Elektronická virgule

Vrbový proutek, neboli virgule, byl odedávna používán citlivými lidmi k hledání rud a pramenů. Nad podzemním pramenem nebo rudní žilou se začal proutek pohybovat a někdy vykonal i několik otáček. Otáčení proutku pochopitelně není způsobeno nečistými silami, jak tvrdil v 17. stol. páter Lebrin, ale nevědomými stahy svalů proutkaře, který reaguje na podzemní anomálie. Zastánci uvádějí četné úspěchy proutkařů, odpůrci zase zdůrazňují neúspěchy. Jisté však je, že pokud se dobrý proutkař zmýlil, reagoval na reálnou podzemní anomálii, kterou nedokázal odlišit. Mohlo jít např. o styk hornin odlišných vlastností. Různé zkoušky kritiky vyzněly záporně obvykle proto, že neodpovídaly přirozeným podmínkám v terénu. Místo vrbového proutku se dnes používá ocelové smyčky nebo spirály čí drátu v podobě písmene omega. Jev není dodnes uspokojivé vysvětlen, je" však nesporné elektrického charakteru a má cosi společného s elektromagnetickým polem.

Účelem tohoto článku není zasvětit čtenáře do tajů proutkařství, ale naznačit novou možnost experimentování v oboru velmi krátkých vln: reakce proutkaře ověřit elektronicky a případné prakticky využít. Zejména mladí radioamatéři mají zde možnost vlastního nenáročného výzkumu, který v podstatně spadá do oblasti biofyziky. Autor tohoto článku nalezl v literatuře práce J. Wusta a E. Hartmanna (1), kteří zjistili, že na místech, kde reaguje proutkař, nastává jakýsi útlum velmi krátkých vln. Hartmann později použil malého vysílače na 32 MHz a ve vzdálenosti 0,6 až 1 m přijímače, naladěného však na třetí harmonickou. Krátké antény obou přístrojů byly vzájemně otočeny o 90°, takže přenos signálu vlivem jiné polarizace byl prakticky nulový. Nad tzv. geoanomální zónou se změnila polarizace a nastal příjem.

Modifikace a ověření metody

Autor použil zjednodušený způsob. Byl použit přijímač Kvintet a na rozsahu VKV vyladěn vysílač Buková hora (70,58 MHz), který byl v dané oblasti dobře slyšitelný; signál však nebyl ani příliš silný, ani slabý. Tyto předběžné pokusy byly prováděny v městském a zámeckém parku v Libochovicích. Anténa byla vysunuta jen z poloviny, přijímač byl držen co nejdále od těla a pozvolná chůze terénem skutečně ukázala velmi ostrá pásma, kde příjem prakticky zmizel, nebo "naskočil" brum. Pásma byla široká jen 5 až 15 cm, ale později bylo zjištěno, že v době sucha nebo naopak po dešti jsou slabá nebo neostrá. Za normálních okolností byla však změna výrazná a odlišná od změny po přiblížení ke kmeni stromu. Je také třeba zdůraznit, že tato pásma se objevovala i v prostorách, kde v okolí 20 až 50 m žádné stromy nebyly, takže zřejmě nešlo o odrazy. U vertikální antény a polarizace vysílače se neprojevil směrový účinek, ale u bližších vysílačů s horizontální polarizací je třeba směrový účinek otáčením zjistit, aby nebyl zaměněn za útlum způsobený sledovaným jevem. Ve zmíněné oblasti, která leží poblíž řeky Ohře, jsou diluviální nánosy, takže jev lze přisoudit podzemním vodním pásmům. Podstatné však je, že dobrý proutkař, který přirozeně neznal polohu zóny a byl ve vzdálenosti asi 12 m sledován autorem s přijímačem, asi v 90 % případů ukázal reakci na stejném místě jako přijímač. Další pokusy byly provedeny v okolí Prahy (Krč, západní Šárka, hostivařská nádrž), v Kokořínském údolí, u rybníků na Dobříšsku aj.) Byl prokázán velmi výrazný břehový jev, na který poukázal v SSSR již v šedesátých letech N. Sočevanov. Překračuje-li se potok (ale někdy i řeka) po lávce či mostě, nastává reakce proutkaře i přijímače poblíž či těsně u obou břehů. Naproti tomu vodní plocha nevyvolává reakci žádnou.

Jev je tedy vyvolán nebo ovlivněn stykem vody s pískem, hlínou či hrází. Není zde ovšem místo k rozvíjení spekulací a teorií - souvislost s elektromagnetickým polem je však zřejmá (2). Pro zpřesnění indikace a k možnosti částečného hodnocení, byl připojen mikroapérmetr (0 až 50 mikro A) přes regulační odpor 10 k Ohmů na kondenzátor 5 mikroF detektoru FM přijímače. Plná výchylka klesala nad zónou často až téměř k nule. Další pokusy ukázaly, že použije-li se jiný vysílač, pásma se posouvají, ale i zde ukáže dobrý proutkař reakci. Problém ovšem je, zda proutkař reaguje na elektromagnetické pole vysílače či na anomálii, která toto pole porušuje. To lze řešit např. použitím pomocného vysílače. V každém případě je zde otevřené pole pro mladé výzkumníky. Chování velmi krátkých vln je pak výstižně popsáno např. v (3).

Kromě přijímače Kvintet který se plně osvědčil, lze použít podobného přijímače Song a pravděpodobně i jiné přijímače lepší kvality. Přijímač Opily nebo Menuet se ukázaly být méně citlivé a méně vhodné i s indikátorem. Celkem se osvědčil i malý přijímač Sitar (indické výroby), který má asi pětkrát menší hmotnost než přijímač Kvintet.

Praktické využití

Kromě možnosti výzkumu na nepříliš zbádaném poli si proutkař může kontrolovat svoje reakce. Geologové pak mohou metodu porovnat s jinými používanými metodami. (4). Široké uplatnění však lze vidět v detekci geoanomálních zón, které mohou nepříznivě ovlivňovat rostliny, domácí zvířata i samotného člověka, pokud na takové zóně pravidelně pracuje nebo spí. Na obr. 2 jsou deformovaná rajská jablíčka vyrostlá na takové zóně. V tomto případě stejně jako u břízy s nádory na kmeni byla zóna potvrzena virgulí i přijímačem. Tato skutečnost má z hlediska životního prostředí značný význam, protože není problémem posunout postel či stůl a užitkové rostliny sázet mimo zónu. I když ne každá zóna je nebezpečná (škodlivé je místo, kdy se zóny stýkají nebo křižují), je vždy lepší těmto špatným vlivům předcházet.

Ing. V. Patrovský

Literatura

(1) Konig, H.: Unsichtbare Umwelt. Munchen 1977.

(2) Bradna, J.: Za tajemstvím virgule. l. mezinárodní kongres psych., Praha 1973.

(3) Klabal, J.: Amatérské rádio pro konstruktéry č. 5/1985.

(4) Stupka, J.: Sdělovací technika č. 4/1976.

Poznámka redakce

Svojí specifičností mne článek podnítil k následující úvaze

šíření velmi krátkých vln v atmosféře při dálkovém příjmu umožňují "zlomové zóny" atmosféry, tj. teplotní a vlhkostní rozhraní vzduchových mas. Jsou to buď nestabilní, vířivé proudy vzduchových hmot neboli turbulence, či naopak stabilní vzduchové vrstvy (tzv. listy) inverzního charakteru s rozdílnými teplotami i vlhkostí a tím tedy i rozdílnou dielektrickou konstantou jednotlivých vzduchových vrstev. Ž teorie Síření elektromagnetických vln je známo, že při přestupu vln z jednoho dielektricky homogenního prostředí do druhého dochází k lomu a na ostrém rozhraní výrazné inverze i k odrazu tohoto vlnění. Odraz je způsobený hromaděním elektrického náboje (vysoká elektronová koncentrace) na tomto dielektrickém rozhraní, které má obdobné vlastnosti jako kondenzátor.

Z teorie polovodičů je dále známo, že hraniční oblast dvou materiálů polovodičového typu p-n s vysokým přechodovým odporem v závěrném směru vytváří rovněž dielektrické rozhraní - kondenzátor - známý varikap s napěťové řízenou proměnnou kapacitou. Zlomová oblast v zemské kůře, o níž pojednává výše uveřejněný článek, tvoří rovněž určité dielektrické rozhraní dvou materií s různé vysokým elektrickým odporem. Na ostrém rozhraní, kde vlivem elektrostatických odpudivých sil dochází k polarizaci náboje, vzniká rovněž kondenzátor a to značných rozměrů. Rozložení náboje a jeho hustota podél zlomu bude různá, ale vzhledem ke špatné vodivosti zlomové oblasti ji nelze běžnými metodami měřit. Elektronová koncentrace je však oproti rozložení v nezlomové oblasti mnohonásobně vyšší a elektrostatické pole, které kolem sebe vytváří, je silnější, čím je vodivost obou zón rozdílnější, tím je i koncentrace vyšší a elektrostatické pole obklopující zlom silnější. Tak tomu je na rozhraní ruda-kámen, voda-kámen aj. Je-li elektrostatické pole dostatečně silné, působí až nad zemským povrchem, kde vytváří nábojovou oblast, obdobnou Faradayově kleci, odpuzující vnější elektromagnetické vlnění. Vždy však musí jít o vertikální zlom, uzavírající elektrostatické pole směrem k zemskému povrchu. V horizontálně plošných vrstvách zůstává silové pole pod zemským povrchem. Je-li zlomová oblast postižena dlouhodobým suchem, vyprahlá, či naopak dokonale provlhnutá, dielektrické rozhraní se vytrácí, slábne až zaniká, elektrostatické pole se nevytváří.

Z bioniky je známo, že dlouhodobý pobyt člověka, zvířat i rostlin v silnějším elektrostatickém poli vyvolává biologické změny v tkáňovém růstu. Většinou působí negativně, vyvolává i patologické změny, ale v určitých případech může být i vyhledáván. Zlomové oblasti nesnášejí hraboši, jejich "tunely" tam nenajdeme. Naopak ale krtonošky a některé druhy drobných živočichů určité oblasti rozdílných dielektrických vrstev vyhledávají s oblibou. Na vysoce senzitivního člověka pak mohou mít i přímý, okamžitý vliv. Má-li v ruce vhodný snímač, může registrovat elektrostatické pole nad takovou oblastí. Snímačem může být čerstvě uřízly a provlhčený vrbový proutek (jiné proutí je suché a má špatnou vodivost; tedy nevhodné, jak to dobře znají proutkaři) nebo smyčka z vodivého materiálu. Dokonale vodivý materiál - zlato, stříbro, měď - je nevhodný, oblíbený je drát ocelový, nejvýhodnější je ocelová spirála (zvýšený odpor). Větší odpor materiálu zajišťuje větší potenciální rozdíl na koncích smyčky, držené v rukou. Proutek, smyčka a v něm indukovaná elektromotorická síla pak působí na citlivého člověka obdobně jako držadlo dětského induktoru, čím pevněji je smyčka držena, tím více elektrostatické a svalové síly působí na její ohyb. V místě zlomu je pak indikace největší a proutkař se bezděčně snaží najít nejsilnější "stejnosměrné brnění" ohýbající se smyčky k zemi, do místa nejvyšší koncentrace pole.

V oblastech vyššího elektrostatického pole v atmosféře, kolem vedení vysokého elektrického napětí, vertikálního zlomu v zemské kůře apod. dochází k odrazu elektromagnetických vln určitých vlnových délek, které se pak uvnitř této Oblasti (pod vedením vysokého napětí, v bouřkové zóně) projeví jako výrazný útlum příjmu. Obdobně tomu bude i při zjišťování zlomové oblasti u zemského povrchu. Protože však toto pole je úzké, lze je zjišťovat pouze přijímačem s co nejmenší anténou, nejlépe smyčkovou, méně vhodná již je anténa prutová, dipól je již zcela nevhodný. Se smyčkovou anténou lze nalézt naprosto přesné místo rozhraní dielektrických konstant měřené lokality. 

Z tohoto pohledu se tedy pokusy s Ing. Patrovského, CSc. jeví jako velmi zajímavé a můžeme je doporučit k dalšímu experimentování případných zájemcům o technické "proutkaření" a to nejen v aprílovém měsíci, kdy jsou prý vrbové proutky pro hledání vody nejvhodnější.

Ing. Jan Klabal

Obr. 1. Malý přijímač Sitar indické výroby, doplněný mikroampérmetrem mohou metodu porovnat s jinými používanými metodami 

Obr. 2. Deformovaná rajská jablíčka

Amat. radio č. 4/1987