Kriticky o ekologii a ekonomii

Ekologie je slovo, které se již dlouho skloňuje ve všech pádech, skutečnost však ukazuje, že jde jen a jen o slova, o jakousi pochybnou seberealizaci tzv. ekologických aktivit bez jakéhokoliv odborného podkladu, nebo jde prostě o byznys. Něco se musí označit za špatné, neekologické, aby nám určitá firma mohla poskytnout něco jedinečného pro naše blaho, ovšem za značný obnos. Sem patří i bohatá nabídka vitaminových směsí, "obohacená" stopovými prvky. Nabízí se např. i Dologran, který nám dodá chybějící vápník a hořčík, ačkoliv každá voda tyto prvky obsahuje, a navíc je hořčík v každé zelenině, neboť je součástí zeleného rostlinného barviva - chlorofylu. Pokud budete jíst ovoce, zeleninu a sobě i dětem dávat takové směsi jako strouhanou mrkev pokapanou citronem, strouhané normální nebo kyselé zelí, tvaroh a sýry, pak nepotřebujete kupovat drahé medikamenty. Podívejme se nyní na některé zájmy dotyčných aktivit.

Naše organizace Duha (Děti země) si vybrala "ochranu ozónové vrstvy" za svůj hlavní objekt a navázala tak na podobné zahraniční aktivity. Bylo nehorázností, že v Praze uspořádala jakousi demonstraci právě 6. 6. 1994, v den, kdy se vzpomínalo na invazi v Normandii. Brožurka, kterou vydali, obsahuje řadu nedoložených tvrzení a mnoho vět se slůvkem možná, mohlo by..., tedy fantazírování. Právě tak je nesmyslné uvádět, že určité freony, kterým se klade za vinu, že setrvají v atmosféře 90 až 400 let, nelze ničím doložit, ani to nelze vypočítat, má to jen propagandistický charakter. Naprostá neznalost chemie se projevuje i v tom, že byla zaměněna příčina a následek - ozónová vrstva zde není proto, aby nás chránila před ultrafialovým zářením, ale je zde proto, že ultrafialové záření působí na atmosférický, normálně dvouatomový kyslík O2 tak, že jej mění na tříatomový ozon O3. Proto je také logické, že tzv. ozónové díry byly poprvé objeveny nad polárními oblastmi, kde noc trvá téměř půl roku a kde i v období polárního dne je intenzita světla malá. Nikoho z ekologických křiklounů ovšem nenapadlo, aby si vyžádal zprávu o stavu ozónové vrstvy z Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové nebo aby delší čas sledoval hlášení v rozhlase. Tak třeba mezi 16. 9. až 23. 9. se koncentrace pohybovala mezi +17% a +2%, pokles do mírně záporných hodnot nastal mezi 24. 9. až 2. 10., aby pak opět mezi 3. 10. až 11. 10. koncentrace vystoupila až na +13-19 % nad průměr. Pak opět nastal deficit, až od 26. 10. nastal opět vzestup. Jde tedy o periodický jev, což by vyplynulo i z jiných pozorování, a závislost na obsahu freonů nebyla nikdy seriózně prokázána. Periodické jevy jsou v přírodě normální a projevují se úrodnými i neúrodnými léty, mírnými i silnými zimami apod. Právě tak nelze tvrdit, že dříve svítilo slunce silněji než dnes, nebo naopak, protože osobně jsem poznal několik případů, kdy opalující se osoby utrpěly vážná popálení sluncem. Např. v roce 1962 v Bulharsku na Zlatých pískách jeden východní Němec hned první den vystavil svoji bílou kůži slunci. Za dvě hodiny celý zčervenal a o něco později ho vezli do nemocnice, kde strávil dovolenou v olejových zábalech. Že v pozadí ozónových děr stojí byznys, dokládá to, že podnikavci hned začali nabízet brýle proti slunci, opalovací krémy a speciální fólie. Ty ochranné brýle, pokud byla "skla" zhotovena z umělé hmoty, neměly pak žádný účinek na pohlcení ultrafialových paprsků, nebo jen nepatrný. Účinná mohla být jen skla ze skutečného skla, což lze poznat tak, že rýpnutí nožem poblíž obroučků nezanechává vryp, kdežto u umělé hmoty ano.

Černobylská havárie byla vodou na mlýn zejména hnutí Greenpeace a našim Zeleným, kteří byli ovšem manipulováni právě rakouskou a německou Greenpeace. Tyto zahraniční organizace zaplavily jižní Čechy panikařskými a dezinformačními tiskovinami a organizovaly nepovolené demonstrace u temelínské jaderné elektrárny. Noviny, zejména pak Mladá Fronta Dnes, uveřejňovaly články proti atomové energii psané vesměs publicisty, ale žádným odborníkem. Tedy šlo o záměrné dezinformace, demagogii až diverzi. Různí polovzdělanci poukazovali třeba i na to, že uhelné elektrárny lze odsířit, aniž by věděli, že se vyhání ďábel belzebubem. Sníží se totiž výkon elektrárny a zbývá množství odpadu -sádry, kterou nelze regenerovat ve vápenec a těžko jí lze používat ve stavebnictví. Velmi seriózní článek o této problematice přinesl např. časopis VTM č. 22 s. 10, 1988. Nekvalifikované byly i úvahy o alternativní energii. Ideální by bylo využití vodních elektráren, ale naše možnosti jsou vyčerpány, kromě toho se na ně nelze stoprocentně spoléhat, když přijde období sucha. Energie větru nepřichází v úvahu, a tam, kde byla aplikována, např. na baltickém pobřeží, větrná kola produkovala nesnesitelný infrazvuk. V omezeném rozsahu lze uplatnit sluneční energii, alespoň k ohřívání užitkové vody. Je zde ovšem jedno možné a účinné řešení, totiž všeobecné šetření energii a surovinami.

PLÝTVÁ SE PAPÍREM NA OBALY l NA VOLEBNÍ PLACHTY (LISTOPAD 1994), KONTEJNERY JSOU PLNÉ PLASTIKOVÝCH LAHVÍ OD LIMONÁD A VOD, VYHAZUJÍ SE I ZÁNOVNÍ ODĚVY.

Ekologičtí křiklouni by si právě toho měli všímat, vyměnit si silnější žárovku za slabší a umístit ji nad pracovním stolem, všímat si, kde se zbytečně svítí, jak jsou vytížena nákladní auta, měli by sbírat druhotné suroviny atd.

Vrátíme se k radioaktivitě. Již za bývalého režimu si někteří pracovníci vytvořili sféru činnosti pro pohodlný život až do důchodu a často i přes něj. Někdo zjistil, že rynholecká škvára, které jsou u Rynholce obrovské haldy, je radioaktivní, a tedy i stavební panely z ní vyrobené. Hysterie dospěla tak daleko, že majetníci domků Star se museli vystěhovat, ženám se říkalo, že nebudou mít děti, a když, tak na těle i na duchu vadné, a jiné děti nechtěly ve škole sedět vedle dětí "radioaktivních". V letech 1992-1993 jsem proměřil řadu vzorků rynholecké škváry a zjistil, že její radioaktivita je na úrovni obyčejné žuly. Naproti tomu radioaktivita chloridu draselného je až osmkrát vyšší! Draselná hnojiva se klidně vozí na pole a chlorid draselný se prodává v lékárnách a nikomu to nevadí, neboť naprostá většina lidí neví, že draslík obsahuje 0,012 % radioaktivního izotopu K 40, který je z 90 % zářičem beta a z 10 % zářičem gama. 24. 1. 1990 ve večerních zprávách ohlásil moderátor J. H., že ze závodu Mapě bylo omylem vypuštěno 150 tun kysličníku uraničitého. Zpráva byla neověřená, podvržená rakouskou Greenpeace, a i přes okamžité upozornění ji TV neodvolala. Podobná panika a fobie byla vyvolána s radonem, který tu a tam uniká ze zemského podloží v nepatrném množství. Je to radioaktivní plyn s poločasem rozpadu 3,83 dne. Je to zářič alfa, ale tyto částice se zadržují již papírem. Proto také "odstínění" radonových domků olověným plechem apod. bylo nesmyslem, který měl majitelům bytů vyprázdnit kapsy. V Liberci dokonce firma Stavoexpres nabízela "odradonované" byty bratru za 800 000 Kč! A protože děti jsou působivým argumentem v každé společnosti, v Horním Maršově si postavili novou, bezradonovou školu za 65 milionů a v Petrovicích dokonce za 95 milionů. Kdo to zaplatí, je otázka. Z rynholecké škváry měl také unikat radon a průměrný odborník může namítat, že normální Geigerova trubice nemůže alfa záření zaznamenat. Má sice pravdu, ale radon se rozkládá na řadu dalších radioaktivních prvků, které však mají velmi krátkou dobu života. Jedině radium D, což je izotop olova, má poločas rozpadu 22 let a emisi beta a gama. Tato emise by tedy měla být na haldách prokázaná, ale nebyla! Byl to tedy omyl, či záměrný humbuk? Na neškodnost nepatrných koncentrací radonu ukázala řada článků, zejména Signál č. 40, 1991, s. 6, nebo Věda a technika v zahraničí č. 20, s, 29, 1989, která převzala článek z New Scientist 119,1988, s. 29. Fyzik Cohen zkoumal závislost rakoviny plic v několika oblastech Finska, Švédska, Číny a ve 415 oblastech USA na výronech radonu a zjistil, že neexistuje žádná závislost. Kouření náchylnost na rakovinu znásobuje, naproti tomu horníci v uranových dolech měli jen o 5 % vyšší úmrtnost než jinde. Také šiřitelé radonové fobie zřejmě nechtějí vědět, že některé léčivé prameny radon obsahují. Otřesný případ radio-fobie nám poskytlo Rakousko, kde v listopadu 1978 rozhodla těsná většina 50,3 % občanů o zakonzervování atomové elektrárny ve Zwentendorfu. Samotná existence zakonzervované elektrárny stojí rakouské poplatníky ročně na 30 milionů šilinků. Většina 0,3 % nemůže být nikde směrodatná, proto se často bere za kritérium dvoutřetinová většina. Některé rozpory s výskytem rakoviny a radonu vyplývají zřejmě ze záměny s tzv. geopatogenními zónami, které s radonem nemají nic společného. Že normální stopový výskyt radonu není nijak nebezpečný, svědčí nejen léčivé prameny, ale i skutečnost, že na určitých místech žili a umírali lidé zcela normálně. Proutkař a geolog S. Tůma v jednom magazínu Blesku říká, že když se v Příbrami pod Svatou Horou bouraly staré havířské domky, zjistilo se, že jejich vnitřní omítka byla barvená často uranovými okry. Přesto se zde neumíralo více než jinde a v rodinách bylo až deset dětí.

Vital č. 2/1995

ČISTÁ, DOBRÁ VODA

Dalším objektem byznysu se stal prodej zaručeně čisté a chutné vody. Nic proti této vodě, obsahuje dokonce více draslíku než sodíku, což je prospěšné pro vitalitu. Jenže proč bychom neměli pít normální pitnou vodu ze studny či z vodovodu? Mnozí tvrdí, že voda z vodovodu má špatnou chuť a když se k tomu přidají opět kojenci, ti ji pít nemohou (snad spíš mléko?). Je to většinou omyl. Špatná chuť vody má zhruba tři příčiny. Jednak je v potrubí pod tlakem, který mění její molekulární strukturu, jednak stojí-li dlouho v potrubí, může být znečištěna potrubním materiálem a konečně může jít o stopy volného chlóru, kterým bývá městská voda dezinfikována. Udělejme tedy tento pokus: do otevřené nádoby natočme vodu a nechme ji přes noc stát. Když ji ráno ochutnáme a bude mít uspokojivou chuť, potom z ní unikly stopy chlóru a její struktura se normalizovala. Vodu natočme večer, kdy je již z potrubí během dne odčerpaná. Pokud nás tento pokus neuspokojí, zkusme jej ještě jindy - pražská voda se totiž míchá ze tří zdrojů: ze Želivky, Jizery a Vltavy. Pokud se chuť vody nezlepší, potom je tedy vhodné opatřit si jiný zdroj. Ovšem vodu s nepříjemnou chutí chlóru lze použít i k přípravě kávy, čaje a k vaření, neboť za tepla chlór vyprchá. Chlórovou chuť lze také zrušit kapkou citrónové nebo jiné ovocné šťávy.

Dalším strašákem jsou dusičnany ve vodě, kterých nemá být víc jak 50 mg v litru. Dostávají se do vody zčásti z hnojiv z polí, ale zčásti i z bouřkového deště. Dusičnany pil tedy s chutí i pračlověk, neboť jisté i tehdy byly bouřky. Ti, kteří mají strach o své dětičky, by měli vědět, že dusičnany jsou běžně obsaženy v konzervační soli v každé uzenině, a tedy i v šunce, kterou tak rády kupují babičky vnoučátkům.

Stálou nepříjemnou chuť vody mohou způsobit huminové kyseliny (voda z močálů) nebo značné množství síranů a vápníku. Toto znečištění nelze odstranit, a tak třeba obyvatelé Seredi na Slovensku mají velmi špatnou tvrdou vodu.

Máme-li železitou a tvrdou vodu na chalupě, natočíme ji do velké nádoby, přidáme 1-2 ml 10% peroxidu vodíku (k dostání v lékárně), něco málo sody a zamícháme. Když za týden přijedeme, vyloučí se z vody část vápna i železo a čirý podíl již zpravidla můžeme použít. Zdroj vody z okolí továrny, rudného dolu, siláže, septiku apod. je většinou vadný nejen chuťově, ale i bakteriologicky.

Vodu lze vylepšit magnetickou aktivací přístrojkem podle AO 196027. Před časem nabízené filtry k odstranění škodlivin z vody jsou drahá a málo účinná zařízení. Jsou také zbytečná, protože dobrá voda má pH 7,2-7,5, je tedy slabě alkalická a případně vytvořená sraženina, která se usadí, pojme do sebe např. i těžké kovy. Jak plyne z grafů uveřejněných 3. 9. 1991 v Lidových novinách, je odstraňování volného chlóru zcela zbytečné, protože jak již bylo řečeno, stačí buď nechat vodu ustát a zahřát, aby byl likvidován, nebo protékat přístrojem na magnetickou úpravu vody. Druhý graf obsahuje znázornění, že prvky As, Pb, Hg, Ba, Cd, Se a Ag po filtraci zcela zmizí. Ovšem tyto prvky se v normálních vodách nevyskytují, nač tedy filtr?

Aby se mohl rozvinout obchod s vodou, bylo nutno vyvolat paniku. To konstatoval např. Mladý svět č. 37, 1991, Lidové noviny z 3. 8. 1991 a dále z 21. 10. 1992. O znechucení jakékoliv normální vody se postaral i B. H., DrSc. v Časopise lékařů českých 127, 230, 1988. Přečtete-li si jeho článek, získáte dojem, že veškerá voda u nás je špatná a není radno ji pít. To ovšem není vůbec pravda, a kdyby někdo takto referoval o leteckých a silničních haváriích, nemohli bychom sednout do letadla ani do auta. Jednoduchý filtr na vodu s použitím aktivního uhlí, vhodný na cesty a turistiku je popsán v Chataři č. 2, 1990, jednoduchá úprava vody v Chataři č. 2, 1992, chemický rozbor vody v Chataři č. 10, 1990 a konečně přístrojky na magnetickou aktivaci vody v Chataři č. 8, 1991. Tato literatura by měla být dostupná v zemědělské knihovně. 

Vital 3/1995

JEDOVATÝ HLINÍK

Po kyslíku a křemíku je hliník třetí nejrozšířenější prvek v zemské kůře (asi 8%), a proto jej nalézáme prakticky všude. Organismy hliník nepotřebují, a tak i hliník byl dán na index a jak se brzy ukázalo, měl být nahrazen nerezem. Pivovar v Havlíčkově Brodě a v Nové Páce již hliníkové sudy nahradil, aby pijáci nezblbli (jak účinek hliníku vyjádřil autor P. H. v Signálu č. 22, 1992). Nerezový sud je nejen drahý, aleje nutno s ním opatrně zacházet a neházet jej ani na textilní podložku jako sudy z hliníku. Řada generací vojáků používala hliníkové šálky, ale vojenská blbost (viz J. Švejk a Černí baroni) měla a má zcela jiný původ. Zato japonští vědci (kterým se právě tak jako americkým a dříve sovětským, klaníme) objevili, že tzv. Alsheimerova nemoc, která porušuje mozkovou činnost, je způsobena hromaděním hliníku v mozku. Je těžko věřit, že bývalý americký prezident Reagan, který v poslední době touto nemocí trpí, by si liboval v hliníkovém nádobí.

Strašení ekologickými problémy, ale i prohřešky proti ekologii, vyplývající jednoznačně z naprosté neznalosti chemie, která v posledních 10-15 letech byla zcela ignorována, a to jak v magazínech, v rozhlasu, v televizi i v nakladatelstvích. I autorovi tohoto článku byl odmítnut rukopis popularizující chemii "Chemická dobrodružství" s tím, že by se to neprodalo. Neznalost chemie prokázal např. i autor P. H. ve zmíněném článku v Signálu tím, že přirovnává předpokládaný vliv hliníku vlivu olova, které prý rozvrátilo a zahubilo římskou říši. Olovo má zcela jiný charakter než hliník. Málokdo asi ví, že ve starších domech bylo vodovodní potrubí z olova. Na vnitřní straně se vytvořila vrstvička uhličitanu, který bránil olovu, aby přešlo do roztoku. Naproti tomu římské nádoby z olova nebo ze slitiny s cínem sloužily pro pití vína, které je kyselé, a to pak vrstvičku kysličníku rozpouští. Olovo v organismu blokuje některé funkce, způsobí vypadávání vlasů, impotenci apod. Hliník se sice též povléká slabou vrstvičkou kysličníku, ale ta se ve slabých kyselinách (ocet, víno, mošty) nerozpouští. Naopak se rozpouští v roztocích zásaditých (soda, mýdlo). Nebezpečnost hliníku nebyla nikdy seriózně prokázána, právě tak jako přirozená stopová koncentrace radonu. Důkazem mohou být statistiky úmrtí a onemocnění, které bohužel jsou jen ojedinělé. 

TĚŽKÉ KOVY

Je prokázáno, že některé těžké kovy, zejména pak rtuť a olovo, organismy poškozují. Je to způsobeno tím, že tyto dva prvky mají velkou schopnost se slučovat se sírou, která tvoří funkční skupiny v některých enzymech a hormonech, a tím blokují jejich činnost. V menší míře pak působí i kadmium, které se údajně dostává do potravin z alžírských fosfátů, použitých jako hnojivo. Může se však dostat do odpadních vod z kadmiových lázní. Málo je známo, zeje nebezpečné berylium, které je po lithiu nejlehčím kovem. Jeho suroviny j kov jsou však vzácné a lidé s nimi normálně nepřijdou do styku.

Vital 4/1995

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.