Elektrografie snů a skutečnosti

V 70. letech se po celém světě velmi rozšířila tzv. Kirlianova elektrografie. Noviny i časopisy hýřily titulky jako "Fotografie duše", "Záření života", parapsychologové, někteří biologové a lékaři viděli v elektrografii prostředek pro zviditelnění psychických a fyzických stavů a zlepšovatelé se překonávali v modifikacích a zlepšování metody (např. Rumun Dumitrescu, Američané Tiller, Kripner, Thelma Mossová, Němec Igenberg, Rusové Smilov, Adamkenko a jiní). 

Ve skutečnosti nám tato metoda při poměrné náročnosti poskytuje jen málo informací. Podle charakteru výboje z prstů lze například poznat, zda je člověk unaven, nemocen, zda je opilý, zda má strach nebo zda má léčitelské schopnosti, ale těžko něco víc. 
Tyto stavy lze však poznat dobře i vizuálně nebo z výpovědi subjektu. Naproti tomu zařízení je dosti náročné a vyžaduje zdroj proudu, akumulátor, nebo baterii, generátor vysokého napětí, v nejjednodušším případě stačí i klasický induktor s doskokem jiskry alespoň 4 mm, lepší je tranzistorový generátor. Živý konec vinutí vysokého napětí se pak vede na kovovou desku, na kterou se položí fotografický papír emulzí nahoru a na tuto se položí ruka. Druhý konec vinutí je uzemněn nebo u nižšího napětí spojen s rukou. Při vyšším napětí zemnící spojení může odpadnout, neboť se vytvoří samo vodivosti těla a podlahy. 
Po zapojení proudu musí osoba v prstech cítit píchání nebo svědění a z konečků prstů vyrazí nepravidelné záření, které asi po desetisekundovém působení se zobrazí na fotomateriálu a zviditelní ovšem až vyvoláním. Je pochopitelné, že jak expozice, tak vyvolání se musí konat ve tmě, což je další závada metody. 

Vysoké napětí zde používané není nijak nebezpečné, protože jde o nepatrný proud, ale není nijak příjemné a získaný obrázek je dán momentálním stavem osoby a může být právě nepříjemným pocitem mravenčení ovlivněn, takže se může zobrazit něco jiného. 

V žádném případě však nejde o vlastní záření lidského těla, ale o elektrický koronový výboj, modulovaný změnou elektrické vodivosti pokožky, což je v podstatě tzv. psychogalvanický objevený na přelomu 20. století Veraguthem aj., a později použitý v tzv. detektorech lži. Změna elektrické vodivosti kůže tedy určuje tvar výboje, kolem prstů, ale tento tvar lze těžko kvantitativně hodnotit.

Co se týče pak barvy výboje, docilovali apologeti této metody kouzelných efektů na barevném fotomateriálu, ovšem nebylo to nic jiného než podívaná - show. Ve spektroskopu, kterým lze rozložit světlo jakéhokoliv zdroje bychom viděli, že se zde objevují modrofialové čáry a pásy vzduchu (zejména dusíku), a také v menší míře pásy červenavé. Kromě toho se vypocuje z prstů sůl (chlorid sodný), který zabarví vývoj žlutě. Zelená barva vždy však chybí. 

S mentální "energií", lidskou aurou a ódickým zářením (Reichenbach) nemá Kirlianova elektrografie nic společného a je to jen šidítko pro laiky a badatele neznalé fyziologie, elektřiny a spektrální analýzy, z čehož plyne nutnost interdisciplinárního přístupu. 

Závěrem něco z historie. Obvykle se uvádí, že S.D. Kirlian přišel na způsob zobrazování obrysů prstů elektrickým výbojem v roce 1939 při opravě Arsonvalava přístroje pro elektrizaci. Následovala řada pokusů, ale až v roce 1949 dostal na své zařízení autorské osvědčení, patrně neprávem, protože s podobnou elektrografií přišel již v roce 1890 náš B. Navrátil a kolem roku 1940 se metodou zabýval S. Prát a J. Schlemmer. Zájemce najde poučení v časopise Chemie 6, 101, 1950 nebo ve Schlemrově knize "Fotografování neviditelna" (Grafická unie, Praha, 1947), samozřejmě, ve větší chemické knihovně. 
Poláci zase uvádějí jako předchůdce Jodko Narkiewicze. V říjnu roku 1960 uveřejnila Litěraturnaja Gazetta poprvé článek "Pochodně světla z neznáma". 

V roce 1966 byl objeven fantomový jev, který se projevil, že se zobrazila i přehnutá nebo odstřižená část listu břečtanu. Podrobnosti nebyly však nikdy dobře popsány a američtí badatelé uvádějí, že se tento jev projeví jen asi v 1% případů. 

Koncem šedesátých let byla elektrografie použita u léčitelů a v agronomii, v roce 1974 byl Kirlian odměněn titulem zasloužilého vynálezce. Zemřel v srpnu roku 1978 ve věku 80 let. 
I když oceňujeme i my jeho přínos i přínos následovníků, musíme si však přiznat, že dnes má tato metoda jen malou cenu a pokud ji dosud někdo propaguje, pak spíše proto, aby se seberealizoval.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Médium, č. 8/1991