Co je věda, pavěda a pseudověda (1)  

"Nevěřit ničemu nebo věřit všemu, jsou dva bezcenné extrémy."

Pierre Bayle, předchůdce Voltaira

1. Co je to věda, pavěda a pseudověda


21. června 1995 v ranním rozhlase vystupoval Dr.Grygar a s nadšením prohlašoval, jak je pyšný na to, že je členem klubu skeptiků, který se nazval Sisyfos, a který navázal již spojení s mnoha podobnými organizacemi v cizině. Tyto spolky mají potírat tzv. pavědu a pavědce. Jmenoval konkrétně léčitelství, homeopatii a geopatogenní zóny, zatímco s UFO se vypořádal již dříve, např. v Lidových novinách č.22, 1994. 

Bylo to zneužití rozhlasu, přičemž dr. Grygara ani nenapadlo onu pavědu definovat, tím méně uvést nějaké příklady. Pokud totiž chceme něco kritizovat, o něčem diskutovat, musíme předem objekt definovat, aby podle lidového přísloví jeden nemluvil o voze a druhý o koze. 

To platí zcela všeobecně a napsal i jsem to i panu PhDr. Uhdemu, předsedovi parlamentu, když mluvil o rasismu. Poněkud se tomu divil, což naznačuje zcela jiný způsob myšlení lidí s tzv. humanitním vzděláním. 

Nuže, máme řadu slov jako pařez, paštika, paruka, pavéza, pahýl - budeme-li se však snažit být seriozní, potom předpona "pa" znamená něco pokaženého, nedokonalého, ovšem jenom u několika slov, jako pahýl, panožka či snad parohy tomu tak není. Mnohem výstižnější je předpona "pseudo", která je odvozena z řečtiny a znamená něco, co se vydává za něco jiného, předstírá, považuje se za něco, ačkoliv to tak není. Pseudověda je tedy něco, co se vydává za vědu, ale vědou není - uvádí se někdy třeba chiromantie či astrologie. 

Pseudokyseliny jsou v chemii nepravé kyseliny Ve skutečnosti však "pa" ani "pseudověda" snad neexistuje, ale jen "pa" a "pseudovědecký" přístup. 

Z toho pak plyne, že i vědec obeznalý se svoji vědou, může mít pseudovědecký přístup v oboru, kterému nerozumí, a který pojímá metodami naprosto nevědeckými, například bez dostatečné rešerše a znalostí informací, zato s notnou dávkou skepse a alergie. 

V časopise ČSAV Vesmír č. 3/1984 na str. 83 je článek od M. Volkenštejna "O fenoménu pseudovědy", převzatý radostně ze sovětského časopisu Priroda č. ll, 1983, kde autor na dvou stranách použil 23 krát slova "pseudověda" a slov odhozených. 
Ani on pseudovědu nedefinuje, jen tvrdí, že pseudovědec je diletant, je nepřístupný kritice a pseudověda si dělá reklamu atd. Uvidíme, že tyto atributy platí především na samotné vědátory. 

Nejpádnějším dokladem bylo, že když v červnu 1984 pořádala Jednota čs. matematiků a fyziků seminář na téma "Fyzika a sporné jevy", nebyl jsem tam já, ani Dr. Rejdák, psychotronik, pozváni. 

Na tomto semináři asi nejkurióznějším byl příspěvek doc. Troníčkové "K výsledkům pokusů s magnetizovanou vodou". Její příspěvek začíná: 
"Budu hovořit a pokusech s magnetizovanou vodou a jejím vlivem na rostliny, ačkoliv jsem sama takové pokusy nedělala." (!) 
Přesto však toho namluvila 7,5 stránky, nedodala literaturu a sám termín magnetizovaná voda je nesmysl. 

Ani článek továryše Volkenštejna, jinak člena korespodenta AV SSSR, nehýří vědeckými pravdami, ale omyly a invektivami, což budí otázku, zda v AV SSSR jsou takoví hlupáci, či zda jde o záměrnou desinformaci. Ovšem Volkenštejn kritizuje především V. I. lassena, jemuž v roce 1982 vyšla v SSSR kniha o magnetizaci vodných systémů, tedy bez problémů cenzury a zákazu.

Otevřeme-li knihu "Soumrak kouzelníků", kterou dali dohromady Z.Kukal aj. Malina (Horizont 1987), pak výrazy odvozené od pseudovědy nelze ani spočítat a oba autoři se jimi přímo zalykají. Je však příznačné, že knihu doporučili k tisku Dr. Grygar a prof. Čeleda. V jedné kapitole se skutečně dosti podrobně zabývají pseudovědou, ale spíše pseudovědci a využívají jejich mylných, sporných, i odvážných tvrzení a někde mají bohužel pravdu. 

Ovsem jak řekl Lichtenberg: trochu pokroucená pravda je horší než lež. V jejich knize je však spousta omylů, nesmyslů a dostatek toho, co vytýkají jiným. Na str. 195 v kapitolce "Stoprocentní úspěch" se popisuje vysloveně vymyšlená historka, ve které se utopilo 65 akvalungistů. Nízkou úroveň knížky dokreslují i obrázky pana Kerlese. 

Je třeba se zmínit i o dalším bojovníku prosti pseudovědě, totiž o knížce B. Blažka "Mezi vědou a nevědou" (Pressfoto 1978). Dotyčný je PhDr. a podle toho i jeho práce vypadá. Mluví především o podivínech a na str. 124 cituje jakéhosi Gardnera a jeho charakteristiku pseudovědce: 

1. Považuje se za génia 

2. Své kolegy považuje za ignoranty, pokud ho přehlížejí, pak si myslí, že pro nevývratnost jeho argumentů

3. Je přesvědčen, že je nespravedlivě diskriminován

4. Má sklon napadat právě největší vědce (?) a nejprověřenější teorie 

5. Má sklon psát ve složitém žargonu a vymýšlet nové pojmy, neologismy. 

Pan Blažek asi neví, že ve vědě může mít jediný hlas větší cenu, než hlasy tisíců - měl to říci Galileo a snad ještě někdo jiný.

Autor (V.P.) má vlastní bohatou zkušenost s uplatňováním svých prací aktivované vody, jak bude popsáno později. Trapnost Blažkovy knížky spočívá pak hlavně v tom, že mnohokrát cituje sám sebe a ke kritice si vybral tři ubožáky, totiž jakéhosi pana Neuperta, který vypracoval teorii duté Země, pak jakéhosi pana Haleizovu, který historii přisoudil barvy spektra a konečně A. A. Poa, který jediný je veřejnosti znám, a to jako spisovatel fantastických a hororových románů, takže vlastně mezi pseudovědce nepatří, i když tu a tam se vědy dovolává. 

Ale to přece dělal Sherlock Holmes také! Na takové osobnosti jako prof. Kahuda, či MUDr. Pekárek si pan Blažek netroufal. Oni by mu to tehdy asi také nevydali. 

Řekli jsme si, co je asi pavěda a pseudověda a zbývá stručně vysvětlit, co je to věda. 

Věda zdaleka nemusí hýřit matematickými vzorečky. Vědecky lze jezdit i na kole nebo chytat ryby. Dnešní horská kola s mnoha převody bychom však mohli nazvat výkřikem kapitalistické pseudovědy. Kdysi dávno jsem měl kolo s třemi převody -když jsem byl unaven, tak bylo jedno, na který převod jsem jel. Horská kola mají sice mnoho převodů, ale ani sedlo není odpérované. Uživatelé za nějaký čas poznají, jak si na tomto kole zničili páteř. Množství převodů lze označit za pseudovědu, protože předstírají účelnost, ale k ničemu nejsou a vliv na páteř lze hodnotit jako vedlejší negativní účinek, podobně jako u léků. Tím jsem poněkud odbočil ke speciálním důsledkům vědy a nevědy. 

Pro laiky, nadšence, humanitní vzdělance i některé techniky je však nutné uvést jasné požadavky ne vědeckou (odbornou) práci: 

1. Seznámit se z literatury, osobními dotazy, dopisy, atd. s předmětem našeho zájmu a výzkumu a zjistit, co bylo v tomto oboru uděláno

2. Získané informace roztřídit na věrohodné a méně věrohodné, přičemž kritériem je množství sdělené informace. Např. věrohodnost je tím větší, čím je větší počet svědků, čím je více podrobností apod. 

3. Každá informace musí být doložena alespoň indicií. Jako zdroje informací je nutno vyloučit mystické a pochybné knihy jako např. "Tajemství katedrál", kabbalu, knihy o UFO vydané nakl. Etna, krátké novinové zprávy aj. Najít mnohé nesrovnalosti často nevyžaduje zvláštní vzdělání, například udává-li někdo rychlost staroindických vimanů, bod tání královského kovu, rtuť jako jejich pohonnou látku, pak se můžeme ptát, kdo tyto výrazy ze sanskrtu přeložil. 

4. Konsultovat nejasné a podivné informace s odborníky - chemiky, fyziky, biology, lékaři, vojáky atd. Doplňte si svoje znalosti. 

5. Proveďme orientační a předběžné pokusy. Je-li to možné, provádějte kontrolní nebo tzv. slepý (neovlivněný) pokus. Pokud jsou předběžné pokusy úspěšné, proveďte několik vlastních pokusů. Měňte případně pokusné podmínky, aby jste poznali rušící kladné i záporné vlivy a pokuste se bez fantazírování o zhodnocení výsledků.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Podzim, 1995