zámeckém parku v Libochovicích; souhlas s reakcí proutkaře byl velmi dobrý, asi 90%, přičemž lze říci, že proutkař nalezl o něco méně reakcí. To ovšem nemusí být chyba proutkaře, ale nadměrné citlivosti přijímače, který registroval i slabé vodní impregnace. Detekce se provádí tak, že se anténa vysune asi na polovinu, kloní se v úhlu asi 45 st. a vyladí se středně silný vysílač, nejlépe na rozsahu OIRT. tj. mezi 66 a 73 MHz. Přijímač se pak drží co nejdále od těla a operátor zvolna prochází terénem. Nad zónou příjem dosti ostře mizí, nebo naskočí brum či šum. Detekci můžete zkvalitnit tím, že za FM detektor připojíme mikroampérmetr a potenciometrem a tak můžeme provádět měření a kvantitativně sledovat terén a různé vlivy. Místo mikroampérmetru byl také použit zvukový adaptér, který zvukem oznámí přechod přes zónu. Tato metoda byla u nás několikráte popsána (7-9), ale přesto ji naši vědátoři zásadně ignorují. Pochopitelně, nemohou přece propagovat něco, co bourá jejich záměry; když ješitný vědátor jednou prohlásil, že GPZ neexistují, nemůže přece svůj názor vzít zpět, což samozřejmě je v rozporu s vědou – sám Einstein uznal svůj omyl a přiznal pravdu Fridmanovi. O fyzikální metody nemají však zájem ani proutkaři. Většina z nich jsou jen čistí praktici zakládající si na svých zkušenostech a dávají najevo, že jim virgule reaguje a že žádnou kontrolu nepotřebují.

Z dalších fyzikálních metod, či spíše projevů uvádím, že nad GPZ lze naměřit v zemi vyšší elektrickou vodivost, zvyšuje se nepatrně teplota a hladina infra a ultrazvuku, fotografický materiál, zakopaný na zóně cca 2 - 3 dny zčerná atp. To vše koreluje s neutronovou teorií. Voda sama při přechodu asociátů vydává infrazvuk, zatímco ultrazvuk generuje patrně právě brzdění neutronů. Další otázkou je, co vlastně ovlivňuje proutkaře a jaký jeho orgán.

To je zase problém pro fyziology a biofyziky. Úspěšný výzkum je třeba provádět za součinnosti adekvátních oborů, ale rozhodně je nutno odsoudit články založené na omylech, nedostatku informací a alergií. 

Otřesné je, že kritici existence GPZ demagogicky tvrdí, že pověra o GPZ může dokonce (!) přivodit těžké poškození zdraví nebo předčasnou smrt (5) ačkoliv jak dokumentoval autor na svém případu a jak je známo ze stovek případů jiných je tomu právě naopak. To je ovšem nehorázná zvrácenost, kterou by se měl zabývat psycholog.

Literatura

1. Pekárek, L. – Rajko, K.: Chatař, č. 11, 12/89, č. 1/90

2. Pekárek, L.: Vesmír, č. 2, 87, 1959

3. Kopský, V.: Vesmír, č. 6, 330,1990 

4. Winter, J.: VTM, č. l6, 44, 1990

5. Pekárek, L.: Geopatogenní zóny a fyzika. Pokroky matem. fyziky a astronomie. 35, 24, 1991

6. Maes, W.: Wohnung und Gesundheit, č. 6, 27, 1990

¨7. Patrovský, V.: Amat. rádio 36, č. 136, 1987

8. Patrovský, V.: Slaboproudý obzor 47, 197, 1986

9. Patrovský, V.: Verifikace biofyzikálního jevu ve výzkumu a praktickém využití biolokace. Praha 1987, s. 86

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Přednáška: Kurs stavební biologie. Uničov 1991