Co je věda, pavěda a pseudověda (4/2)

Výčet omylů slovutných pánů není ovsem zdaleka úplný a ani být nemůže. Měl by nám sloužit jaká odstrašující přiklad k zamezení kultů osobností a k výběru z minulosti jen to dobré. Nechceme také historické vědátory ostouzet, ale brát jako lidi, kteří nám nemusí být sympatičtí, když překračují určitou slušnost a ukazují svoji ješitnost.  

Krátce se musím zmínit o nedávných současných rádoby vědcích a kriticích, které tak často presentoval časopis Vesmír.

 Tak třeba již zmíněný Volkeštejn (Vesmír č.3/84) a V. Vacek (Vesmír č.5/81) popřeli vliv magnetických i jiných polí na vodu, aniž by tušili, že tím dávají najevo, že nic nevědí a protonovém magnetometru a změně spinu vodíkových jader, o magnetohydrodynamickém jevu a o asociaci molekul vody.

 Veliké tažení bylo podniknuto proti psychotronice a proutkařství zejména Dr. Pekárkem (Vesmír č.10 a 12/1983).

Dále to byl Dr. Koryta a již zmíněný prof. Kašpar. Proti geoanomálním zónám a psychotronice vykřikuje ještě ve Vesmíru č. 6,330/199O Dr. Kopský. Mezi jeho neomalenosti patří, že u Dr. Pekárka uvádí titul, ale u Dr. Boušky nikoliv. Tvrdí, že psychotronika je jen dobře maskovanýma okultismem a nikdy se nezajímal o zjišťování geopatogenních zón, jejichž existenci odsuzuje po vzoru svých kolegů a nadkolegů.

 Časopis Vesmír, i když má asi od poloviny roku 199O jinou redakci (v čele stojí Ing. Ivan Havel, bratr prezidenta) zůstává věren staré tradici a i když, jak se zdá, nepublikuje pseudokritické články, nedovolí publikovat cokoliv o psychotronice, proutkařství, ani kritiku.

 Mezi novější omyly patří i objev tzv. polyvody. Její historie počíná objevem sovětského fyzika N. N. Fedjakina, který v roce 1961 zjistil, že rychle ochlazená voda kondenzující v kapilárách osazuje jakousi sraženinu. Začal se o ní zajímat s B. V. Děrjaginem a publikovali o ní asi 15 článků. Když v roce 1966 Děrjagin přednesl referát na zasedání Faradayovy společnosti v Nottinghamu, začali se o tuto vodu zajímat západní vědci. Během roku 1968 pak vznikly v Britanii dvě a v USA jedna skupina v Marylandu, vedená E. Lippincottem, který záhadnou bělavou hmotu nazval polyvodou, tedy polymerizovanou vodou (H₂0)_x. V roce 1970 na tomto problému pracovalo na celém světě asi 400 vědců, ale následující rok už vznikly pochybnosti, až koncem roku 1972 bylo nutno přiznat, že šlo o omyl. Bělavá hmota, které bylo vždy získáno velmi malé množství, řádu mikrogramů, byla nakonec podrobena mikroanalýze a bylo zjištěno, že obsahuje kyselinu křemičitou a soli, zřejmě vyloučené ze stěn kapilár, i když tyto byly z odolného skla nebo dokonce z křemene. Jev byl "vysvětlen“ tím, že voda v kapilárách má vlastnosti silné kyseliny.

 Pro vědátory je příznačné, že magneticky upravená voda byla ignorována a to dodnes přežívá. Nicméně záhada vody přetrvává.

 Francouzský časopis Planete přinesl článek, že Děrjagin přivezl do Anglie prof. Bernalovi kapalinu, která měla být tetra asociátem vody (H₂O)₄, se zvláštními vlastnostmi. Moje pátrání po podrobnostech vyznělo negativně.

 V březnu 1969 začala další vědecká ostuda. Mnoho novin přineslo senzační zprávu, že se na univerzitě v Utahu v Salt Lake City podařilo dr. B.Stanley Ponsemu a Dr. Martin Fleischmannovi dosáhnout řízené termonukleární reakce za pokojové teploty. Jednalo se o fúzi deuteria na paladiové katodě, když anodou byla platina.

Pokusy opakovali s nadšením fyzici na celém světě, dokonce i s vypůjčenou originální aparaturou, ale výsledek nemohli potvrdit - žádná nadbytečná energie se neuvolnila. Svobodné slovo přineslo 14.10.1989 zprávu o konferenci o této reakci v japonském Kjótu, kterou podal Dr. Koryta. Je příznačné, že se tento dříve této reakce zastával a šířil její publicitu, zatímco na jiné problematické jevy měl vždy vyhraněný záporný postoj.

Jenže opět se vyskytla desinformační otázka: Nebyli snad zmínění fyzici nakonec upozorněni tajnou službou, že se objev musí utajit, a prohlásit za omyl? Těžko říci, neboť v roce 1989 ještě oba fyzici zarputile tvrdili, že reakce pracuje, zatímco jiní jí odmítli a to zřejmě nikoliv ze závisti neboť proto, že oba vědce považovali za podkolegy?

 Na konec této kapitoly zřejmě patří i technici a vědci, kteří byli svým okolím zesměšněni, zneuznáni, někteří dokonce spáchali sebevraždu a pokud se jejich objev nebo vynález uplatnil, pak téměř vždy až po jejich smrti.

 V roce 1838 se smáli malíři Daguerrovi, který vynalezl fotografii, že chce dělat obrazy bez tužky, štětce a barev. Dokonce jeho manželka po dohodě s psychiatrem ho chtěla dát odvést do blázince, protože je to šílenství, když někdo chce „přibít“ svůj stín na "čarodějné“ desky.

 Georg Simon Ohm (1787 – 1854) byl učitelem fyziky a matematiky a roku 1833 se stal profesorem na polytechnice v Norimberku a roku 1849 na universitě v Mnichově. Stal se známým svým zákonem vyjadřujícím vztah elektrického proudu, napětí a odporu vodiče. Je neuvěřitelné, že byl proto zesměšňován.

 Michail Semjonovič Cvet, který zemřel počátkem 20. století, objevil sloupcovou chromatografii. Když filtroval roztok chlorofylu přes sloupec křídy, dostal na sloupci dva pásy - zelený a žlutý. Jeho objev nebyl však doceněn a významný chemik v oboru rostlinných barviv Willattdter se mu jen vysmál.

 Georg Mendel (1822 – 1884) byl augustiniánský mnich, živící se jako učitel přírodopisu. 8.února 1865 seznámil členy brněnského přírodovědného kroužku se svými pokusy s křížením hrachu na kterém prokázal zákony dědičnosti. Dopisoval si s mnichovských biologem Nagelim, který se však o jeho pokusy s hrachem příliš nezajímal a doporučil mu, aby experimentoval s jestřábníkem. Jestřábník má ale anomální chování a pokusy zcela selhaly. Navíc si Mendel u mikroskopu zkazil oči a roku 1869 musel prohlásit, že jeho zákony dědičnosti u jestřábníku neplatí. Mendelovi se dostalo světských, ale nikoliv vědeckých poct. O jeho práci se zmínil roku 1881 jen Němec Focke. Mendelovy objevy byly oceněny až roka 1902, tedy 18 let po jeho smrti.

 Ani vynálezce vozidla hnaného parou, Josef Božek (1728 – 1835) se nedočkal uznání, i když roku 1815 sestrojil ještě parou hnanou loď. Dostal se do dluhů a zemřel v chudobě.

 Hodně vědců a vynálezců skončilo sebevraždou, jak je uštvala nesvědomitá společnost a závistiví kolegové.

 Tak skončil sebevraždou rakouský fyzik Ludwig Boltzmann (l844 – 1906), kterému vděčíme za důležité poznatky z termodynamiky a objasnění entropie.

Sebevraždou skončil také i J.H. Mayer (1814 - 1878), německý lékař a fyzik, který objevil zákon zachování energie a rozšířil jej i na děje biologické a kosmologické.

Těžko lze chápat sebevraždu konstruktéra vzducholodí v první světové válce Santos Dumonta, na kterého prý silně zapůsobilo zneužití vzducholodí ve válce. Jenže jak víme, k dobrému i ke zlému lze použít i obyčejného nože!

Ku konci 19.století spáchal sebevraždu moravský Němec Paul Haenlein i Polák A. Stonavski - oba nad ignorací kapitalistů a zabřednutí do dluhů při stavbě vzducholodi.

Není však známo, proč sebevraždou skončil i náš průkopník letectví Ing. Jan Kašpar (1883 – 1927). Patrně také pro finanční potíže.

Špatně dopadl i Ignác Semmelweis (1818 – 1865). Byl porodník, který zavedl asepci chlorovou vodou, aby zabránil infekcím a úmrtí po porodech. Asistenti totiž chodili od pitev přímo k porodům. Je neuvěřitelné, jaký odpor vzbudil u svých kolegů! Asi nejvíce ho napadl Virchow, když vyšla jeho knížka o profylaxi horečky omladnic. Semmelweis prý měl nevybíravé způsoby jednání a zřejmě si neuvědomoval, že i nejšetrnější námitka proti kritice zvedá žluč, dnes adrenalin ješitným vědátorům, zejména, když se strefí do černého. Semmelweis například označil ješitného lékařského "papeže" Scansoniho za vraha. Tvrdí se, že v psychiatrickém ústavu zemřel na infekci, proti které bojoval, 13.srpna 1869. Jiná verze říká, že vyskočil z okna.

13.června 1971 byl nalezen s prostřelenou hlavou Dr.McDonald v Canyon del Oro v arizonské poušti. Dodatečně se zjistilo, že nešlo o vraždu, ale o sebevraždu, ke které byl dohnán úřady a odpůrci, protože se vážně zabýval problematikou UFO. Byl ředitelem výzkumu horních vrstev atmosféry při fyzice atmosféry v Arizoně.

Vynálezce svítiplynu Ph. Lebon byl zavražděn ve svých 35 letech - neví se, zda odpůrcem nebo lupičem.

Rudolf Diesel (1858 – 1913) byl zavražděn na lodi Dresden při cestě z Antverp do Anglie. Zmizel totiž z kajuty a tvrdí se, že v předvečer světové války byl zavražděn německými špiony. Druhá verze říká, že šlo o sebevraždu, protože se před cestou choval dosti podivně a spálil všechny odborné dokumenty. Protože na palubě byl nalezen jeho svrchník a plášť a protože v poslední době trpěl srdeční slabostí, objevila se i třetí domněnka,že totiž spadl do moře.

W.Carothers (1896 – 1936), byl úspěšný americký chemik, který vynalezl vynikající umělé vlákno - nylon. Jeho objev byl uznáván, Akademie ve Washingtonu ho roku 1936 zvolila svým členem a také se oženil. Měl tedy všechny důvody se cítit spokojený, přesto se ho stále více zmocňovala melancholie, zejména, když mu zemřela sestra. 29.dubna se otrávil kyanidem. Jeho vynález se v následující válce skvěle uplatnil na padáková lanka, ženy později dostaly odolné punčochy, atd.

 Smrt postihla i mnohé badatele, jako smrt z povolání.

 Tak Němec Lilienthal (1848 - 1896) zahynul při zkoušení svého kluzáku. Řada lékařů zemřela, když na sobě zkoušeli různé infekce a léky. Byl to například S.Prowazek, Japonec N. Hidelio, O.Obermeier, I.Mošukovskij, J.W.Lazear, J.Dutton aj.

 Mohli bychom se domnívat,že lékaři byli vždy lidé vážení, ale chyba lávky! Zavádění nových metod vadilo: nejen jejich kolegům, což byl případ Semmelweise a Mesmera i Pasteura, ale byli v bulvárních plátcích zesměšňováni, často i s karikaturou. Tak byl postižen Behring pro výrobu očkovacího séra z krav, Koch pro výzkum TBC, atd.

Jen málokdo se dočkal uznání a úspěchu ještě za života. Byl to třeba Baekeland (vynálezce bakelitu), elektronik Tesla a Edison, optici Zeiss a Abbé a další.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Podzim, 1995