Pokusy s desintegrovanou vodou

Termín desintegrovaná voda se dnes zvolna ujímá pro vodu, která má porušené vodíkové můstky, jinak řečeno, jde o vodu, v níž byl energetickým zásahem změněn poměr asociátů. Zde je nutno zdůraznit, že voda má složení H2O jen v plynném stavu. Jako kapalina je směsí asociovaných molekul (H20)w, kde za normální teploty převládá asociát s n = 4. Poměr asociátů zatím nedokážeme dobře určit, tím méně je izolovat, neboť fyzikální vlastnosti se mění např. s teplotou jen zvolna a jejich změny např. v povrchovém napětí, viskositě či v absorpčním spektru v infračervené oblasti jsou nepatrné a překrývají se. Zvláštních vlastností vody si všiml již počátkem našeho století C. Rontgen. Ze zákonů Mendělejevovy periodické soustavy pak vyplývá, že kdyby voda za normální teploty měla skutečně složení H20, musela by vřít asi při - 67 °C.

Jestliže desintegrovaná voda (DV) dosud unikala pozornosti, potom proto, že se nijak zvlášť neprojevuje, dále proto, že nebyla metoda k jejímu zjišťování. Od konce padesátých let, je však známá tzv. magneticky upravená voda, uvedená do praxe belgickým inženýrem T. S. Vermairenem, a to pro napájení kotlů, neboť zamezuje usazování kotelního kamene. U nás podobné přístroje vyrábí ČKD Dukla. Tyto přístroje byly však konstruovány empiricky i pro obejití dosavadních patentů a nebyla známá podstata jevu, ani metoda kontroly účinnosti takové vody. Ta byla hodnocena až podle výsledného účinku. To však bylo příčinou, že tyto přístroje někdy v praxi selhaly, a to opět vedle k neseriózním kritikám a polemikám. Aniž bychom tyto záležitosti zde dále rozebírali, uveďme, že tzv. magneticky upravená voda patří do skupiny vod s porušenými vodíkovými můstky. To je také příčinou změněné hydratační schopnosti a tím i vlivu na krystalizaci solí. Abychom však mohli hodnotit a porovnávat, potřebujeme kontrolní metodu. Zde popíšeme jednoduchou metodu založenou na ovlivnění rychlosti sedimentace suspense kaolinu.

Opatříme si dvě stejné zkumavky a okalibrujeme v nich objem 15 ml a označíme ryskou. Zkumavky jsou upevněny blízko sebe ve stojánku (obr. 1) a mezi nimi je milimetrová stupnice, umožňující odečítání výšky sedimentu. Do kontrolní zkumavky odměříme 15 ml kontrolní neovlivněné vody, do druhé zkumavky pak 15 ml vody ovlivněné (viz dále). Do obou zkumavek pak nasypeme 0,3 g jemného suchého kaolinu (váží se na lékárnických vahách) a obě zkumavky potřepeme současně v pravé ruce po dobu 10ti sekund. Potom je vložíme do stojánku a odečteme výšku sedimentů po 5 až 10ti minutách, optimální doba bývá 7-8 minut. Aktivitu vody A vyjádříme bezrozměrným číslem A = hk 1 ha > kde hk je výška sedimentů v kontrolní zkumavce a ha výška sedimentu ve zkumavce s ovlivněnou vodou.

Ne každý kaolin dá uspokojivé výsledky. Musí být vysušený za normální nebo mírně zvýšené teploty (35 °C). Pokud by nechtěl reagovat (viz dále zkoušku s ledovou vodou), lze jej aktivovat rozmísením ve vodě, mírným okyselením HCl, dekantací a filtrací. Pro pokusy je nutno použít normální vody střední tvrdosti. Destilovanou vodu nelze použít. Je však možno použít 0,05-0,1% roztok NaCl v destilované vodě.

Jak tedy získat DV k pokusům? Vodíkové vazby ve vodě lze rozbít celou řadou způsobů, zejména ultrazvukem, střídavým magnetickým či elektrickým a vysokofrekvenčním polem, změnou tlaku, ochlazením z bodu varu, mechanickým tříštěním nebo odtátím z ledu. Zejména voda, která během 15-30 minut odtaje z ledu, má vysoké A = 1,7 až 2,2 a je pro pokusy velmi atraktivní, zatímco ostatní způsoby dávají A podstatně nižší 1,15-1,4. Vodu k pokusům připravíme velmi snadno, když roztlučeme kus ledu z lednice (v zimě můžeme vodu nechat zmrznout venku) a necháme tát. První podíly vody odlijeme. Tání lze urychlit na teplém místě - odtátá voda by měla nakonec nabýt pokojové teploty - přesná teplota není nutná. Protože jev setrvává nejméně 10 hodin, není třeba pracovat rychle. S odtátou vodou provedeme výše popsanou j kaolinovou zkoušku, která nám zároveň ukáže vhodnost našeho kaolinu. Další pokus můžeme provést s vodou, kterou rychle ochladíme z bodu varu, porovnat tlakovou vodu z potrubí s vodou, která stála 24 hodin apod. Pěkné pokusy můžeme provádět i s vodou ovlivněnou elektromagnetickým střídavým polem (obr. 2), které necháme působit asi l minutu. Hodnota A by zde měla být 1,2 až 1,4. Naznačené pokusy jsou velmi snadno proveditelné a vyvracejí mnohé dřívější spekulace a neseriózní kritiky. Pokusy jsou vhodné i pro SOČ, zejména lze vyšetřit:

1. Časovou stálost DV, případně rozklad za přítomnosti solí Fe, Mn, Cu anebo kovů, vliv zahřátí atd. 2. Vliv intenzity elektromagnetického pole podle obr. 2 vyjádřený v proudu (A). Cívku navineme silnějším Cu L drátem 100 až 200 závitů na vhodné jádro z transformátoru a napájíme z vhodného transformátoru přes odbočky a regulační odpor, vyšetříme vliv proudu 0,5-5 A při napětí 4-12 V.

3. Můžeme se přesvědčit, že z DV krystalují soli v mnohem menších krystalech než z vody obyčejné - nejlépe se k pokusům osvědčují draselné soli jako K2Cr20, kamenec nebo bromid draselný KBr. Mohli bychom vyšetřit i vliv na zvýšení pevnosti sádry či betonu, k tomu však nebudeme mít zařízení.

Úspěch v této pozoruhodné práci přeje autor. 

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

ROZHLEDY MAT. FYZ., ROČNÍK 66, 1987-88